fbpx

Nevzdat se při prvním neúspěchu. S nevidomým zpěvákem a klavíristou Janem Jarešem o životě ve tmě 1 fotografie
Zdroj: Se svolením Jana Jareše

S geniálním nevidomým hudebníkem Janem Jarešem a jeho otcem Vladimírem o výzvách i krásách života nevidomých a jejich rodičů

Zveřejněno: 13. 5. 2024

Neobyčejný hlas, neobyčejný příběh, neobyčejný člověk. Hovoří se o něm jako o geniálním hudebníkovi, který absolvoval Pražskou konzervatoř jako jediný nevidomý v novodobé historii školy. „Vnímám to jako malý či spíše velký zázrak. Vždycky jsem chtěl, aby hudba byla nejen mým koníčkem, ale i povoláním. Protože jestli mají nevidomí s něčím velký problém, tak s tím, že obtížně hledají práci,“ vypráví Jan Jareš.

„Když jsem na pražské konzervatoři úspěšně složil přijímací zkoušky, zbývalo už ,jen‘ vymyslet, jak se to všechno vlastně naučím. Protože noty v černotisku, se kterými se na konzervatoři pracuje, jsem z pochopitelných důvodů číst nemohl. Nakonec se podařilo i toto překonat, pomohl můj sluch a paměť, a především odvaha a pedagogické mistrovství profesorů, kteří se se mnou nebáli vydat na neprošlapanou cestu,“ vypráví s odhodláním sobě vlastním Jan Jareš.

Co vám na té cestě nejvíce komplikuje život?

Jan: Samozřejmě, že mi nejvíc komplikuje život, že nevidím. Jsem nevidomý od narození, nemám tedy ani žádné vzpomínky na to, jak svět kolem nás vypadá. Na druhou stranu, na svůj handicap jsem si zvykl, a i když spoustu věcí jako nevidomý nemohu dělat, o to víc si vážím věcí, které naopak dělat mohu. Stále jich zbývá dost.

Kvůli ztrátě zraku jsem sice odkázaný na ostatní smysly, ale i tak dobře vnímám třeba náladu lidí, atmosféru v sále při koncertech, energii z publika, která mě nabíjí. 

 Na jaké předsudky nejčastěji narážíte?

Jan: Nevidomí třeba rádi cestují, i když mnoho lidí nechápe, proč je pro mě zážitek vystoupat na Eiffelovku, když se z ní nemohu rozhlédnout. A nevidomí by rádi také pracovali, kdyby k tomu měli více příležitostí. Dvě třetiny nevidomých v produktivním věku nemají práci, stát to nezajímá, a organizace, které by mu to měly připomínat, raději vedou už třicet let žabomyší spory o kompetence. 

Když jste se jako nevidomý narodil, je vám to tedy přirozené. Přesto to vnímáte jako handicap nebo jako indispozici?

Jan: Samozřejmě, že nevidomost je velký a trvalý handicap, ze kterého člověk nemůže ani na chvíli vystoupit a odpočinout si od něho. Každodenní praktický život, domácnost, zařizování věcí, cestování, sport, tam všude potřebuji asistenci. Snad jedině v hudbě žádná omezení nevnímám.

 Tu největší asistenci, největší oporu máte v rodině. Co vyžaduje život s nevidomým dítětem?

Vladimír: Život s nevidomým dítětem, stejně jako s jakýmkoliv jiným postiženým dítětem, je práce na plný úvazek. Takže maminka vzdala svou pracovní kariéru v cestovním ruchu, a já jsem aspoň posunul začátek pracovní doby na šestou, abych byl odpoledne co nejdříve doma. Bylo jasné, že až bude Jan potřebovat kolektiv, budeme muset opustit náš rodný Hradec Králové. Města se školkou a základní školou pro nevidomé byla tehdy v Čechách dvě a při rozhodování mezi Prahou a Brnem jsme se tehdy rozhodli pro Brno. Nakonec jsme ale v Praze stejně skončili, poté co Jan dokončil základní školu, přestěhovali jsme se znovu kvůli jeho dalšímu vzdělání a pracovnímu uplatnění.

 Dnes je situace jistě jiná než před čtyřiceti lety…

To určitě. Kdyby se Jan narodil dnes, zrak by mu lékaři téměř jistě zachránili. Problém předčasných porodů sice přetrvává, ale jde o mnohem více hraniční situace, kdy je ztráta zraku téměř vždy spojena s dalším zdravotním postižením, pohybovým, mentálním či jiným. Takže základní škola, do které Jan chodil v Brně, dnes vzdělává úplně jiné žáky podle úplně jiných osnov. Děti s výlučně zrakovými vadami jsou dnes často integrovány v běžných školách. To má své výhody. Na druhou stranu často pokulhává odborné vedení ve speciálních dovednostech. Mnoho žáků tak má problém např. se zvládnutím Braillova písma a učí se především poslechem, což ale znamená úplně jiný způsob rozvoje myšlení. Ale to je prostě vývoj, který se zdaleka netýká pouze zrakově postižených.

Vybavíte si pocit, když jste zjistili, že váš syn nikdy nebude vidět?

Vladimír: Šok, nevíra, bezradnost. Byli jsme oba těsně po skončení školy, na začátku pracovní kariéry, řešili jsme bydlení, do toho vojna. Z prvního roku si moc nepamatujeme, až najednou jsme byli všichni spolu v našem prvním bytě a začali jsme krok za krokem stavět náš život zpátky na nohy.

Jak se vám ten život změnil?

Vladimír: Janovým příchodem se náš život změnil zcela a napořád. Počáteční smutek se brzy změnil v odhodlání a začali jsme plánovat život tak, abychom se mohli našim dětem maximálně věnovat. Tehdy jsme netušili, že vedle starostí a spousty práce nám budoucnost přinese také mnoho mimořádných a radostných zážitků.

Nevidomí by rádi také pracovali, kdyby k tomu měli více příležitostí. Dvě třetiny nevidomých v produktivním věku nemají práci, stát to ale nezajímá.

Můžete doporučit, jak k dítěti přistupovat? Co byste poradili rodičům, kteří se nacházejí v podobné situaci?

Vladimír: Nezůstat s problémem sami a co nejdříve se obrátit na odborníky. Rozumně skloubit lásku a péči s výchovou k samostatnosti. Pokud to jenom trochu jde, ponechat dítě co nejdéle v domácím prostředí a nespěchat do zařízení s internátním režimem. A nezůstat u jedináčka.

U nás se asi nejvíc osvědčil přístup založený na „laskavé důslednosti“, i když ne vždycky se nám ho dařilo naplňovat:)

Dnes i profesně spolupracujete...

Jan: Svou práci bych nemohl dělat bez mnoha lidí nejrůznějších profesí. Bez skvělých hudebníků, se kterými vystupuji, bez mého učitele klavíru, protože v umění nemá člověk nikdy hotovo, bez vstřícných zaměstnanců hotelů a restaurací, ve kterých hraji, bez spolehlivých řidičů, kteří mě po šichtě dopraví domů. A samozřejmě bez lidí, kteří dojednávají a organizují moje koncerty.

Svým životem jste jistě velkou inspirací…

Jan: Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že v životě stojí za to překonávat překážky a nevzdávat se při prvním neúspěchu. A jsem moc rád, když mi lidé říkají nebo píší, že kromě hudebního zážitku si z mých koncertů odnášejí i tento pocit. Protože nějaké trápení má každý z nás, ale vždycky se dají najít krásné věci, kvůli kterým stojí život za to.

Jak prožíváte své dny?

Jan: Můj život je dobrý. Důležité je, že i přes můj handicap mi zdraví slouží, a tak mohu leccos podnikat. Spíše mám často pocit, že mám málo času, a tak musím svůj diář plánovat dlouho dopředu. Pravidelně vystupuji jako cocktail pianista ve dvou krásných pražských hotelech a v jedné špičkové restauraci. K tomu hraji koncerty či jiná hudební vystoupení. Když mám volné dny a nemusím zrovna zkoušet, rád si vyjedu na kole, jdu na rychlý turistický pochod, nebo vyrazím s kamarády na hory. Rád se potkávám s mojí malou neteří Aničkou a synovcem Davídkem a těší mě, že je muzika baví, a rád jim ji předávám. Anička se mnou už zazpívala jako host při jednom mém vystoupení. Prostě jsem rád, že se stále něco děje.

Související…

Jak vypadá Neviditelná výstava?
Milada Kadeřábková

Jak se vám zdají sny? Co vidíte? Nebo co vnímáte?

Jan: Pokud se ale ptáte na to, co vidím ve smyslu toho slova, tak nic. Pokud se zeptáte, co vnímám, tak to zase naopak všechno. Kvůli ztrátě zraku jsem sice odkázaný na ostatní smysly, ale i tak dobře vnímám třeba náladu lidí, atmosféru v sále při koncertech, energii z publika, která mě nabíjí. Mám rád svit slunce, šum moře, zpěv ptáků, miluji dobré jídlo a rád sleduji i jeho přípravu. Jsou samozřejmě i věci, které mi nejsou příjemné, plný vagon metra, hluk, silný vítr. Tedy pokud nejde o vítr, když uháním krajinou na mém rychlém cyklistickém tandemu.

Co je váš největší sen v přeneseném smyslu? Co byste rád?

Jan: Moje sny a přání jsou pochopitelně spojeny hlavně s hudbou. Už víc jak dva roky spolupracuji se skvělými muzikanty, členy pražských symfoniků či dalších prestižních těles, a naše vystoupení jsou velmi dobře přijímána. Sním o tom, že se nám bude dařit tento projekt dál rozvíjet jak v Čechách, tak i v zahraničí, a jednou si třeba zahraji na velkém pódiu s celým orchestrem. A ještě bych si moc přál podívat se znovu do Jižní Ameriky na místa, která jsem při své první cestě nestihl, konkrétně do Peru.

Kde vás můžeme v následujících měsících vidět a slyšet?

Jan: Z nejbližších akcí je to třeba vystoupení v Městské knihovně v Lovosicích, tradiční festival Mezi ploty, v létě koncerty na zámcích v rámci projektu Kultura pod hvězdami, na samém konci prázdnin festival Soundtrack v Poděbradech, v září koncert v divadle na zámku Kačina, plný diář budu mít jako obvykle v čase adventu. Podle přání pořadatelů buď sám, nebo s dalšími hudebníky (saxofon, viola, kontrabas, bicí). K tomu pravidelné koncerty v lázeňských domech po celých Čechách a samozřejmě několikrát do týdne cocktail piano. Aktuální přehled všech plánovaných vystoupení najdete na mém webu www.honzajares.cz.

foto: Se svolením Jana Jareše, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...