fbpx

„Lidé tu většinou umírají stářím. Vědí, co je pro jejich tělo i duši nejlepší,“  říká muž o životě s amazonskými domorodci Dalších 4 fotografií v galerii
Zdroj: Se svolením Alessia Dattoly

Jak vnímají život původní obyvatelé Ameriky? Jak tráví svůj den a proč se klidně dožívají věku kolem sta let?

Zveřejněno: 4. 3. 2024

Alessio Dattola – Ital dříve žijící v Brně a pracující v IT, dnes cestovatel na plný úvazek. Po více než 20 letech dal výpověď v mezinárodním korporátu a teď cestuje po světě. Momentálně je v ekvádorské části Amazonie v Jižní Americe, kde už několik měsíců žije s místními domorodci.

Rozhovor vzniká nahráváním hlasových zpráv. Mám tak jedinečnou možnost slyšet na pozadí zvuky tamního života a divoké přírody. Zpěv exotických ptáků během slunečného rána, nebo podvečerní meditativní bubnování deště. Všechny rozmary počasí jsou doprovázeny smíchem místních dětí.

Povídáme si o tom, co je právě na Amazonii tak okouzlujícího, jak vnímají život její původní obyvatelé, jaké mají priority. Dozvíme se, na jakých principech funguje místní společnost a jak je možné, že mezi sebou nemají žádné konflikty. Taky to, proč tam lidé neumírají na civilizační nemoci.

„V džungli člověk narazí na vlastní limity způsobené prostředím, ve kterém celý život žije. Vyjeli jsme na lov a já jsem neviděl žádné zvíře, které bych podle všeho měl vidět, a neslyšel jsem zvuky, které bych měl slyšet. Po pár měsících se moje smysly výrazně zlepšily a já jsem se mohl naplno oddat novému způsobu života,“ říká mi Alessio.

Jak dlouho už jsi v Amazonii? Kde přesně se nacházíš?

Teď je to celkem osm měsíců, co žiji s domorodci v Amazonském pralese v Ekvádoru. Nejbližší město je Puyo, které je vzdálené 40 minut malým letadlem – cessnou, případně se dá plout 5 dní loďkou, nebo jít pěšky 8 dní přes džungli. To zvládnou ale opravdu jen místní obyvatelé, kteří mají skvělý smysl pro orientaci. Nepotřebují kompas a vždy se vrátí v pořádku domů.

Proč ses rozhodl jet zrovna sem?

Než jsem se sem vydal, přemýšlel jsem o místě, kde se můžu maximálně spojit s přírodou. Cítil jsem, že to po letech v kanceláři potřebuji. Chtěl jsem na místo, kde je velká diverzita zvířat a rostlin. Na to je amazonský prales ideální. Příroda v Česku a Evropě je sice krásná, ale tady je to úplně jiné. Příroda je divoká. Není tady nikdo kromě domorodců. Taky se mi líbí, že musíš místní přírodě porozumět, abys přežil. Je to výzva.

img 7600

Domorodci chodí na ryby dvakrát denně.

Kde spíš?

V tradičním obydlí, kterému se říká cabaña. Je to taková chýše, nebo spíš přístřešek s dřevěnou podlahou a střechou z listí a klestí. Mám tady svoje soukromí, ale všichni jsme blízko sebe. Je tady celkem 6 rodin jen pár minut od sebe. Celá komunita má dohromady okolo 50 členů.

Jak sis na divokou přírodu zvykl? Nebál ses?

Amazonský prales je pro domorodce jako klasická zahrádka pro nás. Vědí přesně, jak se mají v terénu bezpečně pohybovat, jaká zvířata kde jsou apod. Oni strach nemají, ale já jsem se zpočátku v lese bál. Držel jsem se dospělých, ale asi tak po pěti měsících jsem začal rozumět tomu, o čem domorodci hovoří. Pochopil jsem, že i já jsem součástí přírody a všichni jsme spojeni. Tohle uvědomění mě zbavilo strachu. Navíc strach provokuje zvířata. Když se nebojíte, zvířata se drží dál.

Jak vypadá běžný den v pralese?

Vstáváme s prvními slunečními paprsky, což je okolo páté hodiny. Pokud máme v plánu ceremoniál Wayusa, tak vstáváme o něco dřív, abychom stihli východ slunce. Wayusa je léčivá posvátná rostlina, ze které se připravuje ranní čaj. Potom si povídáme o tom, co se nám zdálo. Komunita, kde žiji, se sny řídí. Umí je velmi dobře interpretovat a taky se podle nich chová. Někdy se jim zdá, že ten den hrozí nějaké nebezpečí a že se někomu může stát nehoda. Podle toho se přizpůsobí program na daný den.

Pak se nasnídáme. Tady vaří vždy žena. Nemusí to být matka, ale třeba i dospívající dcera. Následně jdou menší děti do školy, kde se učí číst, psát, malovat apod. My ostatní jdeme buď rybařit, nebo lovit. Nebo taky chodíme na tzv. chakru, což je komunitní zahrada. Čistíme ji, sekáme plevel.

Kolem poledne máme společný oběd. Přineseme, co ulovíme a co nasbíráme na zahradě – juku, maniok, místní banány, kterým se říká platano. Nelovíme tolik, protože zvířata milujeme, ale jsou zvířata, která ničí úrodu. Většinou se tedy loví nějaká divoká prasata, velcí ptáci, kteří vypadají jako naše kuřata. Po jídle si povídáme a řekneme si, jestli je třeba něco udělat. Kvůli vedru si dáme siestu a kolem čtvrté odpoledne vyrážíme na ryby.

Takže rybaříte ráno i odpoledne? Jak trávíte večery?

Ano, jednou či dvakrát denně. Podle toho, jak jsme úspěšní ráno. Rybaření trvá tak 2 až 3 hodiny. Po rybách ještě sdílíme různé jiné aktivity. Jdeme si třeba zahrát fotbal, volejbal, nebo jdeme na kánoe. Potom se umyjeme v řece, a když je připravena večeře, tak se jdeme najíst. To je kolem šesté večer. Po jídle si povídáme, co je nového, co jsme ten den prožili a podobně. Spát chodíme kolem deváté.

img 7606

Obydlí v Amazonii jsou velmi prostá.

Jak je to s vodou? Umýváte se jen v řece, nebo máte k dispozici i jinou vodu?

Umýváme se buď přímo v řece, nebo máme vždy barel s vodou u našeho obydlí. Pořád je to ale ta samá voda z řeky. Domorodci ji dokonce pijí, což mi přijde šílené. Na umytí stačí, ale pít bych se ji bál. Já si vodu radši filtruji.

Jak sami sebe domorodci vnímají?

Na rozdíl od naší egocentrické společnosti se domorodci vnímají jako součást všeho a věří, že jsme všichni spojeni. Nepovyšují se nad přírodu, ale věří, že jsme všichni na stejné úrovni. Zvířata, rostliny, lidé.

Co když někdo onemocní?

Tak šaman, což je duchovní vůdce a léčitel, sáhne po léčivých rostlinách, kterých je v pralese spousta. Domorodci znají nespočet druhů a mají opravdu hluboké znalosti jejich účinků. Tak jako my jdeme do lékárny, oni jdou do lesa, kde sbírají listy, kůru a kořeny léčivých bylin. Bylinky se vaří, drtí, pijí, mažou. V Evropě byli během čarodějnických procesů zabiti všichni, kteří věděli, jak s bylinkami pracovat. Tady se tohle know-how předává ze šamana na šamana. Dělá se to například tak, že ten dotyčný jí během dvou let pouze bylinky, a pozoruje jejich účinky. Oni rostliny cítí. Šaman se zeptá pacienta na obtíže, napije se nápoje z ayahuascy a rostliny mu řeknou, co má použít, aby ho vyléčil.

Domorodci mluví s rostlinami?

Ano, i se zvířaty. Ayahuasca je zde právem posvátná rostlina, která jim kromě jiného umožňuje komunikovat jak s rostlinami, tak i se zvířaty. Z mojí zkušenosti je to ta nejlepší terapie, jakou může člověk zažít. A vůbec, zažívám tady věci, kterým se jen těžko věří. Viděl jsem na vlastní oči, jak se k šamanovi blížila anakonda. On se napil ayahuascy, spojil se v myšlenkách s anakondou a ta hned zmizela. Když tady jsi delší dobu, tak to začneš taky cítit. Jakousi hmatatelnou energii zvířat i rostlin. Ty zprvu vidíš pouze zvíře, oni však vidí ducha nějakého jejich předka. Proto je spousta zvířat, které by nikdy nezabili. Mezi ně patří právě anakonda nebo jaguár. To stejné je s posvátnými starými stromy. Nevidí pouze strom, ale vidí ducha nějakého předka.

Jak se řeší, když má někdo nějaké zranění? Třeba zlomenou končetinu?

Tohle jsou věci, které bohužel nejsou schopni vyřešit sami. V těchto případech se zavolá cessna, která zraněného dopraví do nemocnice.

A co porody?

Ženy většinou rodí úplně samy, maximálně u sebe mají maminku. Do nemocnice nejdou. Bere se to jako ta nejpřirozenější a zároveň nejintimnější věc.

img 7605

Amazonie stále před našimi zvědavými zraky ukrývá mnoho tajů.

Setkali se místní vůbec s covidem?

Ano, i tady platil zákaz navštěvování komunit a izolace. Jedna místní žena však pro svého velmi nemocného manžela vyrobila nápoj asi ze 40 různých bylin. Povedlo se a manžel se začal okamžitě zlepšovat. Hned se to rozkřiklo, tak lék začala vařit ve velkém. Myslím, že tím zachránila spousty životů. Bavil jsem se s ní a říkala, že zná více než 1000 léčivých rostlin. Jednou mi dala žvýkat kořen nějaké rostliny a já jsem za chvíli necítil vůbec nic. Zuby ani jazyk. Byla to rostlina používaná u zubních obtíží.

Jací jsou domorodci v porovnání s námi?

My máme v naší společnosti velmi nízkou energii. Energii souzení, pomlouvání, porovnávání se, soutěživosti, závisti, nenávisti. S tím se tady nesetkáte. Vřelejší prostředí jsem nikdy nezažil. Domorodci jsou laskaví, empatičtí. Například když jsem onemocněl já, tak se u mě zastavili postupně úplně všichni z celé komunity. I velmi staří lidé. Podpořili mě, uklidnili mě, řekli mi, že brzy budu v pořádku. Mají mnohem méně ega než my. Přemýšlí jinak. Taky jsem nikdy nezažil, že by se někdo s někým hádal. Žádné konflikty, naprostá pohoda. Také jsem nikdy neviděl lidi, kteří si tolik věří a jsou takto vytrvalí. Například u lovu. Z mého pohledu lov končí, když zvíře skočí do vody. Oni ale naskočí do kánoe a pokračují. Prostě vědí, že to zvíře dostanou. Nikdy se nevzdávají.

Čím to podle tebe je?

My si neuvědomujeme, že se nám všechno vrací. Co dáme, to dostaneme. Měli bychom se učit empatii a laskavosti. V naší společnosti je spousta toxických lidí, kteří jsou plní zášti a rádi pomlouvají druhé. Takového člověka je dobré zastavit a říct mu, že takhle se mluvit o druhých nemá, nebo prostě odejít. Domorodci mě o tomhle hodně naučili. Já sám jsem měl zprvu tendence všechno hodně srovnávat. My to děláme doma takhle a vy takto. Tady se znalosti sdílí. Nikdo se nepovyšuje. Když jdeme na kánoe, tak jdeme všichni. Když se jde pracovat na zahradu, jdeme všichni. Tyhle aktivity jsou nejlepší na sblížení, zažijeme spoustu legrace. V naší společnosti hovoříme o mindfulness. Tady je život v přítomném okamžiku naprosto automatický. Naplno se žije každý den. Dokonce tady nemáme ani hodiny. Když je čas, tak jdeme. Je to hodně meditativní prostředí.

Ptal ses někdy místních, proč se nepřesunou do města?

Ptal jsem se jich mnohokrát. Oni chtějí žít tam, kde žili jejich předkové. Nechápou, co by jim město mělo nového přinést. A to zase chápu já. Tady mají všechno. Rostliny, zvířata, potravu, krásnou přírodu, co víc potřebují? Jejich supermarket je džungle. Navíc, jak sami říkají, ve městě by museli tvrdě pracovat a ani tak by nejspíš neuživili rodinu. Vše je velmi drahé. Tenhle život jim naopak dává svobodu. Když nemají jídlo, jdou lovit, nebo posbírat úrodu. Pokud je něco s cabañou, tak si ji jednoduše sami spraví.

Jak jsou na tom s civilizačními nemocemi, jako je rakovina? Dožívají se vysokého věku?

Ano, dožívají se velmi vysokého věku. Řekl bych, že je to dost tím, že tady se nepoužívá sůl, cukr apod. Neumírají na rakovinu, a pokud nemají nějakou nehodu, tak většinou umírají stářím. Slyšel jsem o tom, že hluboko v džungli žijí šamani, kteří se dožívají neuvěřitelného věku. Je to hodně přes 100 let. Znám tady muže, kteří v 80 i v 90 letech rybaří, loví a dělají úplně všechno. Navíc vypadají o dost mladší, než je jejich reálný věk.

Co bychom si podle tebe měli z jejich moudrosti vzít pro své životy?

Rozhodně spojení s přírodou a jednotu se vším, co je kolem nás – tohle spojení lidé žijící ve městě ztratili. Vědecké studie dokazují, že pobyt v přírodě opravdu léčí deprese.

Život v harmonii – to, jak sdílejí svůj život, nástroje, jídlo, jak se navzájem milují, tráví společně čas, všechno dělají společně, a jak si pomáhají, když někdo onemocní apod.

Upustit od svého ega – nenechat se ovládat sobectvím, chovat se k ostatním tak, jak chceme, aby se chovali k nám. Myslet na to, že to, co dáváš, tak taky dostaneš. Nepomlouvat ostatní, nesoutěžit, ale být laskavý a umět pomoct ostatním. Kdyby tyhle špatné věci existovaly tady, tak místní komunita nemůže fungovat.

Žít jednoduše – nenakupovat věci, které nepotřebujeme.

Jíst zdravě – měli bychom jíst jednoduše. Většina věcí v našich supermarketech je zbytečná, a dokonce škodlivá. Plno cukru, soli. Proč kupujeme třeba balenou vodu? Vodu si můžeme přece sami filtrovat.

Související…

Rozhovor: S pralesy zmizí i ayahuasca, indiánská liána duše
Milada Kadeřábková

foto: Se svolením Alessia Dattoly, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...