Když se mluví o domácím násilí, veřejná debata dochází většinou k jednoznačnému závěru: odejděte. Nedávejte mu další šanci. I když slibuje, že se změní, tak se to bude nejspíš zase opakovat.
A v mnoha případech tomu tak opravdu je. Představa, že muž nejdříve ženu zmlátí, a pak s ní diskutuje o tom, jestli to bylo dobře či ne, je značně iluzorní. Ano, odejít může být nutné a někdy životně důležité. Jenže odchodem oběti problém se samotným násilím často nekončí.
A co děti?
Pokud mají manželé děti, zůstávají rodičem napořád. Pokud vztah skončí, může si násilník najít další partnerku a všechno se opakuje znovu. Právě proto odborníci stále častěji mluví nejen o ochraně obětí, ale také o práci s těmi, kdo se násilí dopouštějí. Ne proto, aby se jejich chování omlouvalo. Ale proto, aby se neopakovalo.
Nedostatek práce s osobami, které se dopouští násilí, se snaží napravit organizace Liga otevřených mužů (LOM). Organizace nabízí programy pro muže, kteří mají problém s agresí, výbuchy vzteku nebo násilným chováním ve vztahu. „Věřím myšlence, že násilí je možné zastavit. Ale bez práce s těmi, kdo se ho dopouštějí, násilí ve společnosti nezastavíme,“ říká terapeutka Adéla Klingelová, která s muži pracuje.
Tenhle postoj může část lidí dráždit. Zvlášť ty, kteří mají s domácím násilím vlastní zkušenost. Ve veřejném prostoru totiž stále existuje pochopitelná obava, aby se práce s původci násilí nezměnila v omlouvání agresorů. Terapeuti z LOMu ale tvrdí, že smysl je opačný: nejde o omluvu, ale o prevenci dalšího násilí.
„Je naprosto v pořádku, když žena, na které je násilí pácháno, partnera opustí a už s ním nechce být. Jenže ten člověk většinou nikam nezmizí. Nikdo ho nikde nezavře a on bude navazovat další partnerské vztahy,“ říká Klingelová.
Násilí v blízkých vztazích přitom zdaleka nezačíná první fackou. Fyzickému útoku často předcházejí mnohem méně nápadné formy násilí. Omezování kontaktů s blízkými, ponižování, výsměch, kontrola telefonu, finanční závislost nebo postupné vytváření pocitu, že bez partnera člověk nezvládne fungovat. Problém je, že lidé podobné chování často považují za součást vztahových krizí, ne za varovný signál.
Podle výzkumu Ligy otevřených mužů patří křik, nadávky a urážky k realitě přibližně čtvrtiny partnerských vztahů v Česku. Právě tahle šedá zóna je zrádná. Někdo ji nazývá temperamentem, někdo hádkou, někdo „italskou domácností“. Jenže pro člověka, který v ní žije, může jít o každodenní dusno, strach a postupnou ztrátu sebejistoty.
„Násilí se dá zastavit, násilí se dá změnit, protože je to chování.“
Programy proto nejsou postavené na jednoduchém pokynu „ovládejte se“. Velká část práce se týká emocí, které mnoho mužů nikdy neumělo pojmenovat jinak než vztekem. Ve skutečnosti připomíná spíš dlouhodobou psychoterapeutickou práci. Účastníci se učí rozpoznat okamžik těsně před výbuchem. Pochopit vlastní spouštěče. Pracovat se studem, pocitem ohrožení nebo bezmocí. A hlavně hledat jinou reakci než útok.
„Hodně pracujeme s tématem násilí ve chvíli, kdy ho používají proto, že nejsou schopni regulovat sebe a své emoce. Třeba když je člověk naštvaný, vybuchne a řeší to tím, že mlátí, nadává nebo jinak ubližuje,“ vysvětluje Klingelová.
Podobně o tom mluví i terapeut Evžen Nový, který v Lize otevřených mužů vede program Zvládání vzteku bez násilí. Podle něj je důležité chápat násilí ne jako identitu člověka, ale jako chování, které se dá měnit. „Násilí se dá zastavit, násilí se dá změnit, protože je to chování,“ říká.
Programy stojí na třech základních principech: rozpoznat, co se v člověku děje, zastavit destruktivní reakci a naučit se jinou alternativu než násilí. Ve skupinách bývá osm až deset mužů. Někteří přišli dobrovolně, jiné poslal soud, OSPOD nebo partnerka.
Když si představujeme domácí násilí, často máme tendenci vidět monstrum, které je od „normálních lidí“ jasně oddělené. Jenže terapeuti popisují klienty jako velmi různorodou skupinu. Jsou mezi nimi manažeři, ajťáci, otcové od rodin i muži, kteří na první pohled působí úplně obyčejně. „Na kurzu jsem se objevil tak, že mě tam bývalá přítelkyně přes e-mail přihlásila, protože moje excesy už byly neúnosné a stupňovaly se,“ popisuje jeden z účastníků programu Patrik Beutel.
Právě slovo „excesy“ dobře ukazuje, jak složitě se podobné chování pojmenovává. Lidé často dlouho hledají jemnější slova pro něco, co jejich okolí už dávno děsí. Patrik ale zároveň říká, že program pro něj nebyl jednorázovým zázrakem. Spíš začátkem dlouhé práce. „Rozhodně si myslím, že mě to změnilo. Vnímám to i podle zpětné vazby od svých nejbližších. Samozřejmě je to ještě dlouhá cesta, ale neustálou prací na sobě to bude pořád lepší a lepší.“
Pomohlo mu hlavně naučit se vnímat vlastní emoce dřív, než přerostou do výbuchu. Právě schopnost rozpoznat vlastní stav terapeuti považují za jednu z nejdůležitějších částí změny. Vztek totiž často nepřichází jako náhlý výbuch z čistého nebe. Může mu předcházet pocit ponížení, bezmoci, strachu nebo dlouhodobého stresu. „Techniky, co jsme se na skupině učili, používám a snažím se díky tomu předejít nějakému vybouchnutí,“ říká Patrik.
Dnes žije s novou partnerkou a dětmi. Ani on ale nemluví o definitivním „vyléčení“. „Musím na sobě stále pracovat a hlídat se. Ale mám skvělou partnerku, která mi moc pomáhá, a dětičky jsou můj velký motor.“
Intimní terorismus
To samozřejmě neznamená, že každý násilný člověk je jen nepochopený muž se špatnou emoční gramotností. Sama Klingelová upozorňuje, že existují případy, kde je změna velmi obtížná, nebo téměř nemožná. Někteří lidé mají výrazné manipulativní nebo antisociální rysy. V některých vztazích nejde o výbuchy nezvládnutých emocí, ale o dlouhodobou kontrolu, zastrašování a moc. O situaci, které se někdy říká intimní terorismus.
Tam může být motivace ke změně nulová. A práce s takovým klientem může být, jak říká Klingelová, „jako házení hrachu na zeď“.
Programy proto nejsou otevřené komukoli za každých okolností. Mají pravidla. Klienti nesmějí během programu pokračovat v násilí, musí docházet na setkání a být schopni základní spolupráce. Pokud někdo opakovaně přichází pod vlivem alkoholu nebo pravidla porušuje, může být z programu vyřazen.
Program LOM pro zvládání vzteku
Program je určen mužům, kteří mají problém s agresí nebo násilným chováním vůči partnerkám či dětem. Součástí programu jsou skupinová terapeutická setkání, individuální práce s terapeutem, rozpoznávání spouštěčů vzteku, nácvik zvládání konfliktů, práci s emocemi a převzetím odpovědnosti a podpora partnerek a rodin. Program není určen každému. Pokud klient pokračuje v násilí, opakovaně porušuje pravidla nebo nemá motivaci ke změně, může být vyřazen.
Zároveň ale terapeuti otevřeně říkají něco, co v podobných debatách nebývá samozřejmé: relaps se může stát. „Klient může přijít a říct: teď jsem to nezvládl. S tím se dá pracovat,“ říká Klingelová. Možná právě tahle věta odlišuje terapeutický přístup od veřejného soudu na sociálních sítích. Internet miluje definitivní proměny a definitivní odsudky. Jenže lidské chování často funguje spíš jako odvykání než jako filmové prozření. Někteří lidé se mění pomalu. Někteří vůbec. A někteří až ve chvíli, kdy už téměř o všechno přišli.
„Programy, které děláme, evaluujeme a dlouhodobě nám vychází, že muži, kteří projdou terapeutickou prací, se až v 70 procentech případů půl roku po dokončení programu nedopouštějí fyzického násilí, v 63 procentech psychického,“ říká Klingelová.
U psychického násilí je podle ní situace složitější. Partneři se totiž často rozcházejí v tom, co už jako psychické násilí vnímají. Jinak ho může popisovat žena, na kterou chování dopadá, a jinak muž, který se ho dopouští. I proto by si práce s rodinami zasloužila víc pozornosti, víc prostředků a také víc výzkumu, který by zahrnoval nejen samotné muže, ale i jejich partnerky a děti.
Muži v tom nejsou sami
Domácí násilí páchají i ženy. V podobných programech je ale podle terapeutů téměř nenajdete, protože mužů, kteří se násilí ve vztazích dopouštějí, je výrazně víc. Domácí násilí navíc nevzniká jen z osobních selhání, traumat nebo nezvládnutých emocí. Živí ho také širší společenské postoje k ženám, moci a mužství. „Zažívám, že muži díky terapeutické práci opravdu mění svoje postoje vůči ženám, vůči násilí ve vztazích i ve společnosti,“ říká Klingelová.
V Evropě a ve Spojených státech fungují programy zaměřené na pachatele násilí už několik desetiletí. Výzkumy naznačují, že jejich efekt není zázračný ani univerzální. Mohou snižovat riziko opakování násilí, zejména u lidí, kteří mají motivaci ke změně a program dokončí. Jednoznačný recept ale neexistuje.
Největší šanci na změnu mají lidé, kteří dokážou převzít odpovědnost za vlastní chování. To je přitom u domácího násilí jeden z klíčových problémů. Násilní lidé často sami sebe popisují jako oběť. Tvrdí, že byli vyprovokováni, nepochopeni, zatlačeni do kouta. Jenže dokud člověk své násilí vysvětluje hlavně chováním druhých, změna se obvykle nemá o co opřít.
Neexistuje jeden typ agresora. Někteří muži jednají impulzivně a jsou schopni postupně změnit svoje reakce. Jiní používají násilí vědomě jako nástroj kontroly. U nich je návrat k násilí mnohem pravděpodobnější. Jak upozorňuje Lundy Bancroft, autor knihy Why Does He Do That?, pro některé násilné muže je jejich chování výhodné. Získávají jím kontrolu nad rodinou, poslušnost, strach i pocit moci. Právě proto odborníci zdůrazňují, že programy pro pachatele nesmějí nahrazovat ochranu obětí, práci policie ani rozhodování soudů.
Mohou ale být jednou částí systému, který dnes často chybí. Nestačí říct oběti, aby odešla. Nestačí čekat, že se násilný člověk sám od sebe zastydí a promění. A nestačí ani předstírat, že když vztah skončil, skončil i problém. Práce s muži, kteří se dopouštějí násilí, není hezká ani pohodlná představa. Je mnohem snazší říct, že s takovými lidmi se nemá mluvit vůbec. Jenže pokud se s nimi nepracuje, jejich chování často nezmizí. Jen se přesune jinam.
Ochrana obětí a práce s původci proto nejsou dvě protichůdné cesty. Jsou to dvě části stejné prevence. Jedna říká: Člověk, kterému je ubližováno, musí být v bezpečí. Druhá dodává: Člověk, který ubližuje, se musí naučit přestat. A pokud to nedokáže, musí existovat hranice, které mu v tom zabrání.
Reklama
Mail od ucastnika kurtu: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Dobrý den omlouvám se,že jsem ještě neodpověděl nezlobte se mám toho nad hlavu…
Na kurzu jsem se objevil,že mě tam bývalá přítelkyně přes email přihlásila,pze mě excesy už byly neúnosné a stupňovaly se!
Rozhodně si myslím,že mě to změnilo a vnímám to z důvodu zpětné vazby od svých nejbližších i jiného okolí…samozřejmě je to ještě dlouhá cesta,ale neustálou práci na sobě to bude pořád lepší a lepší…Pomohlo mi to v tom,ze jsem se naučil více vnímat sebe a i různé techniky co jsme se na skupině učili tak používám a více vše vnímám a snažím se předejít díky tomu nějakému vybouchnuti atd…
Teď žiji spokojený rodinný život,ale samozřejmě na sobě musím stále pracovat a hlídat se,ale mám skvělou partnerku,která mi se vším moc pomáhá a je můj velký motor samozřejmě i dětičky a jsem za to nesmírně šťastný
Tak snad Vám to bude takhle nějak stačit kdyby cokoli pište hezky den Patrik Beutel
čt 30. 4. 2026 v 19:39 odesílatel Olivie Dolezel <Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.; napsal:
, ale to, že jsou lidé na sebe nepříjemní, ještě není tak hrozné. Hrozné je to, když jeden člověk ovládá druhého - dynamika domácího násilí je o moci - kdo rozhoduje a kdo se koho víc bojí.
Rozhovor s lektorkou Adelou Klingelovou
Tazatelka: Obecně se obětem domácího násilí často říká: odejdi, nedávej mu další šanci. Jako by bylo nejlepší tyto lidi úplně odstřihnout. Všechny organizace obvykle říkají, že nemá smysl dávat další šanci. Já si zároveň říkám, že část pachatelů může mít poruchu osobnosti a nemusí se s tím dát pracovat, ale přece je nemůžeme všechny úplně ostrakizovat. Jak se s tímto stereotypem vypořádáváte?
Respondentka: Pomalu a trpělivě. Věřím myšlence, že násilí je možné zastavit. A bez práce s těmi, kdo se ho dopouštějí, násilí ve společnosti nezastavíme – ani v partnerských vztazích.
Respondentka: Je naprosto v pořádku, když žena, na které je násilí pácháno, partnera opustí a už s ním nechce být. Jenže ten člověk většinou nikam nezmizí. Nikdo ho nikde nezavře a on bude navazovat další partnerské vztahy. Může se chovat stejně a ubližovat dál. Proto si myslím, že práce s těmito lidmi je důležitá: snižuje riziko, že se násilí bude v budoucnu opakovat a předávat dál, třeba dalším generacím a dětem.
Tazatelka: Myslíte, že je opravdu šance, že takový člověk změní mentalitu?
Respondentka: Ano, ta šance je velká. Programy, které děláme, evaluujeme a dlouhodobě nám vychází, že muži, kteří projdou terapeutickou prací, se v až 70 procentech případů půl roku po dokončení programu nedopouštějí fyzického násilí.
Respondentka: U psychického násilí je to kolem 63 procent. Tam je ale situace složitější, protože se často rozcházíme v tom, co už je ve vztahu vnímáno jako psychické násilí – jak to vnímá partnerka a jak to vnímá muž.
Respondentka: Ty programy jsou velmi funkční. Zažívám, že muži díky terapeutické práci opravdu mění svoje postoje vůči ženám, vůči násilí ve vztazích i ve společnosti. Učí se rozumět sami sobě a svým emocím. Hodně pracujeme s tématem násilí ve chvíli, kdy ho používají proto, že nejsou schopni regulovat sebe a své emoce. Třeba když je člověk naštvaný, vybuchne a řeší to tím, že mlátí nebo ubližuje.
Respondentka: Zároveň je důležité, že ti lidé chtějí nějakou změnu. Ta motivace může být minimální, ale nějaká tam je. Pak jsou lidé s různými poruchami osobnosti nebo vztahy, kde dochází k intimnímu terorismu. Tam může být motivace nulová a práce s takovým typem klienta je mnohem těžší, někdy možná i nemožná.
Respondentka: Někteří lidé se prostě nezmění a v důsledku toho, čeho se dopouštějí, mohou skončit třeba ve výkonu trestu. Takže programy jsou funkční, ale nejsou pro všechny.
Tazatelka: Předpokládám, že k vám chodí určitý výběr lidí – třeba ti, kteří jsou už nějak motivovaní. Nebo je k vám může poslat i probační služba nebo OSPOD?
Respondentka: Velká část klientů je motivovaná. O té motivaci se ale můžeme bavit různě. Někdy je to opravdu jejich vlastní rozhodnutí: překročil jsem nějakou svou hranici, třeba jsem partnerku udeřil, a to už nechci dělat. Někdy je motivace spíš vnější – partnerka mě sem poslala, našla mi to. Ale pořád jsou motivovaní a chtějí se změnit.
Respondentka: Přibývá také klientů, kterým program doporučil OSPOD, nebo přicházejí na základě soudního rozhodnutí. Za to jsem ráda. Vždycky se s nimi bavíme o tom, o jaké násilí šlo, jak fungovalo a jaká je jejich motivace. S motivací hodně pracujeme. A ne vždy klienta do programu vezmeme.
Tazatelka: Takže když se někdo chová určitým způsobem, máte pravidla?
Respondentka: Ano, máme pravidla. Například se nesmí dopouštět násilí po dobu, kdy do programu dochází. Samozřejmě může dojít k relapsu. Klient může přijít a říct: teď jsem to nezvládl, udělal jsem tohle. S tím se dá pracovat.
Respondentka: Ale když někdo opakovaně chodí pod vlivem, nechodí na setkání, opakovaně se omlouvá a podobně, existují podmínky, za kterých může být z programu vyřazen.
Tazatelka: Máte k tomu výzkum? Můžu se na něj podívat?
Respondentka: Ano, určitě se na něj můžete podívat. Dělal ho LOM někdy v roce 2021 nebo 2022. Zkusím ho najít. Nevím, jestli ho máme na stránkách – na nových stránkách asi ne. Možná bude na zastavnasili.cz. To jsou stránky, které vznikly z naší kampaně a teď slouží jako stránky asociace sdružující organizace, které pracují s tímto typem klientů a s touto problematikou. Určitě se zeptám kolegů a zkusím vám ho poslat, případně ho někde dohledat.
