Realita je neúprosná - mnoho na první pohled úžasných vztahů je jen Potěmkinovou vesničkou. Jeden, nebo oba, se s tím druhým v hloubi duše rozešli už před lety. Zvenčí vypadají jako pár, ale ve skutečnosti nejsou ani kamarádi. Komunikují spolu jenom o provozních věcech - slevách v Lídlu, o školním prospěchu dětí, co bude k večeři a kdo vyzvedne balík.
Hlubší rozhovory vedou se známými, se kterými se náhodou potkají v tramvaji. Emocionální blízkost se vytratila - proto je pro ně sex něco mezi kardio cvičením a domácí prací. Nezajímá je, jak se ten druhý má, jak se cítí a co si myslí. Ocitají se tak ve stavu Schrodingerovy kočky v krabici - jsou single a zadaní zároveň.
Kolik lidí se dnes na Petříně, případně v jiném sadu, políbilo, vyfotilo a zároveň mají k sobě opravdu blízko?
Důvodů, proč se ještě nerozešli, je celá řada. Nemohou si to finančně dovolit, mají společný majetek. Nechtějí stresovat děti, bojí se samoty. Děsí je konflikty, stydí se dostat nálepku rozvedený/-á. Psychologové tomu někdy říkají „inertia effect“. Nastává tehdy, když vztahy pokračují jen proto, že už existují, jedou v zajetých kolejích a krok do neznáma není pohodlný. Udržovat status quo je bezpečnější než revoluce.
Láska se děje v tichosti, to ostatní je jen divadlo
Není to tak, že by se ve vztahu cítili oba stejně. Ženy bývají ve vztazích citlivější na to, jestli si s partnerem pořád mají co říct. Dřív si uvědomí, že je něco špatně a častěji o tom mluví. Muži jsou méně nároční. Mají tendenci hodnotit vztah jako „v pohodě“ - dokud nedojde k technickému a jednoznačně viditelnému problému. Třeba k odděleným ložnicím. Jinými slovy, zatímco jeden opatrně zvažuje svoje možnosti do budoucna, druhý si myslí, že je všechno relativně OK, protože přece všechno „funguje”. A po pár letech, když přebírají žádost o rozvod tvrdí, že „to přišlo jako blesk z čistého nebe.”
„Ale vždyť bylo všechno v pořádku.“ Nebylo. Kdy se naposledy drželi za ruce jen tak? Jak často se objímali, aby si poskytli útěchu, když byl nějaký průšvih? Kdy spolu naposled vedli zajímavou a vyváženou konverzaci? A zajímá je ten druhý ještě vůbec jako člověk?
První máj je v tomhle ohledu zvláštní svátek. Připomíná ideál lásky v době, kdy je realita vztahů mnohem složitější kvůli té zatracené emancipaci a konci křesťanských standardů. Ženy od vztahů očekávají víc než splnění společenské povinnosti. Blízkost, porozumění, bezpečí, rovnost, volnost, svobodu a bratrství.
Reklama
Možná závidíte kamarádce, která je s manželem 20 let, mají tři krásné děti a na Instagramu vypadají jako v reklamě na Toffifee. Možná je to právě ona, kdo je v pasti inertia efektu, který chce zalepit iluzí sociálních sítí, zatímco vy se máte s partnerem vlastně dobře, i když se občas trochu nudíte. Rodiny, které se usilovně idylicky prezentují, mohou být uvnitř prázdné o to víc. Nemusí být nutně toxické nebo násilné, jen se pomalu rozkládají jak přezrálé banány. Kdybychom je měli popsat jedním slovem, byl by to „nezájem”. A po nezájmu obvykle přijde rezignace.
Vztah na nouzový režim
Existuje fenomén, kterém se říká „quiet quitting”, v překladu tichá rezignace. Termín vznikl pro pracovní sféru. Zaměstnanec nepodává aktivně výpověď, ale soustředí se jen na nutnou údržbu, aby dostal výplatu. Ve vztazích tenhle režim může fungovat několik let. Zajímavostí je, že někdy má „quiet quitting” efekt snížení napětí - ubydou hádky, protože tomu, kdo už vztah vnitřně opustil, je už všechno jedno. Konflikty neřeší, stálo by to moc sil a vztah běží dál na nouzový režim. Navenek v rodině všechno funguje, uvnitř je ticho, chladno a prázdno jak v Koněpruských jeskyních (bez turistů).
Kolik lidí se dnes na Petříně, případně v jiném sadu, políbilo, vyfotilo a zároveň mají k sobě opravdu blízko? Výzkumy na to nejsou, ale možná by svátek zamilovaných mohl být i o nepříjemné otázce. Zajímám partnera pořád jako člověk? A on mě?
