Proč vyzkoušet kariérní koučink? Třeba právě proto, aby vám otevřel oči. I já jsem si po rozhovoru s Terezou Valnohovou mnohé uvědomila. Ne, firmy a personalisté opravdu většinou nejsou „ti zlí“, ale platí zde pravidlo „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Posíláte univerzální stručné CV na všechny strany jako kobercový nálet, takže je za dvě minuty hotovo? Protistrana s vaším e-mailem stráví zhruba stejně času...
Tereza studovala lidské zdroje ve Skotsku a poté pracovala pět let v korporacích. „Už tehdy jsem zjistila, že lidé neumí psát životopisy, neumí se prezentovat na pohovorech a vlastně ani nevědí, co od práce chtějí. Dále jsem zjistila, že už mě nebaví dělat HR manažera. A tak jsem investovala do dalšího vzdělání a začala vést kariérové poradenství,“ vypráví.
Terezo, občas se na vás obrací lidé, kteří chtějí v kariéře nastolit velké změny. Plánují někde začít úplně od nuly, tedy od juniorní pozice. To vy ale nedoporučujete. Proč?
Nikdo, kdo už má za sebou nějakou zkušenost a v rámci předchozí práce nabral kompetence, které jsou přenositelné, by neměl začínat na juniorské pozici. Už má totiž hodnotu, kterou může firmě přinést, a většinou ani nechce pracovat za juniorskou mzdu. Dám příklad: jste specialista logistiky a chcete být HR specialistou. Musíte jít na juniora? Nemusíte. Umíte procesy, systémy, smlouvy, multitasking, umíte jednat s lidmi, umíte pracovat pod stresem. Jenom je to jiná agenda. Takže umění pak spíš je se prodat.
Při hledání práce se většina lidí spoléhá na pracovní portály a zprostředkovatele pracovních nabídek, což je zoufale málo. Říkáte, že to jde i jinak – jak?
Pokud jen reaguji na nabídky portálů a agentur, tak jsem pasivní příjemce toho, co mi algoritmus zrovna nabídne. A z toho si vybírám. Nikdy nejste schopni pokrýt všechny nabídky na všech portálech. Problém je i to, že firmy nazývají své pozice často velmi originálně, a vy je tedy vůbec nemusíte najít.
Jestliže kandidát pošle copy-paste životopis na inzerát, který je mimo jeho expertízu, a ze životopisu není jasné, že splňuje požadavky ani že má vážný zájem, tak na té odpovědi strávil celkově asi pět minut. Stejný čas mu pak věnuje personalista – kouknu a vidím, že nechci. Dál s tím čas trávit nehodlám...
Řešením je tedy přistupovat k hledání proaktivně. Napsat si, co je pro mě důležité; jaké hodnoty, jaký přístup, jaká kultura, jaký produkt nebo služba, jaká pozice. A pak aktivně hledat firmy, které odpovídají mým kritériím. Naštěstí v éře AI je to hledání mnohem snadnější. Můžete třeba do chatu GPT zadat: Vyhledej mi firmy, které mají ve svých hodnotách férovost. Nebo: Najdi mi aktivní pracovní inzeráty, ve kterých je zmíněno slovo selský rozum.
Zatímco v minulosti byla běžná jedna pozice na celý život, dnes se cení variabilita. Může se podle vás dlouhodobá práce u jedné firmy stát handicapem? A jak se na tento faktor dívají personalisté?
Je to individuální. Pro někoho je dlouhá doba zaměstnání u jedné firmy známkou loajality a odbornosti, pro druhého stagnace a neochota ke změně. Já osobně jsem v takových soudech opatrná. Pokud člověk například po deseti, patnácti letech v jedné firmě hledá novou práci, měl by se soustředit na to, aby zdůraznil různé fáze a posuny uvnitř firmy, změnu rolí nebo seniority zodpovědností tak, aby byl atraktivní.
Životopis aneb klasické „CVčko“ je stále základ. Jaké největší chyby při jeho psaní lidé dělají?
Napíšou do něj všechno, co kdy dělali, co umí, i když to není relevantní. Nebo ho napíšou tak stručné a obecné, že vlastně nemá žádnou vypovídající hodnotu. Ale největší a stále přetrvávající chyba je, že nepíšou životopis na míru té pozici, na kterou se hlásí. Já vím, že je to otrava, ale alespoň pak člověk víc přemýšlí o tom, na jakou pozici zareaguje, a na jakou ne.
A co motivační dopis? Funguje i dnes, nebo už je to přežitek?
Já mám motivační dopisy ráda, pokud je opravdu napíše ten člověk a dá si záležet. Název motivační dopis je přesný. Má ukázat moji motivaci pracovat pro tuto firmu na této pozici. Má motivovat toho, kdo CV čte, aby mě pozval na osobní schůzku.
Máte nějaké tipy, jak ho napsat dobře?
Dobrý motivační dopis má maximálně půl strany a oslovuje náboráře jménem. Poté, co uvedete, na jakou pozici se hlásíte, napíšete, co se vám líbí na firmě, v dalším odstavci popíšete, proč je pro vás atraktivní daná pozice, a ve třetím je prostor na informace o tom, jak se vaše zkušenosti protínají s jejich potřebami.
Jsou to tři odstavce, každý může mít klidně jen jednu nebo dvě věty, ale hned je to osobní a na míru.
Za mě je na pohovoru základ: Umět dobře popsat, co firma dělá, jak to dělá, jak si stojí na trhu – jaké má hlavní konkurenty, kdo jsou její zákazníci. A pak se zaměřit na pozici samotnou.
Spousta lidí je rozčarovaných z toho, že se jim personalisté firem buď vůbec neozvou, nebo je na pohovor nepozvou (ačkoliv splňují požadovaná kritéria). Jaké jsou nejčastější důvody a dá se to změnit?
Moje zkušenost se stovkami klientů je ta, že oni sice požadavky splňují, ale v životopisu se to nedočtu. Proto tak trvám na tom, že životopis musí být personalizovaný a na míru.
Jakmile takový je, firmy odpovídají. Zároveň firmy nebráním. Je určitě špatně neodpovědět kandidátovi. Ale jestliže kandidát pošle copy-paste životopis na inzerát, který je mimo jeho expertízu, a ze životopisu není jasné, že splňuje požadavky, ani že má vážný zájem, tak na té odpovědi strávil celkově asi pět minut. Stejný čas mu pak věnuje personalista – kouknu a vidím, že nechci. Dál s tím čas trávit nehodlám... Zároveň samozřejmě existují výjimky, aby mě teď všichni nekamenovali.
Na svých stránkách tvrdíte, že na pohovor chodí osm z deseti kandidátů nepřipravených. Jak je to možné a na co bych se měla během přípravy zaměřit?
Uchazeč se většinou jen koukne na web, zhruba si přečte, co firma dělá, a vytvoří si nějakou svoji představu o tom, co obnáší daná pozice. To je vše. A je to málo, alespoň když mluvím o vyšších pozicích a specialistech.
Za mě je základ: Umět dobře popsat, co firma dělá, jak to dělá, jak si stojí na trhu – jaké má hlavní konkurenty, kdo jsou její zákazníci. A pak se zaměřit na pozici samotnou – představit si, jak to asi bude fungovat, jaký bude pracovní den, s kým budu spolupracovat, kdo na moji práci navazuje. Můžu se podívat na LinkedIn, jací jsou ve firmě lidé a tak dále. Co nevím, to si napíšu jako otázku, na kterou se chci zeptat.
Taková příprava zabere tři až čtyři hodiny. Nestihnu to ráno v tramvaji.
Jakých chyb bych se měla vyvarovat během samotného pohovoru?
Já osobně si myslím, že u pohovoru nemůžete nasekat chyby, pokud jste připraveni. Základ je vědět přesně, proč sedím v této firmě na pohovoru na tuto pozici. Z toho vyplývá, že už umím odpovědět na otázku, proč jste se přihlásili, co víte o naší firmě, proč bychom si měli vybrat právě vás apod.
Dále nedoporučuji dělat ze sebe něco, co nejsem. Jestliže se mě na něco zeptají, odpovím pravdu, a ne to, co si myslím, že chtějí slyšet. Třeba na otázku: Kde se vidíte za pět let? Odpovím: Chci dělat to samé, jen se zdokonalit. Přitom už se vidím na šéfově židli. Co když ale firma zrovna hledá za šéfa náhradu? Co když hledají talentovaného specialistu, za kterého budou chtít mít dalšího top manažera? Tak mě nevyberou, protože nemám ambice.
A když mám ambice a jim se to naopak hodit nebude, protože povýšení z dané pozice nenabízí, tak mě nevezmou. A to je taky dobře.
Jak ideálně odpovídat na dotazy ohledně mzdy? Mám raději říct více a pak třeba slevit, nebo méně, abych měla výhodu oproti ostatním?
Je dobré být připraven a vědět, kolik asi na této pozici platí, ale zároveň říct to, co vy potřebujete. Nemá cenu snižovat částku na výši, která je pro vás dlouhodobě neúnosná. Nikdy ale nepoužívejte rozmezí. Vy myslíte na tu vyšší částku a personalista si poznamená tu nižší.
Jste specialista logistiky a chcete být HR specialistou. Musíte jít na juniora? Nemusíte. Umíte procesy, systémy, smlouvy, multitasking, umíte jednat s lidmi, umíte pracovat pod stresem. Jenom je to jiná agenda. Takže umění pak spíš je se prodat.
Jaké jsou obecně největší mýty při hledání práce, se kterými se setkáváte? Třeba „zaručené“ rady, které ale ve finále nefungují, nebo působí přesně naopak…
Třeba, že bez kontaktů práci neseženete. Podle mě bez kontaktů neseženete práci jen v takové firmě, ve které byste nakonec stejně kvůli špatné kultuře pracovat ani nechtěli.
Tipla bych si, že většina lidí se při hledání práce spíš podhodnocuje, prodává pod cenou. Je to tak? Vnímáte přitom rozdíly mezi ženami a muži, nebo při srovnání generací?
Nemám dostatek dat z vlastních zdrojů, abych mohla toto okomentovat, ale mezi svými klienty vnímám nejistotu ohledně vlastní dostatečnosti stejnou u mužů i u žen. Srovnání generací je výraznější. Čím víc jsou starší lidé v úzkých, tím níže jdou s požadavkem na mzdu. Paradoxně tím bohužel snižují vnímání vlastní hodnoty a svých schopností.
Jak si při hledání práce dodat zdravé sebevědomí?
Důležité je pojmenovat své přednosti, případně si věci dostudovat. Z mých kurzů a konzultací lidi odcházejí hlavně s tím, že mají vyšší sebevědomí skrze pojmenování toho, co všechno umí. Zrovna dnes jsem měla konzultaci s mladíkem, který chce být programátor. Ptám se: „Jak byste se popsal, kdybyste se chtěl prodat?“ A on povídá: „To právě nevím. Vím hlavně, jaké mám slabiny.“ Tak mi je nadiktoval a ze všech slabin jsme udělali silnou stránku. To byl pro něj aha moment. Hlavu měl hned výš, úsměv na tváři a chuť do akce.
