Představte si, že byste veškeré své úspory investovali do jediné akcie. Finanční poradce by vás označil za blázna, ale my vlastně přesto totéž děláme v nejcitlivější oblasti našich životů. Od jednoho partnera očekáváme, že bude naším nejlepším přítelem, vášnivým milencem, spoluinvestorem do nemovitosti, psychologem a dokonalým rodičem.
Výsledek? Systémové přetížení, které končí u rozvodových právníků nebo na antidepresivech. A není se čemu divit. Je toho na nás prostě moc.
Mýtus o zlatých padesátkách
Abychom pochopili, proč je dnešní monogamie v krizi, musíme se podívat na její kořeny. Moderní koncept romantické lásky v uzavřeném páru je relativně novým vynálezem. Jak uvádí antropoložka Helen Fisher ve své knize The Anatomy of Love, lidstvo po většinu své historie fungovalo v širších komunitách, kde se péče o děti i zdroje sdílely.
Být single je drahé, ale být v páru začíná být riskantní.
Nukleární rodina rozkvetla v poválečném období díky bezprecedentnímu ekonomickému růstu. Jeden plat tehdy stačil na dům, auto a dovolenou. Dnes? Podle dat Českého statistického úřadu vydá průměrná česká domácnost (zhruba každá jedenáctá) v Praze za bydlení a základní potřeby přes 40 % svých čistých příjmů. Být single je drahé, ale být v páru začíná být riskantní. Stačí jeden výpadek příjmu nebo rozchod a oba aktéři padají do sociální pasti.
Polyamorie jako pragmatismus: Více rukou, více peněz
Zatímco se v konzervativních kruzích debatuje o morálce, v kuloárech velkých metropolí, Prahu vlastně už nevyjímaje, se rodí nový trend. Etická nemonogamie jako ekonomická strategie, v níž nejde jen o sex, ale i o sdílení nákladů.
„Žijeme ve třech v nájemním bytě 4+kk. Každý máme svůj prostor, ale sdílíme náklady na jídlo, energie a auto. Kdybychom byli jen pár, v životě bychom si takový standard nedovolili,“ říká třicetiletý Jakub, který žije v tzv. „polykule“. Tento model ukazuje, že vícečetné vztahy mohou dramaticky snížit hladinu kortizolu, a to překvapivě ne díky sexu, ale díky finanční jistotě.
Možná se to všem s konzervativnejší povahou jeví jako kacířská či hříšná myšlenka. A možná i je. Ale v momentě, kdy se průměrný věk dožití zvyšuje a my máme strávit 60 let s jedním člověkem v ekonomicky nestabilním světě, se diverzifikace „vztahového portfolia“ jeví jako poměrně logický krok. A zřejmě nás za něj ani nikdo dnes už neupálí, zatímco za nesplácení hypotéky nebo jiné nedodržené finanční závazky by nám hrozilo i pár let natvrdo.
Biologický strop a „sedmileté svědění“
Zatímco ekonomika nás tlačí k sobě, naše biologie nás často táhne ven. Neurověda má pro stav zamilovanosti termín dopaminová bouře. Jenže i taková bouře má své datum spotřeby. Hladina neurotrofinů, které stojí za onou pověstnou „jiskrou“ a až šílenou zamilovaností, klesá po 12 až 24 měsících.
Rozvod v roce 2026 znamená pro střední třídu propad o dvě socioekonomická patra dolů.
Co následuje, je oxytocinová fáze, tedy ona hluboká vazba a pocit bezpečí. Problém je, že moderní společnost zaměnila „bezpečí“ za „nudu“. Nutíme partnery, aby byli naším jediným zdrojem vzrušení i stability. Je to jako chtít po Ferrari, aby oralo pole. A investigace do fenoménu nevěry ukazuje, že většina lidí nepodvádí proto, že by svého partnera nemilovali, ale proto, že jim systém monogamie neumožňuje legálně „dýchat“.
Rozvod je luxus pro bohaté
Investigativní pohled na českou justici odhaluje další děsivý trend: lidé v nefunkčních vztazích spolu zůstávají ne z lásky, ale z čiré finanční hrůzy a z obav o budoucnost. „Rozvod v roce 2026 znamená pro střední třídu propad o dvě socioekonomická patra dolů,“ potvrzuje advokátka Marie Novotná, specializující se na rodinné právo. „Bohužel ale lidé nemají někdy na výběr. Pak ale i podle psychologů tento ,ekonomický kriminál‘ vede k toxické atmosféře, v níž vyrůstají děti.“
Otázka tedy zní: Je lepší udržovat lživou monogamii v napětí a dluzích, nebo přijmout model, kde jsou vztahy definovány transparentností, i když jich je víc? „Monogamie byla vymyšlena, aby zajistila dědictví majetku. V době, kdy většina z nás dědí jen dluhy, ztrácí své původní opodstatnění,“ říká pro Flowee Kateřina S., která je původem z jižních Čech, ale v Praze studovala. Také ona žije v polykule s manželským párem, ale žijí všichni najednou v polyamorním vztahu. Ona sama má teď ve 29 letech dceru ve střídavé péči, ale vychovává společně s párem i jejich dceru. V pronajatém bytě jich je pět. Bohužel Kateřinin ex-manžel nemůže platit alimenty, protože ani on, mimo Prahu, nevydělává dost. Se situací, v níž žije jeho žena a dcera, se smířil.
Generace Z a konec vlastnictví
Mladší generace, které vyrostly v ekonomice sdílení, a to ať už od spolujízd po ubytování či pracovní prostory, začínají přistupovat ke vztahům podobně. Koncept „vlastnění“ druhého člověka jim připadá absurdní. Studie od Pew Research Center naznačují, že Gen Z klade mnohem větší důraz na individuální autonomii a „situační vztahy“ (situationships).
Reklama
Tento posun ale není projevem citové plochosti, tedy toho, že mladí nejsou schopni dlouhodobých vztahů. Je, možná trochu nadneseně řečeno, evoluční adaptací. V nejistém světě je flexibilita cennější než rigidita, a tak pokud můžeme sdílet auto nebo kancelář, proč bychom nemohli sdílet péči o domácnost a emoce s širším okruhem lidí, aniž bychom se u toho museli cítit jako hříšníci?
Kam kráčíme?
Nečekejte, že monogamie zítra zmizí. Stále v nás samozřejmě dřímá silná potřeba být pro někoho „tím jediným“. Ale tlak zvenčí od cen nájmů až po digitální dostupnost alternativ nás nutí k upřímnosti, na kterou jsme dříve nebyli připraveni.
Možná, že budoucím ideálem nebude jeden partner na celý život v jedné ložnici, ale síť hlubokých, poctivých vztahů, které se navzájem doplňují. V takovém modelu pak láska není deficitním zbožím, o které musíme bojovat v rámci jednoho rozpočtu, ale zdrojem, který se násobí sdílením.
A nebojte se. Nemusí to být konec světa v podobě, v jaké ho známe. I když jistě, jedna éra možná pomalu končí. Ale možná je to zároveň i začátek světa, kde budeme méně lhát sobě i ostatním. Monogamie se stává volbou, nikoliv povinným vězením pro ty, kteří si nemohou dovolit odejít. A to je pro pravdu ve vztazích ta nejlepší zpráva.
