Střídavá péče je v současné době již téměř běžná záležitost. Dítě tráví po rozchodu rodičů stejný čas s mámou i tátou, ale vlastně s každým zvlášť. Musí se smířit i s tím, že najednou budou dva domovy, pravidelné balení a přejíždění od jednoho ke druhému a do toho možná noví partneři rodičů. Některé děti to zvládají dobře, jiné hůře. V jakých případech může střídavá péče dobře fungovat a kdy je vhodné vyzkoušet trochu jiný „model“?
Paní Vaňková, jaké vnímáte výhody střídavé péče? V čem je zejména pro dítě přínosná?
Pokud jsou rodiče schopni komunikovat a domlouvat se, je střídavá péče způsob, jak dětem i po rozvodu zajistit to, co si většina z nich přeje – být s mámou i tátou. Jestliže mezi sebou mají konflikty, může být střídavka v některých případech doslova peklo.
Od kterého věku je dítě psychicky zralé na střídavou péči?
Vývojová psychologie uvádí, že do tří let by dítě mělo mít ideálně jednu primárně pečující osobu, se kterou má pevnou a bezpečnou vazbu. Později po třetím roce je naopak pro dítě důležité umět do svého světa začlenit i další pečující osoby. Přirozeně si tak rozvíjí sociální schopnosti.
Protože všechny děti nejsou stejné a nevyvíjejí se podle tabulek, určitě stojí za to přihlédnout nejen k věku, ale i k jejich povaze a nastavení.
To znamená, že je třeba přistupovat ke každému dítěti individuálně a netrvat na takovém tom klasickém modelu týden u jednoho, týden u druhého, že?
Ano, některé menší děti střídavou péči zvládají, ale aby se jim nestýskalo po nepečujícím rodiči, potřebují kratší úseky než týden. Nebo je dobré, aby při péči jednoho rodiče mohlo být v kontaktu i s druhým – někdy stačí například telefonát nebo videohovor v průběhu týdne.
Co když se rodiče před dítětem neustále dohadují nebo mají například ve svých domácnostech odlišný režim? Jaký dopad to na dítě může mít?
Když se rodiče nemohou dohodnout a dítě se stává účastníkem jejich konfliktu, je to pro něho obrovská zátěž. Dítě je stavěno do velmi složité pozice „vyber si, na čí stranu se přidáš“. A pokud se některý z rodičů cítí jako oběť, pak hrozí, že jejich potomek začne toho druhého „zachraňovat“ a zahrnovat ho péčí na úkor sebe a svých potřeb.
Občas přijdou i rodiče, kteří jsou „zakopaní ve svých zákopech“ a domluvit se vlastně nechtějí. V takových případech klientům popravdě říkám, že pro ně bude užitečnější autoritativní rozhodnutí soudu.
Co se týče výrazně odlišného režimu v obou domácnostech, kdy například jeden rodič je přísný a má na svého potomka vysoké nároky, a druhý je naopak benevolentní, dítě nemá jasné hranice fungování a je zmatené a nejisté. Anebo se ta nejednotnost matky a otce naopak odrazí v tom, že jejich syn nebo dcera přestane dospělé vnímat jako autoritu a jede si ve všem po svém.
Doporučujete rodičům vyzkoušet i nějaký kompromis, například u velmi malých dětí nebo u těch, které jsou hodně fixované na matku?
Moji klienti oceňují, že mediace umožňuje vyzkoušet si různé varianty. V takových případech ideálně dva až tři měsíce testujeme konkrétní systém péče a pak ho na mediaci společně vyhodnocujeme a třeba i upravujeme. U dětí do tří let vždycky s rodiči mluvíme o té potřebě jedné stabilní, primárně pečující osoby. A současně mám v takových případech dobrou zkušenost s postupným přidáváním času pro druhého rodiče.
Výjimkou nejsou ale ani situace, kdy větší poměr péče má z nějakého důvodu tatínek – třeba při dlouhodobé nemoci maminky. Nebo když má žena vyšší příjem, o který si rodina nemůže dovolit přijít, nebo při nutnosti vystřídat se při péči o nemocné děti. Dále se může stát, že například otec to se synem zvládá lépe, nebo naopak matka s dcerou.
Pokud se tedy rodiče nedomluví, je pro ně jednou z možností oslovit právě vás – mediátora, který jim pomůže najít společné řešení. Jak tedy mediace v takovém případě probíhají?
Na domluvu rodičů o dětech má velký vliv to, jak to mají rodiče mezi sebou dané. Když se dohoda o dětech nedaří, pokoušíme se na mediaci rozklíčovat příčinu konfliktů. Pokud je tento problém hodně hluboký, pak doporučuji jít na párovou nebo rodinnou terapii. A samozřejmě, že občas přijdou i rodiče, kteří jsou „zakopaní ve svých zákopech“ a domluvit se vlastně nechtějí. V takových případech klientům popravdě říkám, že pro ně bude užitečnější autoritativní rozhodnutí soudu.
Jak vy sama vnímáte střídavou péči z vlastní zkušenosti?
S partnerem jsme spolu 22 let. Náš vztah se pořád vyvíjí. A naštěstí oba máme chuť se ve vztahu učit. Ale i nám se před deseti lety stalo, že jsme půl roku bydleli odděleně. Manžel věděl, že děti jsou ještě malé a hodně potřebují mámu.
Za celou moji praxi se klienti nikdy nedomluvili na dvou školách. Vždycky došli k závěru, že by to pro jejich dítě byla obrovská zátěž.
A já jsem zase měla jasno v tom, že pokud by děti stály o střídavou péči, tak bych s ní určitě souhlasila. Takže jsme si čas s dětmi nakonec rozdělili v poměru 60 procent já a 40 procent můj muž. Myslím, že jsme to všichni zvládli dobře. Navíc nám to tehdejší rozestěhování pomohlo se v některých věcech posunout a být zase spolu.
Co když rodiče bydlí od sebe příliš daleko?
Při střídavé péči by měla být bydliště rodičů od sebe vzdálená ideálně do 30 minut jízdy autem. Ale někdy to prostě nejde. Pak tu situaci řešíme podle toho, jak děti zvládají přesouvání. Pro některé je prioritou mít oba rodiče a to jim dává sílu cestování zvládnout. Jiné to ale hodně unavuje a vyčerpává. Anebo jim to bere čas na odpočinek a možnost vídat se s kamarády nebo chodit na kroužky. Pak se snažíme, aby děti mohly být častěji pouze u matky nebo otce. A druhý pečující si zvolí určitou formu kompenzace – například větší množství času o prázdninách, víkendech, přednostní výběr termínu společné dovolené a podobně.
Setkala jste se i s případem, že by dítě muselo například navštěvovat dvě školky nebo školy právě z důvodu vzdáleného bydliště?
Za celou moji praxi se klienti nikdy nedomluvili na dvou školách. Vždycky došli k závěru, že by to pro jejich dítě byla obrovská zátěž. Ale zažila jsem dohodu o chození do školy v místě bydliště maminky v kombinaci s domácím vzděláváním u tatínka. Dalším řešením je škola na půl cesty. Ale i to je pro děti složité – chybí jim pak spolužáci, se kterými by mohli trávit volný čas po škole. A občas se podaří dohodnut i změnu bydliště jednoho z rodičů tak, aby měli k sobě blíž.
Po rozvodu se velmi často stává, že si rodiče najdou nového partnera nebo partnerku. Založí v budoucnu další rodinu, takže dítě se musí vyrovnat nejen s rozvodem, ale také dalšími lidmi ve svém životě. Tohle také při mediaci s klienty probíráte?
Ano, jistě. Když se při mediaci domlouvá péče o děti, vždycky jim nabízím i možnost probrat téma „nový partner“ a „nový sourozenec“. Je dobré tuhle situaci předem rozebrat a nastavit si jasná pravidla.
Co bych měla jako matka v takovém případě udělat, aby to dítě co nejlépe zvládlo přijmout? Například, že mám nového partnera, který má také dvě děti, a budeme se s nimi občas vídat?
Všechny děti potřebují vědět, že rodičům na nich a na jejich pocitech záleží. Hodně pomáhá mít tátu i mámu občas jenom pro sebe. Ale zároveň je v pořádku, když se učí respektovat, že v životě rodiče jsou i další lidé a že se všechno netočí jenom kolem nich.
Zažila jsem případy, kdy jeden z rodičů toho druhého očerňoval s cílem přetáhnout dítě na svou stranu. Ale také jsem se setkala s tím, že jeden z rodičů neuměl s dítětem navázat kontakt a svůj špatný vztah s ním sváděl na toho druhého.
Určitá míra frustrace je podle dětských psychologů vývojově nutná a zdravá. Ale máma s tátou musí umět svého potomka ujistit, že ho v té frustrující situaci pořád milují.
Přesto může dojít i třeba dočasně k určité „vyhrocené“ situaci ze strany dítěte. Co potom?
Když dítě například utíká k druhému rodiči, vždycky v tom hrají roli všichni zúčastnění dospělí. Oba biologičtí rodiče i jejich noví partneři. Pokud jsou všichni ochotní se sejít a situaci řešit, většinou ani nepotřebují mediátora. Když to společné řešení možné není, pak může pomoci rodinná terapie nebo mediace alespoň v rámci té nové rodiny, a to i za účasti dětí.
Někdy ale nezbývá, než umožnit dítěti odejít a prožít bydlení s druhým rodičem, a zároveň mu nechat otevřenou cestu zpátky. Vím, že je to strašně těžké. Měla jsem klienty, kteří to dokázali, a smekám před nimi.
Také se může stát, že například otec pomlouvá matku před dítětem, nebo naopak. Nebo uplácí svého potomka hračkami či drahými dárky. Setkáváte se s takovými případy?
Zažila jsem případy, kdy jeden z rodičů toho druhého očerňoval s cílem přetáhnout dítě na svou stranu. Ale také jsem se setkala s tím, že jeden z rodičů neuměl s dítětem navázat kontakt a svůj špatný vztah s ním sváděl na toho druhého. V každém případě to vždycky nejvíc ubližuje dítěti.
Existuje judikát, který stanoví, že u starších mladistvých (17–18 let) není možné rozhodnout o péči v rozporu s jejich přáním.
Pokud si rodiče své potomky kupují, musí počítat s tím, že časem se to může obrátit i proti nim samotným. Děti se naučí kalkulovat a začnou vůči uplácejícímu rodiči používat jeho vlastní přístup – začnou požadovat, vydírat a manipulovat. Anebo naopak časem strategii uplácení prohlédnou, budou ji vnímat jako nepřijatelnou, o takovém dospělákovi ztratí iluze a přestanou ho vnímat jako bezpečného rodiče.
A jak by se měl zachovat očerňovaný rodič?
Potřebuje se stabilizovat sám v sobě – být si vědom svých kvalit a najít si podporu pro své rodičovství u lidí ve svém okolí. A důležité je nepřestat dítěti dál v každodenním životě ukazovat, že si jako rodič věří a nabízí mu empatii, bezpečí a poctivost. Děti to podvědomě vnímají.
Pokud střídavá péče dlouhodobě nefunguje, na koho se obrátit a co s tím dělat?
Pomoci může rodinná mediace nebo terapie či psychologická podpora pro dítě, aby situaci ustálo a dokázalo rodičům beze strachu říct, co potřebuje a co si přeje.
Existují také organizace a programy, které pomáhají rodinám po rozvodu. A samozřejmě je možné obrátit se i na sociální pracovníky (OSPOD). Ale ze zkušenosti mých klientů vím, že přístup jednotlivých OSPODů se hodně liší. Někde fungují skvěle a někde se setkáte s vyhořením a pasivitou.
Pokud tedy tohle všechno selže, mohou se obrátit na soud?
Ano, krajním řešením je podání soudního návrhu na změnu péče o dítě. Ve složitějších případech může dojít i na znalecké posudky, které pomáhají zjistit, jak vztah dítěte s každým z rodičů funguje. A u teenagerů nad 12 let už soud přihlíží i k jejich názoru a přání. Dokonce existuje i judikát, který stanoví, že u starších mladistvých (17–18 let) není možné rozhodnout o péči v rozporu s jejich přáním.
Ale nejvíc pomáhá, když rodiče umí v rozchodové situaci pomoci sami sobě. Když dokážou pochopit a zpracovat svůj strach, smutek, zklamání a samozřejmě i frustraci a vztek. To jsou při rozchodu normální a naprosto přirozené lidské emoce. Když je ošetříme, můžeme jít dál. Nemusíme schovávat svoje potřeby za potřeby dětí. Měli bychom svým potomkům naslouchat a dospěle respektovat jejich touhy a přání.
Reklama
foto: se svolením Evy Vaňkové, zdroj: Autorský článek
