fbpx

Bulimie není nemoc, jen návyk. Vrátila mě na správnou cestu, říká Natália Krätsmar-Šmogrovičová 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

O bulimii, vztahu k vlastnímu tělu a radikální sebelásce s podnikatelkou a koučkou

Zveřejněno: 29. 9. 2023

Ve třiadvaceti odjela studovat Luxury Brand Management, protože si myslela, že je to její poslání. A také chtěla utéct před bulimií, se kterou v tu dobu již roky bojovala. Netrvalo ale dlouho a zjistila, že ji „toxická kámoška“, jak Natália bulimii nazývá, stále doprovází. Tehdy se rozhodla pro zásadní krok – že za pomoci koučky kořeny svých toxických návyků (nejen stravovacích) jednou provždy vytrhne, což se jí za několik měsíců podařilo. Dnes provází na této cestě i ostatní ženy.

Co bulimii odstartovalo?

Nedá se říct jeden moment, spíš taková série. Klasicky jsem chtěla zhubnout a pak jsem se dozvěděla o tomto „triku“, tedy jídlo pozřít a pak hned vyzvracet, což mimochodem nefunguje. No a postupně se ze způsobu, jak ze sebe dostat „zakázané“ potraviny, stal návyk. Totálně jsem se odpojila od těla a jeho signálů, přestala si věřit. Přišly pocity viny, extrémní rigidita a emoční výbuchy. Zpětně to vidím jako odpověď na různé podněty jako stres, samota, hlad i sytost, smutek, nuda a tak dále.

Teď už vím, že nešlo o jídlo. Prostě jsem se neměla ráda, necítila se být dost dobrá. Byl to pouze mechanismus, jak jsem se pokoušela řešit, že se necítím v životě dobře, a odraz toho, jak jsem se k sobě běžně chovala, jak jsem se neustále stresovala, chtěla být perfektní, snažila se všem zalíbit na úkor sebe sama.

Jaký u vás měla bulimie průběh a kdy jste si uvědomila, že máte problém?

Přes deset let byla má toxická kámoška. Někdy to bylo intenzivnější, někdy méně, někdy jsem se jí chtěla zbavit, jindy mi to vyhovovalo. Byla to taková jediná radost, „zakázané“ potěšení a prožitek, protože jsem si to nedovolovala jinde v životě. Nevnímám to vlastně ani jako průběh. Zkrátka to bylo toxické řešení, které jsem někdy využívala více a jindy méně.

Ve čtyřiadvaceti pak nastal zlom. Přijela jsem do Monaka na magisterské studium a tři dny po příjezdu jsem měla opět záchvat. To byl ten moment, kdy jsem si řekla dost. Tehdy už jsem s přestávkami měla za sebou různé jídelníčky, psychology, pokusy „zvládnout to sama“, ale i útěky a doufání, že to za mě vyřeší třeba nové prostředí či situace. Najala jsem si koučku, která se mnou rezonovala v tom, že o bulimii mluvila jako o návyku. Pak puzzle začaly zapadat. Už jsem věděla, že se nemůžu spoléhat na něco zvenčí, ale musím jít opravdu do sebe a s tou správnou podporou to začít opravdu řešit.

Bulimie se řeší špatně. Věděla jsem, že ženám s tímto návykem chci pomáhat jinak, jít do kořene problému, a ne jen řešit symptomy.

Jak probíhala léčba? Co vám nejvíc pomohlo?

Neberu to jako léčbu, ale spíš jako probuzení. Nevěřím na nálepky jako „nemoc“ nebo „léčba“, nikdy klientkám neříkám, že je s nimi něco špatně. Každý máme nějaké návyky, které jen odráží náš vnitřek.

Já sama měla tři měsíce intenzivního koučinku, kdy jsem se učila zpracovávat svá nutkání, své myšlenky a emoce, a pak jsem pokračovala v poznávání se skrz různé další programy. Během toho jsem si uvědomila, že bulimie se řeší špatně. Věděla jsem, že ženám s tímto návykem chci pomáhat jinak, jít do kořene problému a ne jen řešit symptomy. Kořenem problému mám na mysli práci na své hodnotě, sebelásce, poznání sebe a následování svého těla a intuice místo vzorců – měla bych/musím.

Zásadní bylo naučit se zastavovat své automatické reakce, pak práce s mindsetem, emocemi a neustálé odlupování vrstev vzorců a přesvědčení, co mi nesloužily.

Tady bych ještě ráda dodala důležitou věc: člověk nemusí mít zcela vyřešený život a sám sebe, aby neměl toxické návyky – život nikdy nebude jen růžový. Je to spíš o schopnosti se k sobě i v náročné situaci chovat s láskou a s respektem. Proto je třeba na vztahu k sobě pracovat. Chce to vybudovat si schopnost seberegulace, ať už se děje cokoli. Práce s nervovým systémem a somatikou je také klíčová.

V čem vás bulimie změnila?

Ukázala mi, co se na školách neučí: jak vnímat svou cykličnost a nebýt v pro ženy toxickém mužském nastavení. Také to, že se musím naučit pracovat s myšlenkami a emocemi. Ukázala mi, jak se nemám ráda a že je třeba si vybudovat svou sebehodnotu a sebelásku, že je potřeba pracovat se svým vnitřním dítětem, poslouchat svou intuici, hodnoty a preference.

Chci lidem poskytnout komplexní řešení a pomoc, které se mi nedostalo. Je to péče, která zahrnuje práci se všemi oblastmi: mindset, emoce, fyzické tělo a duše.

Takže jí děkuju, protože mě vrátila na správnou cestu a donutila mě změnit vzorce, které bych pak předávala dalším generacím. Díky ní jsem změnila svůj názor na sebe. Ukázala mi, co všechno dokážu, když chci.

Byla také důvodem, proč jste začala s koučováním?

Ano, naše „bolest“ se může stát darem. Chci lidem poskytnout komplexní řešení a pomoc, které se mi nedostalo. Je to péče, která zahrnuje práci se všemi oblastmi: mindset, emoce, fyzické tělo a duše.

Co je podle vás nejlepší prevencí bulimie, mentální anorexie a dalších projevů nesebelásky k vlastnímu tělu?

Klíčem je neustále budovat hodnotu ve své přirozenosti a ne funkčnosti (tělo, výkony), sebelásku a umět pracovat s myšlenkami a emocemi. To kdyby uměli všichni, máme méně toxický a „závislý“ svět. Ale je to na každém z nás.

Za mě je sebeláska o tom, chtít pro sebe to nejlepší, a to ve všech oblastech života, neustále navyšovat standardy.

Velkou roli hraje naše dětství a to, co se v něm naučíme či nenaučíme, čím krmíme svou mysl a oči, traumata, co zažijeme, a může to být jen obyčejný komentář. Zkrátka jde o výchovu. Vliv má ale i společnost a normy v ní, čemu jsme vystavováni. Vždy říkám: Řešte svou svobodu a vztah k sobě, ať další generace nemusí opakovat ty samé cykly. Abychom tomu mohli stoprocentně předejít, to bychom museli mít jiný školní systém, jinou společnost, jiné příklady a vzorce. Stoprocentně se to dá ale řešit a nebažit se v tom roky.

Vy sama učíte radikální sebelásce. Co to podle vás znamená a jak jí docílit?

Za mě to jsou tři aspekty: sebehodnota, sebeláska a autentičnost neboli soulad. Sebeláska, to je i balanc disciplíny a povolení. Nejsou to jen plané afirmace, ale kroky, jak se k sobě chovám, co si říkám, jaké mám návyky. Autentičnost je to tom, zda sama sebe znám, zda žiji to, co chci, své hodnoty a priority, zda poslouchám své nastavení, tělo a energii, nebo jedu ve vzorcích, normách nebo očekáváních druhých.

Toto trio učím ve svém programu Unleash Cesta k Sobě. Vyžaduje to vytvořit si vizi, podívat se na to, jak uvažuji, a naučit se s nimi pracovat, také jít z hlavy do těla. V dnešní době klademe důraz na mysl, ale většina signálů jde směrem z těla do mysli. Je to o hlubokém ponoření se do sebe, takže o sebepoznání, ale také konání. Poslouchat nestačí, změna nastane, když konáme.

Natália Krätsmar-Šmogrovičová

Vystudovala Luxury Brand Management v Monaku, část života strávila i v Paříži. Založila udržitelnou značku sportovního oblečení Circlle. S bulimií bojovala více než deset let. Po jejím překonání začala znovu studovat, aby dnes pracovala jako koučka a pomáhala ženám změnit škodlivé návyky a vzorce. Má ráda cestování, četbu, udržitelnou módu, procházky, vzdělávání se, breathwork, jogu a pilates, objevování jídel v restauracích. Baví ji wellness a biohacking.

Kdybych měla říct jeden tip, nad čím se zamyslet, než jdete cokoli dělat, tak se zastavte a položte si otázku: To, co se chystám udělat, je z pozice lásky a respektu, nebo z nedostatku, strachu? A pak začněte jednat podle toho, co byste udělali z lásky a respektu.

Na internetu i v knihách je nespočet návodů, o sebelásce se stále mluví, ale stejně se tolik lidí pořád nemá rádo. Čím je to podle vás způsobeno?

Vidím tam čtyři hlavní důvody. Zaprvé, o sebelásce se často mluví jen povrchově jako o sebepéči, což je ale tak pět procent z toho.

Zadruhé, spousta lidí si myslí, že sebeláska je smířit se se sebou a tak nějak „povolit“. Ale za mě je sebeláska o tom, chtít pro sebe to nejlepší, a to ve všech oblastech života, neustále navyšovat standardy.

Zatřetí, je to práce, chce to konat. Každý chce změnu, ale ne každý chce nebo je ochotný udělat konkrétní kroky.

A začtvrté, myslíme si, že sebeláska má určitou podobu a znamená nikdy nemít negativní a limitující myšlenku, strach či pochybnost. Ale sebeláska není destinace, je to nekonečná cesta, jsou to každodenní kroky a činy bez ohledu na to, jak se zrovna cítíme. Negativní myšlenky a pochybnosti tu budou pořád, ale záleží na tom, jak na ně budeme reagovat. Pak je to buď sebeláska, nebo sebenenávist, sabotáž. Stejně jako máme sezóny v přírodě, i my máme své cykly. Někdy je nám lépe a daří se, a jindy ne. A teprve ty momenty, kdy jsme „dole“, ukážou, jak na tom doopravdy jsme. Zda sklouzneme zpět do autopilota a sebesabotáže, nebo se zachováme podle nového standardu.

Související…

Instagram posílal anorektičkám reklamy na diety. Prý to byl omyl
Jan Handl

foto: Se svolením Natálie Krätsmar-Šmogrovičové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...