fbpx

Venkovní paskvil nám devastuje vztahy i kvalitu života, říká terapeutka veřejného prostoru 1 fotografie
Zdroj foto: Se svolením Veroniky Rút

Známá kritička vizuálního smogu a terapeutka českých měst Veronika Rút vidí nástrahy na každém kroku.

Zveřejněno: 25. 6. 2024

Veronika Rút je multidisciplinární designérka. Umění a design studovala nejen v Čechách, ale i v Belgii. Právě během tamějšího pobytu si uvědomila, v jakém vizuálním smogu žijeme a jaký neblahý dopad na nás má. „Jde o vizuálně chaotické prvky ve veřejném prostoru od reklam přes dopravní značení až po změť laviček a košů. Je daný nepečlivou a nepoctivou prací, nelze ho záměrně vytvořit. Je to prostě důsledek toho, že se neumíme dohodnout, a je nám to jedno,“ říká Veronika, která se významně zasadila o to, aby se s tím začalo něco dělat. A daří se jí.

Potřebuje veřejný prostor terapii?

Každý může vyjít ven před svůj dům a říct si, jestli je všechno perfektní a skvěle funguje, anebo spíš ne. Máme ulice bez stromů s nesnesitelným vedrem, fasády jsou plné reklam a neumíme ani pracovat s nátěrem barev fasád. Všechno dohromady je to paskvil a chaos a v tom každý den chtě nechtě žijeme.

Jaké je nejbolavější místo duše veřejného prostoru?

Podle mě to, že děláme veřejná prostranství bez ohledu na přírodu a její rozmary a bez ohledu na potřeby člověka. Výsledkem jsou technokratické šílenosti. Vznikají tisíce míst, kde se všichni odvolávají na nepovinné normy jako na dogma.

Můžete být konkrétní?

Například se děti i rodiče smaží na hřišti, kde chybí stromy, přívalový déšť vytvoří povodeň v místě, kde mohlo být prostě lepší zasakování, a kvůli rychle jedoucím autům nemůže senior v chodítku ani na vycházku. Investujeme špatně a pak vznikají nové, nekvalitně udělané věci, kterým musíme přizpůsobit život a snížit svou životní úroveň. To je opravdu bolestivé sledovat.

Na městech, pro která dělám, je vždycky vidět, jaká je síla lokálního podnikání a jak to ovlivňuje celkovou kondici města a spokojený život v něm. Lokální podnik může s lidmi ve městě udělat divy. Vycházím ze zkušeností v terénu, ne naivní teoretické vize devadesátek.

Prostě neumíme dělat kvalitní veřejný prostor k setkávání, devastuje nám to vztahy i kvalitu života a pak se velice divíme, že jsme tak naštvaní, ještě než dojedeme do práce. Málokdo rozumí povrchům, ale každý rozumí tomu, že se mu kočárek zasekne o rantl nebo na schodech. Pohyb městem bez bariér zní jako vzdálené téma, přitom stačí mít kufr nebo si zlomit nohu a velmi rychle pochopíme, že podchody a nadchody jsou obrovská bariéra. Většina lidí si řekne „to přežiju“, ale pak jenom přežíváme a nežijeme naplno, je to velká škoda.

Vizuálním smogem je také reklama. Jak by podle vás měla vypadat?

Stačí, aby dávala smysl a fungovala. Vždycky je dobré úplně odečíst estetická kritéria a zamyslet se nad obsahem. Nebo nad kvalitou materiálu, do kterého se investuje, a jak dlouho vydrží. Každopádně obsah sdělení je to, co dnes hraje hlavní roli. Většina lidí uvízla někde v 80. letech a myslí si, že plakátem spasí svět a že jsou všichni zvědaví na jejich nový obchod. Ve výsledku je lidské oko tak zahlcené a přesycené, že nikoho nic nezajímá, a každý se spíš snaží tomu tlaku uniknout. Pokud nepřineseme obsah, co má pro naše zákazníky hodnotu, tak to nerezonuje a nefunguje, nehledě na vizuální zpracování.

Vytváříte manuály pro reklamu a veřejný prostor. Zabýváte se tím dvanáct let. Jak se ohlížíte?

Spíš se dívám dopředu. Chtěla bych, aby bylo z veřejného prostoru politické téma číslo jedna. Vidím tam posuny, mám radost z Kuchařky kultivace, kde je know-how pro kohokoli zdarma, a konečně se nám povedlo se v tom zorientovat – to bylo hrozně moc potřeba jako urychlovač. Investovala jsem hodně do podpory a spolupráce s lokálními podnikateli ohledně toho, co můžou městu přinést. Teď to sklízí ovoce a budu ráda, když to inspiruje víc lidí.

Také podporujete lokální podniky...

Obecně tu panuje velká deziluze z 90. let, kdy se věřilo, že všechno spasí soukromý sektor – lidé s touto deziluzí dnes podnikání odmítají a nevěří mu, protože byli zklamaní, a chápu to. Já mám za sebou zkušenosti s tím, že to jde a městu se to vyplácí. Na městech, pro která dělám, je vždycky vidět, jaká je síla lokálního podnikání a jak to ovlivňuje celkovou kondici města a spokojený život v něm. Lokální podnik může s lidmi ve městě udělat divy. Vycházím ze zkušeností v terénu, ne naivní teoretické vize devadesátek.

Překvapil mě Lanškroun. Na výlet to nezní atraktivně, ale mají dobrou gastro scénu, design označení obchodů je často kultivovaný, také se tam povedly některé rekonstrukce ulic a náměstí. Podle mého to je celé o lidech, ti jsou zásadní. 

Co vnímáte jako takové TOP? Co je Váš největší úspěch?

Děčínský údržbář, který mě začal poučovat o tom, jak má reklama ve městě vypadat. Byla to úplná náhoda na děčínském nádraží. Spustil hned, jak jsem mu řekla, že reklamu řeším. To, že k tématu měl co říct, měl jasný názor a vizi, mě úplně dostalo. Oproti roku 2015, kdy mi i na univerzitě tvrdili, že to téma vizuálního smogu nemůže nikdy zajímat nikoho jiného než designéry, jsem za tenhle posun velice ráda. Neexistují hranice, kdo všechno by to téma měl řešit, musíme se o něm bavit všichni a největší úspěch je slyšet to takhle náhodně tam, kde by to člověk nečekal.

Jak si stojíme v porovnání s Evropou?

Jsme zabrždění, bohužel i oproti Polsku nebo Pobaltí. Nad tím, jestli se věnovat nebo nevěnovat veřejnému prostoru, tam neexistuje diskuze. Jistěže ano. Jde o naši kvalitu života, vztahy, každodenní úroveň cesty do práce. Tady se pořád nějak dohadujeme a zdráháme a často se i na radnicích rada zlomí, že vlastně s veřejným prostorem nechtějí pracovat. Přitom víme, že péče o veřejný prostor lokálním politikům vyhrává volby. Všichni si svorně myslí, že tady nejsme Španělsko, abychom mohli používat ulice po svém a mít je k něčemu jinému než k zaparkování. Prý na to není počasí. Přitom s veřejným prostorem dobře pracují i v Belgii nebo v Dánsku a tam je počasí dost tragické. Je to v hlavě, nikde jinde.

Které město je na tom u nás nejlépe?

Překvapil mě Lanškroun. Na výlet to nezní atraktivně, ale mají dobrou gastro scénu, design označení obchodů je často kultivovaný, také se tam povedly některé rekonstrukce ulic a náměstí. Podle mého to je celé o lidech, ti jsou zásadní. V Ústí nad Orlicí je městská architektka Petra Coufal Skalická a dělá tam popularizační akce a vycházky věnované prostoru města, které jsou mezi místními oblíbené – to je základ pro kontinuální posun. Musíte mít odezvu veřejnosti pro to, co politik na radnici prosadí. Dobrý pocit mám z Karlových Varů, kde jsou příšerné výchozí podmínky, ale Karel Adamec jako městský architekt tomu dává maximum. To znamená, nehodnotila bych stav veřejného prostoru a přesunula hledáček na lidi, co na něm pracují. Proto budeme v listopadu dělat další konferenci WINDOW POP s lidmi, kteří naše města mění. Jako inspiraci pro další nadšence.

Související…

Myslíte si, že jste imunní? Chyba! Reklama útočí všude, aniž si to uvědomujeme
Magdalena Nováková

Máte asi naši republiku projetou křížem krážem… A to hlavně vlakem. Jak se mění duše vlakových nádraží?

Ve Správě železnic se řada zaměstnanců hodně snaží. Zjednodušeně, uklízí se, ať už v kontraktech ke každému automatu nebo reklamě, a pak se i čistí prostor. Správa železnic víc spolupracuje s architekty (namátkou práce A8000 v Plzni), najala interní architekty a celkově je tam vůle o prostor víc pečovat. Samozřejmě, dějí se i fuckupy a nefunguje to nikdy 100%, je tam prostě 12 000 zaměstnanců a domluvit se je složité.

Očišťujete města. Čím očišťujete sebe?

Procházkou v lese.

foto: Se svolením Veroniky Rút, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...