Existuje milion důvodů, proč manželka zrovna nechce sex. PMS, chronická nemoc, perimenopauza, únava, bolest, dusno v rodině, nezájem partnera o její osobu nebo prostě mizerný vztah k vlastnímu tělu. „Připadám si hnusná, stará a tlustá“ možná pro někoho nezní jako validní důvod, ale pro sexuální touhu ženy může být velmi účinným zabijákem. A někdy prostě nechcete sex, protože nemáte náladu, i když je všechno v pořádku. To je taky normální.
Někdy by chuť možná byla, ale tělo nespolupracuje. Perimenopauza může přinášet pokles libida, poruchy spánku, únavu, změny nálady i vaginální suchost, kvůli níž může být styk nepříjemný nebo bolestivý. To není rozmar ani kreativní verze věty „promiň, bolí mě hlava“. Je to fyziologie.
Abychom byli fér, může to fungovat i opačně – nátlak samozřejmě nemusí přicházet jen od mužů. Žena může například partnera kvůli nižší touze ponižovat, vyčítat mu odmítání nebo zpochybňovat jeho mužnost. Tento text se ale soustředí na situaci, kterou často popisují ženy: partner chce častěji, ony méně a rozdílná touha postupně začíná ovlivňovat celý vztah.
Manželka není předplatné na sex
Na internetových fórech, kde ženy probírají manželství, sex a život po čtyřicítce, se opakují výpovědi, ze kterých není zrovna veselo. Jedna žena na Redditu píše, že už má dost toho, aby s ní muži zacházeli jako se „sexuální pomůckou“, a odmítá jim poskytovat přístup ke svému tělu jen proto, že ho očekávají.
Jinde je jazyk ještě drsnější. Pod příspěvkem ženy nešťastné v manželství se objevil komentář, podle něhož její muž nechce partnerku, ale „spotřebič a vlhkou díru“. A v diskusi žen o menopauze zase zaznívá frustrace z role „sexuálního objektu pro jeho potěšení“.
Jana si postupně zvyká na to, že dvacet minut sexu, na který nemá chuť, je způsob, jak zabránit tomu, aby se její manžel choval toxicky.
Jsou to anonymní příspěvky na internetu, nikoli reprezentativní průzkum. Přesto je těžké přehlédnout motiv, který se v podobných diskusích vrací: „Nezajímá ho, jak mi je a kdo jsem. Nezajímá ho moje tělo, pokud zrovna neplní jeho potřeby. Jako by svatbou získal trvalý nárok na sex.“ To je shrnutí zkušeností, které se v těchto diskusích opakují. O podobných zkušenostech vypráví také influencerka Nat La June, která si podobným vztahem prošla. Také v komentářích pod jejími příspěvky se objevují muži, kteří s jejím pohledem ostře nesouhlasí. Není divu, že otevřít toto téma v manželství může vyžadovat odvahu.
Janě je 45, pracuje mnoho hodin týdně a dva roky prožívá příznaky perimenopauzy. Práci sice zvládá, ale když večer přijde domů, sex je to poslední, na co by měla chuť. Chce se osprchovat, vzít si tepláky a koukat na gauči na reely s kočičkami do mobilu. Je hrozně unavená, těžko si zvyká na měnící se tělo a někdy ji dokonce sexuální styk s jejím mužem bolí. Má pocit viny, protože její manžel je skvělý otec a byl i dobrý manžel. Poslední dva roky se ale jako partner chová způsobem, který ničí její libido ještě víc.
Dřív měli sex obden a oba byli nadmíru spokojení. Teď je to jednou, někdy dvakrát týdně a on je z toho zoufalý a frustrovaný. Na jedné straně má strach, že ho Jana už nemiluje nebo ji nepřitahuje, na druhé se na ni zlobí. Jeho strach z odmítnutí a frustrace mohou být pochopitelné. Problém je v tom, jak s nimi pracuje. Když mu žena řekne, že je jí špatně a sex nechce, dokáže ji další hodinu přemlouvat. Když neuspěje, urazí se nebo vybuchne kvůli maličkostem, jako je nepořádek dětí v pokoji. Jana si postupně zvyká na to, že dvacet minut sexu, na který nemá chuť, je způsob, jak zabránit tomu, aby se její manžel choval toxicky.
95 % mužů. Opravdu?
V dubnu 2026 publikovali Lucia F. O'Sullivan a Scott T. Ronis v odborném časopise Journal of Interpersonal Violence studii, v níž anonymně zkoumali 2 689 mužů ve věku 18 až 34 let z USA a Kanady. Zjišťovali, zda v posledních čtyřech letech použili některou z 36 popsaných strategií, aby získali nějakou formu sexuálního kontaktu od ženy ve chvíli, kdy věděli nebo vnímali, že ho nechce. A objevilo se číslo, které vyžaduje pozornost: alespoň jednu z těchto strategií uvedlo 95,1 procenta respondentů.
Není to ale tak jednoduché. Výzkum nezkoumal reprezentativní vzorek všech mužů na světě ani naše české manžely středního věku. Účastníci byli mladí muži ze Spojených států a Kanady. Navíc měli popisovat situace s ženami, které nedávno poznali a se kterými předtím neměli sexuální ani partnerskou historii. Výsledek proto nelze převést na tvrzení, že „95 procent mužů sexuálně nutí své partnerky“.
Reklama
Nejčastější strategie přitom nebyly fyzické. Muži například uváděli, že ženě říkali to, co podle nich chtěla slyšet, nebo o sexuální kontakt opakovaně žádali. Už proto není možné všech 95,1 procenta respondentů jednoduše označit za sexuální násilníky – jednotlivé strategie se svou povahou i závažností dramaticky lišily. Jenže seznam nekončil u slovního přemlouvání. Objevovalo se v něm také udržování ženy pod vlivem alkoholu či drog, bránění v odchodu, fyzické omezení nebo působení bolesti. Právě šíře sledovaného chování je důvodem, proč je číslo 95,1 procenta zároveň tak působivé a tak snadno dezinterpretovatelné. Studie neříká, že 95 procent mužů páchá sexuální násilí. Ukazuje ale, jak širokou škálu strategií mohou lidé použít ve chvíli, kdy vědí, že druhý člověk sexuální kontakt nechce.
A jak situaci řešit? Partner přitom nemusí chápat, proč se jejich intimní život změnil. Může mít pocit, že ho žena přestala milovat, už ji nepřitahuje, někoho má nebo ho odmítáním trestá. Pro některé lidi je navíc fyzická blízkost jedním z hlavních způsobů, jak ve vztahu prožívají lásku, přijetí a pocit, že jsou pro druhého stále žádoucí. Jejich frustrace, nejistota nebo smutek proto mohou být naprosto skutečné a pochopitelné. Problém nezačíná tím, že tyto pocity mají, ale tím, pokud je začnou řešit tlakem na partnera.
Nikdo nemá na sex nárok, ale partner, kterému intimita chybí, má právo říct, že ho to trápí, a chtít o situaci mluvit. Stejně tak má druhý právo říct ne, aniž by za odmítnutí platil výčitkami, uraženým mlčením nebo vztekem. Rozdílná touha nemusí znamenat konec vztahu. Problém začíná ve chvíli, kdy se potřeba jednoho začne měnit v povinnost druhého. V dobrém vztahu totiž musí být možné říct obojí: „Chybí mi to a trápí mě to“ i „Dnes nechci.“
