Po přestěhování na vesnici mě romantika rychle přešla. Vás ale nemusí, když si zjistíte pár věcí dopředu.

Přečteno 5565x

Kdo by nechtěl bydlet v domku se zahradou, kam může bez starostí vypustit děti, aby si mohly nerušeně hrát? Přesně takový sen jsme si chtěli splnit také. Když jsme se s manželem poznali, bydleli jsme v Brně v malém panelákovém bytě 1+1. Už tehdy nám ale bylo jasné, že chceme „vypadnout“ někam za město. Někam, kde bychom si mohli postavit dům.

Před deseti lety ale vrcholil cenový boom na trhu s nemovitostmi, takže sehnat pozemek, který by nás nevyšel stejně draho jako následná stavba, bylo složité. Na obce v těsné blízkosti Brna jsme mohli rychle zapomenout, a tak jsme perimetr hledání našeho budoucího domova výrazně posunuli od hranic Brna.

Bez auta jako bez ruky

První, na co byste asi měli hledět, je dopravní dostupnost. Chcete-li pracovat ve městě a bydlet na venkově, pak je doprava naprosto zásadní. Tedy nechcete-li trávit hodiny v dopravních zácpách nebo pětkrát přestupovat ve veřejné dopravě. Ideální místo tedy je v dosahu dálnice. Ale i autostráda má svá rizika, jejichž dopad naplno pocítíte v momentě, kdy na ní začne rekonstrukce.

Chcete-li pracovat ve městě a bydlet na venkově, pak je doprava naprosto zásadní.

Naše volba padla na zhruba tisícovou obec ležící přibližně třicet kilometrů jižně od Brna, jen kousek od dálnice, která snad někdy v budoucnu propojí jihomoravskou metropoli s Mikulovem a Vídní. Autem jsme v širším centru Brna zvládali být za půl hodiny, kombinace autobusu a vlaku vzala o nějakých patnáct minut více.

Obec, kde jsme se rozhodli usadit, měla školku i první stupeň základní školy, dva malé obchody, dětské hřiště a příjemnou okolní přírodu. Tím ale výčet výhod prakticky skončil. Větší nákupy, kultura, zábava či kontakt s přáteli, to vše znamenalo sednout do auta a vyrazit do Brna.

Jste náplava, tak nepruďte

Za největší problém v souvislosti s bydlením na jihomoravském venkově považuji navazování kontaktu s místními lidmi. Krátce poté, co jsme se přistěhovali, jsme si všimli, že snad každý domek je od vnějšího světa oddělen jakousi miniaturou berlínské zdi. Nechápali jsme to. Sice jsme s manželem oba vyrostli v rodinném domku, ale ani jeden jsme nezažili, že by sousední pozemky oddělovala nejméně dva metry vysoká cihlová či betonová bariéra. Později nám bylo jasné, že je to nutnost – dívat se do cizích talířů byl (a zřejmě stále je) místní folklór.

Pokud nejste součástí rodiny, která danou obec před mnoha staletími zakládala, jste náplava.

Být náplavou skutečně není žádný med. Obzvlášť když se začnete zajímat o věci veřejné. To se pak dozvíte třeba i to, že jste se přistěhovali jen proto, abyste rozkradli obecní kasu nebo vládli místním tvrdou rukou. Našlo se samozřejmě několik výjimek, se kterými jsme navázali poměrně pevné přátelství. Časem jsme zjistili, že jsou to vesměs také lidé, kteří aspoň částečně splňují definici náplavy. Buď se přistěhovali oni, nebo jejich rodiče, nebo jejich prarodiče, nebo si vzali někoho, kdo pochází z Brna či okolí. Zkrátka a dobře, pokud nejste součástí rodiny, která danou obec před mnoha staletími zakládala, jste náplava. Pro mě to byla velice hořká zkušenost.

Anonymita města? K nezaplacení

Asi po dvou letech jsme řízením osudu stáli před rozhodnutím, zda jinak příjemný jih Moravy opustíme či nikoli. Naštěstí to ani jeden z nás nemá nastaveno tak, že s daným místem okamžitě sroste pevnou nepřerušitelnou vazbou. Po pár měsících se nám podařilo dům prodat a my jsme se ocitli v bodě nula. Tedy na počátku nového hledání nového domova.

Přitom jsme už vycházeli z načerpaných zkušeností, a tak jsme život na malé obci rovnou zavrhli. Jelikož jsme věděli, že se budeme stěhovat na opačný konec republiky (do Ústeckého kraje), zaměřili jsme se na menší města. Budete se možná divit, ale kolem Teplic, Ústí nad Labem, Děčína, Mostu či Chomutova se rodinné domky staví o sto šest.

Jenže se víceméně opakuje model, který jsme mohli před deseti a více lety pozorovat v okolí Prahy. Malé obce tak už nejsou (či nebudou) malé, daní za to je nedostatečná infrastruktura. Zapsat děti do školky či školy znamená vozit je do města. Obecní zastupitelstva sice na populační nárůst reagují, ale vybudovat vzdělávací zařízení je přece jen běh na delší trať.

Proto jsme na poměrně širokou nabídku stavebních pozemků tohoto typu nereagovali a nový dům jsme postavili téměř v centru jednoho středně velkého města ležícího mezi Ústím nad Labem a Mostem. Žije se tu dobře navzdory všem předsudkům, které místo v této části Česka má. Hlavně tu nikdo nikoho neřeší a každý si hledí svého. Jestli má město nějakou výhodu, pak je to jeho anonymita.

 

Co zvážit, než se rozhodnete žít na venkově

  • Zmapujte místní infrastrukturu: Je v místě školka a škola? A co obchody? Budete muset za každým nákupem do města? A jak je to s lékařem?
  • Ověřte dojezdnost do práce: Nebudete-li pracovat v místě, víte, jaký čas vám zabere dojíždění?
  • Zjistěte „skryté vady“: Není na škodu se informovat, jak to v dané obci chodí. Přijmou vás místní mezi sebe?
  • Příroda versus civilizace: Jste spíše milovník samoty v přírodě, nebo kontaktu s lidmi a civilizace?
  • Anonymita: Jak moc vám vadí být středem pozornosti?
  • Územní plán: Zajděte na radnici a informujete se, jak je to s územním plánem. Asi nechcete bydlet s dálnicí za humny.
  • Velká voda: Také se zeptejte, zda vámi vybraná obec neleží v povodňovém území.

 

foto: Shutterstock

Zdeňka Musilová

Zdeňka Musilová

Vystudovala matematiku a ekonomii na brněnské Masarykově univerzitě. Je učitelkou na střední škole, má čtyři děti, všechny s jedním manželem.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.