fbpx

Lektorka jógy Dagmar Volfová píše o poznávání "zvířátek", která jsou ukrytá v našem nitru

Přečteno 2030x

Někde z hlubin internetu se na mne vynořila informace, že nejvíce sebevražd je mezi mladými do 30 let. A to i proto, že si na sociálních sítích lidé vzájemně prezentují jen úspěchy a to krásno a moudra. Sice se tam také vylívá i spousta negativních komentářů, ale málokterý je osobní (myšleno autentický o tom, co člověk cítí). Většinou je to kritika něčeho, hozeno na někoho jiného – takže neosobní bordel. Kritika je easy. Sebereflexe je podstatně větší výzva.

Související…

Proč si v sobě tak rádi hýčkáme vlastní skryté kurvítkoPráce na sobě je výstup do prudkého kopceNemůžete se rozhodnout? Využijte techniky mindfulness

Každý máme vevnitř svoji zoo. Některá zvířátka rádi venčíme a ukazujeme, jiná zavíráme do klece a šoupeme je do zadních pavilonů, kam se bojíme pustit návštěvníky. No, bojíme se tam chodit někdy i sami, že… Každý máme svůj pavilon šelem, kde sídlí i bájní vlkodlaci, kteří mají zájem o to, co bychom si samozřejmě jako „slušní občané“ (potažmo esoterici) nikdy nedovolili ani připustit.

Zvířátka v kleci

Netřeba propadat panice. Prostě to tak je. V naší zoo žijí nejrůznější živočišné druhy. Ale je potřeba trocha (hodně) osobní upřímnosti a odvahy vědět, co kde v jakém pavilonu mám.  A čím víc známe sebe, tedy to, co všechno v nás bydlí, tím méně se možná bojíme těch svých temných zákoutí a také toho, jaké šelmy na nás posílají ostatní. Ona se ta zvířátka totiž vzájemně přitahují.

Nemusíme být až tak krotitelé divých šelem, jako spíš odvážní svědci toho, co se v nás děje.

Naše pavilony divých šelem a bájných příšer mají důvod, proč v nás jsou. Často jsme zažili něco, co bylo nesnesitelně bolestné. Tak jsme to i spolu s naší přirozenou reakcí na onen zážitek zavřeli kamsi za mříže. Jenže ono to nezmizí. Dokud to neuznáme jako svou součást, bude to tam stínovat. A nás bude prudit, že ostatní se mají fajn, zdánlivě mají, co my nemáme, nebo se stále usmívají. Úsměv může být upřímný, ale může to být i maska, která umožňuje přežít – obranný mechanizmus. Nejsmutnější postava někdy bývá šašek.

Vzhůru na safari

Nádech, výdech, chvilka času pro sebe a trocha odvahy přiznat si, jak se vlastně cítím a co vše ve mně bydlí. Nakonec nemusíme být až tak krotitelé divých šelem, jako spíš odvážní svědci toho, co se v nás děje. A když už opravdu nevíme, hodí se údiv. Údiv nás samotných nad sebou i nad tím, co se děje okolo.

foto: Profimedia, zdroj: SimhaYoga

Dagmar Volfová

Dagmar Volfová



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.