V posledních letech přibývá dětí a dospívajících s psychickými problémy. Podle psycholožky a ředitelky Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4 Galiny Jarolímkové vzrostl tento počet až desetinásobně. „Úzkosti, deprese, sociální fobie jsou jedněmi z nejčastějších diagnóz mezi dětmi a mladistvými v současné době,“ říká. Jak poznat, že s dítětem není něco v pořádku, a na koho se obrátit?
Paní Galino, jaká věková kategorie je podle vás nejcitlivější a zaslouží si největší pozornost?
Jako nejcitlivější a nejvíce ohroženou skupinu vnímám žáky druhého stupně základní školy a středoškoláky. Ti jsou nejčetněji zastoupeni v naší pedagogicko-psychologické poradně v žádostech o podporu ve vzdělávacím systému.
Jak vnímáte psychický stav teenagerů v dnešní době? A které faktory podle vás nejvíce ovlivňují jejich psychiku?
Rodiče školáků si čím dál více stěžují na zhoršení psychické kondice jejich dětí. Trápí je úzkosti, strach a smutek. Od pandemie vzrostl počet dětí s psychickými problémy až desetinásobně. Může za to především skutečnost, že nemohly po nějakou dobu chodit do škol, byly odloučeny od spolužáků, přišly o své koníčky, různé kurzy, kroužky a podobně. Kvůli tomu ztratily pravidelný rytmus, denní návyky a povinnosti. To vše se na dětech značně podepsalo.
To znamená, že většina dětí se ještě nedokázala vyrovnat s následky covidových opatření?
Bohužel, je to tak. Některé oblasti narušeného duševního zdraví se otevírají až v současné době. Často to bývají témata, která souvisí se vzdělávacím systémem. Například žáci letošních maturitních ročníků zjišťují, že u nich velmi váznou správně nastavené studijní strategie.
Děti potřebují, aby s nimi rodiče mluvili, ptali se jich, zda jsou v pohodě, a neodbývali je. Jestliže rodiče vidí, že se děti uzavírají do sebe, nesmí jim dovolit spadnout do začarovaného kruhu.
Povinnou školní docházku na základce končili v distanční výuce. U přijímacích zkoušek na střední školy byl stanoven pouze jeden termín. Na některých školách nebyly uskutečněny přijímací zkoušky vůbec. Jakmile studenti nastoupili do prvních ročníků, po měsíci studia byla opět zavedena distanční výuka.
Jaký konkrétní vliv na středoškoláky tato opatření měla?
U mnohých z nich byly potlačeny studijní strategie střední školy. Žáci se učili mnohdy něco, čemu nerozuměli, neměli se koho adekvátně zeptat. Chyběl jim osobní přístup. Přes obrazovky to zkrátka nebylo ono. Mimo to se mezi sebou pořádně neznali a obavy ze ztrapnění a neznalosti hrály velkou roli v uzavření a osamocení. Právě pro studenty středních škol jsme v naší poradně před třemi lety opět otevřeli růstovou skupinu, kde mohou pracovat na zvýšení sebevědomí, na zvládání stresových situacích a sami na sobě. Mám ohromnou radost, že této možnosti využívají a že to funguje.
Psychika dospívajících dětí je tedy stále do velké míry ovlivněna covidovými opatřeními. O jaké obtíže se u nich konkrétně jedná?
Je potřeba si uvědomit, že děti byly po dobu pandemie a následného lockdownu ochuzeny o mnoho svých prožitků a zážitků. Více než rok byly izolované také od svých kamarádů, spolužáků, učitelů, širších rodinných příslušníků. Není to normální, a hlavně to není dobře. Lockdown prohloubil samotu, a to právě především mezi mladými lidmi. A ta má za následky mnoho dalších velmi vážných problémů v podobě psychických obtíží, zvýšeného počtu sebepoškozování, pokusů o sebevraždu ať dokonaných, či nedokonaných. Úzkosti, deprese, sociální fobie jsou jedněmi z nejčastějších diagnóz mezi dětmi v současné době.
Je možné, že se to odráží i ve vztahu dětí k výkonům, motivaci? Ať už v učení, ale třeba i jiných oblastech.
Ano, za poslední roky vidíme hlavně u středoškoláků, že ztrácí motivaci k učení. Hledají důvod, proč se vlastně učit, mnozí ztrácí vůli dělat něco dál. Naše výchova i školství je stále zaměřeno na oceňování výkonnosti. Je dobré jim vysvětlovat rozdíl mezi zdravou cílevědomostí, která je může posouvat, a sebedestrukčním tlakem na výkon, který se časem obrátí proti nim. Cílevědomý člověk má samozřejmě z úspěchu radost. Pokud však zažívá neúspěchy, nepůsobí mu to žádnou přehnanou úzkost. Patologicky výkonově zaměřený jedinec přestává mít z podaných výkonů radost, protože je bere jako základní podmínku, aby byl vůbec okolím, a především sám sebou přijat. Selhání mu pak působí neúměrný emoční stres spojený s hlubším otřesem sebeúcty.
Jakých varovných signálů by si měli rodiče u svých dětí všímat?
Primárně by to měli být právě rodiče, kteří si všimnou, že jejich dítě není v psychické pohodě. Je důležité, aby s dětmi mluvili o jejich prožívání, podporovali je, rozpoznali změny v jejich chování. Psychologická podpora ze strany rodičů vůči svým dětem je nesmírně potřebná.
Rodiče mají často pocit, že dítě u psychiatra dostane správnou medikaci a vše se srovná a dítě se uzdraví. To je však velký omyl. Medikace většinou jen utlumí nejtěžší projevy, ale nevyléčí. Je potřeba najít i terapeutickou pomoc, a to buď skupinovou, či individuální.
Velmi častým signálem, že se něco děje, bývá změna chování. Dítě, které bylo upovídané a společenské, je najednou zamlklé, izoluje se od svých vrstevníků a kamarádů. Přestává mít zájem o aktivity a koníčky, které ho dříve bavily. Zhoršuje se prospěch ve škole. Většinu času tráví u počítače nebo na mobilu. Vše neguje a vůči světu se staví neutrálně, nebo dokonce negativně.
Je možné těmto psychickým poruchám u dětí, a zejména pak adolescentů, nějak předcházet?
Je potřeba, abychom byli všichni více vnímaví ke svému okolí. Všímali si změn chování svých blízkých, dbali na vzájemnou komunikaci a společně se snažili hledat řešení. Děti potřebují, aby s nimi rodiče mluvili, ptali se jich, zda jsou v pohodě, a neodbývali je. Jestliže rodiče vidí, že se dětí uzavírají do sebe, nesmí jim dovolit spadnout do začarovaného kruhu. Stačí se jen zeptat, zda jsou v pořádku, obejmout je nebo jen být vedle nich. A také nezapomínat trávit s nimi aktivně společný čas, který vyhovuje oběma stranám, a udělat si prostor na vzájemné aktivity.
Občas se setkáváme s vážnými situacemi, které ovlivňují psychiku nás všech. Hovořím teď například především o střelbě na Filozofické fakultě. Jak s dětmi o takových věcech mluvit?
S dětmi je důležité probírat vážné situace vždy adekvátně k jejich věku. Jinak se budeme bavit s předškolákem, žákem prvního stupně základní školy a teenagerem.
Děti obecně potřebují být ujišťovány, že jsou v bezpečí. Je nutné jim připomínat, že my dospělí jsme tady, abychom je chránili. Je důležité jim zdůrazňovat, že doma i ve škole jsou v bezpečí. I když tragédie se mohou dít. Neznalost a nepřipravenost je to, co negativně ovlivňuje naše prožívání. Určitě je potřeba se co nejvíce zaměřovat na prevenci, a to jak doma, tak i ve škole.
Poradíte rodičům, jak konkrétně o podobných tragických událostech s dětmi hovořit? Zvlášť, když i dospělí jsou z toho „vyděšení“?
Měli by mluvit pravdivě a klidně. Není dobré zbytečně nahánět strach. Děti potřebují vědět, že táta s mámou jsou tu pro ně. Je také důležité dát jim prostor, aby vyjádřily své názory, pocity i obavy. A rodiče by je měli ujišťovat v pocitu bezpečí a lásky. Hlavně není dobré se tomuto tématu vyhýbat, ale naopak je potřeba s dětmi o vážných situacích mluvit a nenechat jim prostor na informace z médií. A samozřejmě je důležité informace filtrovat podle věku.
Psychiatrů je málo. Na koho by se měli rodiče obrátit v případě podezření, že jejich dítě má nějakou psychickou poruchu?
Ne každý problém se vždy musí řešit hned u psychiatra. Pokud ve škole funguje školní poradenské pracoviště, je dobré se obrátit na školního psychologa, výchovného poradce, metodika prevence či třídního učitele. Jsou to lidé, kteří ve školním prostředí tráví s dětmi mnoho času a mohou jejich změny chování vnímat.
A co když to nestačí? Jaké jsou ještě další možnosti, kam nebo na koho se obrátit?
Dále je možné obrátit se na psychology pedagogicko-psychologické poradny nebo střediska výchovné péče. Existuje mnoho odborných pracovišť, kde pracují psychologové, interventi či terapeuti. Tito odborníci s rodiči proberou danou situaci, uklidní je a často nesměrují tam, kam je potřeba. Bohužel zasíťování odborných pracovišť po celé České republice není dokonale pokryté a dlouho ještě asi nebude. Proto je leckdy i telefonická či chatová pomoc dobrá. Určitě nesmírně důležitá je i spolupráce s pediatrem dítěte, který může rodiči dát kontakty na odborná pracoviště.
Mohla byste ještě nastínit, jak se tyto psychické poruchy u dětí obvykle léčí?
Rodiče mají často pocit, že dítě u psychiatra dostane správnou medikaci a vše se srovná a dítě se uzdraví. To je však velký omyl. Medikace většinou jen utlumí nejtěžší projevy, ale nevyléčí. Je potřeba najít i terapeutickou pomoc, a to buď skupinovou, či individuální. Jako optimální řešení je kombinace obojího s postupným snižováním léků a posilování terapie.
Bohužel, jak jste již zmínila, dětských psychiatrů je velmi málo, a ještě méně těch, kteří mají zároveň prostor pracovat i terapeuticky. Protože terapeutická péče je často běh na dlouhou trať a nelze očekávat, že se vše změní v průběhu jednoho či dvou sezení. V dobrém nastartování duševní pohody dětí by měli být nápomocní opět rodiče, širší rodina a okolí. Bez jejich adekvátní a dobře nastavené spolupráce žádná terapie nepomůže.
Reklama
foto: se svolením Galiny Jarolímkové, zdroj: Autorský článek
