Čerstvě po návratu z asijských cest, ještě s jetlagem za krkem, večeřím se svou sestrou a rozvíjíme teorii, kterou máme značně rozpracovanou životní praxí: moje sestra si nedávno koupila nové auto, které se jí povedlo záhy nabourat, a jakmile bylo opravené, někdo ještě ten den naboural ji. Klasický příběh kurvítka.
Já pro změnu sdílím své vtipnostory, kterak si vyrábím prapodivná zranění ve chvílích, kdy můj život je vlastně krásný, a jako čerstvý důkazní materiál jí ukazuju svůj čerstvě ukopnutý palec z dnešního výletu. To abych se náhodou neměla moc dobře. Člověk by řekl megasmůla, jenže… Jenže to bychom musely opominout léta praxe. Prapodivnost těchto zážitků je, ač v zásadě velmi kreativní, tak opakovaná.
Reklama
Asi každý máme své více či méně aktivní kurvítko. Je to něco v nás, co táhne v protisměru – co nechce, abychom to měli easy, abychom byli šťastní, zdraví, spokojení… Doplňte si, co vlastně chcete. Kurvítko je takové NE. Naše vlastní vnitřní NE, které nám to všechno kazí. A manifestuje se na počkání. Moje kurvítko mne už dostalo do nespočtu zajímavých situací. Třeba do tří havárií na motorce ve třech různých zemích. Ta první proběhla těsně předtím, než jsem odletěla na vysněnou cestu do Kanady studovat francouzštinu (a stejně jsem letěla, jen s krunýřem).
Závislost na utrpení
Nebo zlomený prst těsně před jógovými studii (uklouzla jsem na ledu v sauně), okořeněný zmeškaným letem v Dubaji a pádem z útesu s batohem v den příjezdu na exotický ostrov, jenž byl mou finální destinací na několik měsíců. Historek tohoto typu mám nespočet a určitě obohatily můj vypravěčský potenciál, opilovaly hrany toho, co vydržím, a nadzvedly značně práh bolesti, takže vydržím ledacos.
Kurvítko říká: Je to komplet celé špatně. A navíc – JÁ musím být úplně špatně, když mě nepřijímají.
Ovšem mezitím jsem se také začala věnovat studiím lidské psýché, abych pochopila, že to celé je prostě závislost na utrpení. A to je, panečku, ač to neradi jako lidé slyšíme, nejsilnější závislost ze všech. Proč závislost na utrpení? Protože utrpení je něco, co známe. Kdežto stav bez utrpení, strádání, kdy máme hojnost, oplýváme láskou a přijímáme sami sebe i druhé takové, jací jsme, to je stav neznámý, tedy nenakódovaný do systému – a cosi v nás se mu brání. Můžeme tomu říkat i strach z neznámého a závislost na tom, co už (dobře) známe.
Kde se bere?
Narodíte se do nějaké rodiny, takové obyč mimino, koukáte na svět, občas si zařvete, když něco potřebujete, a máte spoustu očekávání – přirozeně chcete, abyste byli středem zájmu (když už vás někdo přivedl na svět), aby vás rodiče milovali tak, jak jste, a dali vám péči a lásku. Bezpodmínečně. Ovšem tak to často není. Nedostanete, co potřebujete, nechápete, co se to okolo děje a proč vás nemají rádi nebo se tak minimálně chovají. Vyvine se ve vás NE – takhle to nechci. Je to komplet celé špatně. A navíc – JÁ musím být úplně špatně, když mě nepřijímají. Vyvine se NE vůči světu i NE vůči sobě a svému štěstí, protože to je to, co jsme poznali.
K „osobnímu rozvoji“ nás většinou dokope život, když něco nefunguje.
Nebylo tam to ANO – je v pořádku žít, milovat, být milován, přijímán... A tak se vyvinulo kurvítko. Často je velmi skryté, takže ne každý o něm ví. A samozřejmě se liší velikost a intenzita. Možná jsou i tací, kteří si nemuseli kurvítko vyvinout, protože nebylo nutné. Situace přála tomu, že nervový systém se vyvíjel tak nějak šťastně, všechno bylo ok, plynoucí, bez komplikací. Mno, a takový člověk nepotřebuje nějak zvlášť osobní rozvoj, protože se všechno daří.
K „osobnímu rozvoji“ nás většinou dokope život, když něco nefunguje. Mně třeba (náááhodou okolo té cesty do Kanady) ochrnuly ruce. Ne teda, že by úplně ochrnuly, ale prostě šlachy, které hýbou prsty, byly mimo provoz a dost bolely, a tím pádem se mnohé v mém životě změnilo. Nastoupila jsem na svůj první retreat, tenkrát ještě v branickém bytě, když jsem nemohla pracovat a zůstala doma (a dosti zábavně) se o sebe snažila postarat bez rukou.
Tenhle článek ale píšu hlavně kvůli tomu, abychom si uvědomili, že kurvítko není náš nepřítel. Je to kousek nás, který jsme zapomněli a zahrabali.
Tenhle článek ale píšu hlavně kvůli tomu, abychom si uvědomili, že kurvítko není náš nepřítel. Je to kousek nás, který jsme zapomněli a zahrabali. Ale kurvítko po nás něco chce. Chce, abychom něco o sobě viděli a věděli. Chce, abychom si uvědomili něco důležitého ve svém příběhu. Abychom přijali nějakou skutečnost, kterou bychom jinak bez kurvítka neviděli. Když tuhle lekci pochopíme, máme šanci na to, že se kurvítko postupně bude přetvářet v něco jiného. A tu energii, kterou investujeme do toho, abychom sami sobě (podvědomě) škodili, pošleme tím druhým směrem. To znamená, že už nebudeme tahat za obě strany provazu, ale půjdeme na tu jednu, na kterou chceme… A to se pak teprve dějí věci.
foto: Shutterstock, zdroj: Kala Aryavrat
