fbpx

Táhneme za jeden provaz ve firmě i doma, říká otec českého coworkingu Lubomír Šilhavý Dalších 3 fotografií v galerii
Lubomír Šilhavý. (zdroj: se svolením Lubomíra Šilhavého)

Lubomír Šilhavý, zakladatel a CEO českého provozovatele coworkingových center WorkLounge. Jak strmá byla jeho cesta na vrchol, na čem si v podnikání nejvíc zakládá? A dá se rodinný a pracovní život udržet odděleně?

Zveřejněno: 18. 9. 2023

Stále více českých firem i jednotlivců získává zálibu v práci v coworkingových kancelářích. Stačí si pronajmout stůl v otevřeném prostoru nebo nábytkem vybavenou kancelář, všechny ostatní potřebné prostory jsou pak sdílené: toalety, tiskárna, lednice, kávovar, zasedací místnosti, nebo dokonce i sprcha či herní koutek.

Servisované kanceláře a takzvaný coworking ale začínal hluboko v devadesátých letech. V Praze jej pomáhal rozvíjet Lubomír Šilhavý, majitel WorkLounge, společnosti, která jen v metropoli provozuje hned čtyři takové komplexy. Typického byznysmena byste v něm ale hledali těžko, ke svému podnikání přistupuje jako k rodině a nebojí se vzít do ruky ani lopatu, a to doslova. Kde se tato myšlenka rodila, jak si na sdílené kanceláře Češi zvykali a čím se inspiroval na Floridě?

Lubomíre, jak vzpomínáte na své začátky?

V devadesátých letech jsem začal firmou na kancelářskou techniku. Dodávali jsme kopírky, faxy, tiskárny, záznamníky, telefonní ústředny a mnoho dalšího. Tehdy jsem koupil budovu na Plzeňské ulici na Andělu, kde měla firma sídlo. Když jsme ji pak prodali Milanu Maděričovi a PPF, budova mi zůstala a začal jsem ji pronajímat. Tehdy, tedy krátce po revoluci, jsem viděl jasný začátek kancelářské doby. Vznikala spousta nových firem, které hledaly místa pro práci.

Podle čeho jste čerpal inspiraci, jak by takové kanceláře měly tehdy vypadat?

Před revolucí jsem žil v Londýně a viděl jsem, jak tam lidé pracují a jak se jejich styl lišil od toho našeho tehdejšího.

Věřím v důležitost moderních technologií a mladé generaci, proto jsem vsadil na to, abych měl v týmu opravdové špičky svého oboru, ale také lidsky opravdu skvělé lidi.

Kdysi tu byly jen velké podniky, ale když si na začátku devadesátek někdo založil malou firmičku, vybavenou kancelář sháněl jen těžko.

Je to tedy tak, že vy jste u nás po revoluci udal ten kancelářský trend a směr?

Dá se to tak říct. Naše budova měla vlastní lobby, kafeterii, pronajímal jsem prostor po jednotlivých kancelářích s tím, že měly veškeré potřebné zázemí a vybavení, tedy nábytek, tiskárny atd. Byla to v podstatě první servisovaná kancelář v Praze.

Jak to pokračovalo dál?

Viděl jsem, že po kancelářích je poptávka, tento koncept mi fungoval dobře, tak jsem se rozhodl později koupit další budovy. V roce 2003 už jsme měli v Praze devět tisíc metrů čtverečních kanceláří. A dařilo se, všechny budovy se rychle obsadily.

Hledali jste nájemníky aktivně vy, nebo jste naopak zájemce odmítali?

Aktivně, vlastně jak se to vezme. Osobně věřím v důležitost moderních technologií a mladé generaci, proto jsem vsadil na to, abych měl v týmu opravdové špičky svého oboru, ale také lidsky opravdu skvělé lidi. Společně jsme ladili první web a sázeli hlavně na technickou propracovanost a SEO. V kombinaci s designovým prostorem, naším zákaznickým servisem se brzy rozkřiklo, že takové kanceláře jsou opravdu něčím novým, ideálním, pokrokovým, ale i bezpečným místem pro podnikání nebo jeho start.

S byznysem jste rychle expandoval, je to tak?

Ano, synovi jsme zařídili studium na americké střední škole, tak jsme se na pár let přestěhovali na Floridu. Tam jsem se snažil držet toho, co mi šlo v Česku. Bylo období hospodářské krize, všechno bylo na prodej, tak jsem se začal rozhlížet po administrativních budovách a jednu takovou tam koupil. Tehdy v Americe letěly takzvané garážové firmy, které doslova startovaly v garážích. Z dlouhodobého hlediska jsem ale věřil, že to nemůže fungovat. Člověku začne chybět socializace, ostatní lidi, podnikatelé musí chodit i někam na schůzky a tak podobně. Začal jsem tedy řešit, jak by taková kancelář pro, dejme tomu dvoučlennou firmu, mohla vypadat.

A jak?

Už tehdy jsem měl svou kancelář v pražském centru Klamovka, v mé první budově, která mi zůstala dodnes. Uvědomil jsem si, že většinu času sedím za stolem v rohu na malém prostoru a zbytek kanceláře mám za zády. To bylo to reálné pracovní místo, které člověk potřebuje. 

wl team

WorkLounge tým. (zdroj: se svolením Lubomíra Šilhavého)


Křesílko na odpočinek, místo na snědení jídla nebo kávu s návštěvou může být sdílené s ostatními lidmi, kteří budou mít kancelář vedle té vaší. Tak vznikla myšlenka jakéhosi coworkingu tak, jak ho známe dnes. V Americe to v té době bylo elegantní řešení, protože člověk s malou firmou nemusel platit šílené sumy za pronájem velké kanceláře, která by zůstala poloprázdná, ale zaplatil si jen potřebné místo u stolu, které si mohl dovolit každý.

Jak se to místním v té době zalíbilo?

Když přišli zájemci na zkušební den, tak byli skeptičtí. Většina z nich ale zjistila, že je to pro ně skutečně vhodné. Mají tam ten potřebný klid na práci, pokud se ale chtějí s někým setkat nebo se socializovat, byl tam pro to ten prostor. Měli jsme i sdílené zasedací místnosti, kde podnikatel mohl pozvat potenciální byznyspartnery na prezentaci. Pro lidi zvenku to vypadalo už v té době velice reprezentativně a to skutečně za zlomek ceny pro daného podnikatele. A fungovalo to. Budova se zaplnila tak, že jsme brzy potřebovali udělat i čekací listinu.

Tu budovu stále provozujete? Stejným způsobem jako vaše pražské prostory?

Ano, je to naše floridská pobočka, velice rád se tam vracím. Samozřejmě, že rozdíly tu jsou, ale já osobně věřím, že se můžeme od sebe vzájemně něco přiučit. To, jakou rychlostí vzniká v USA komunita, je opravdu neuvěřitelné a to se snažím přenášet do českých prostor. Dále také určitý odlišný design, funkčnost i estetiku, to vše přebírám právě z Ameriky. Hodnoty WorkLounge, ačkoliv tehdy jsem jim hodnoty opravdu neříkal, vznikaly na první pobočce a vzájemně se aktuálně prolínají a posilují.

Jak pokračovalo vaše rozšiřování v Praze?

Po návratu do Česka jsme začali dobarvovat koncept WorkLounge, který funguje dodnes. V roce 2016 jsem oslovil Forum Karlín a vybudoval servisové kanceláře a coworking tam. Naši klienti dostanou své dedikované místo nebo celou kancelář, možnost využívat společné prostory a plný servis. Už tehdy se nám začala vyplácet flexibilita. Měli jsme prostor přizpůsobený pro jediného podnikatele i pro vícečlenný tým. Dneska letí startupy, ale když takový startup začíná, netuší, kolik židlí bude potřebovat za měsíc, natož třeba za dva roky. Existuje mnoho firem, které v našich prostorech začínaly ve dvou lidech, ale řešení jsme pro ně našli, i když jich bylo později třicet.

Mohl byste nějaké takové firmy jmenovat?

Třeba SocialPark. Jirka Král mi poprvé volal asi v sedm večer s tím, že shání kancelář. Nabídl jsem mu, aby se stavil, klidně hned. Ještě jsem seděl v kanceláři na Karlíně. To ho příjemně překvapilo, za chvíli přijel a začali podnikat u nás, tehdy ve čtyřech lidech. Následně se rozšířili na deset, na dvacet i díky nim k nám přišlo mnoho dalších firem. Jirka mi sám na oslavě narozenin SocialParku později říkal, že WorkLounge pro ně byl startovní čárou, a když si zvali na schůzky první klienty, naše prostory na ně působily profesionálně, což pomohlo jejich růstu. Na konci loňského roku se Socialpark vydal svou cestou, protože se zvětšili už skutečně masivně, s Jirkou nicméně zůstáváme přáteli. Vzájemně jsme si pomohli vyrůst. A takových firem byla spousta.

Ve společných kancelářích se klade důraz na komunitu. Kdy to začalo u vás?

Jako Češi jsme mnohem méně komunikativní než Američani, tak jsme si řekli, že tu komunitu v Česku musíme začít rozmlouvat. Když jsme obsadili karlínskou budovu, uspořádali jsme odpoledne krátké přivítání, kde jsem prohodil právě i něco o významu komunity.

 Bez lidí to prostě nejde a to je první základní věc, kterou v rámci všech povinností obecně manažeři a vedoucí zapomínají. A to já bych nerad, aby se někdy ve WorkLounge stalo.

Po skončení schůzky za mnou přišel jeden klient s tím, že se mu to strašně líbilo a že by příště rád taky něco řekl. Tak jsme takové mítinky začali opakovat a každý poslední čtvrtek v měsíci se tam takto všichni scházíme. Začaly i pravidelné společné Coffee breaky, komunitní snídaně a další zábavné i sportovní eventy, které tu komunitu tmelí, stejně jako aplikace, kterou jsme pro ty účely vyvinuli. Musím říct, že se nám to daří, protože právě silná komunita je jednou z prvních věcí, kterou si u nás lidé chválí.

Jaké další budovy vám přibyly v portfoliu?

Zajímalo mě pochopitelně centrum města. Dostali jsme se k prostorám na Václavském náměstí naproti Baťovi a nedávno jsme převzali také bývalý HubHub na Příkopě 14 se vstupem z  Panské ulice.

Byl to boj?

Tak samozřejmě, že podnikání je složitý proces, my se ale opravdu snažíme, aby naše prostory byly unikátní, moderně i designově zpracované, každý se zde cítil opravdu dobře, dokázal svůj business pohánět dopředu, stejně jako byl součástí komunity. Asi právě pro naše morální zásady i hodnotový žebříček, ale také určitý niche přístup k poskytovaným službám jsme si s majitelem budovy plácli. Víte, ten mindset, že děláte něco opravdu dobrého pro lidi, je docela vzácný. A my jsme si v tom s našimi partnery velmi sedli. Právě proto jsme se snažili, aby všichni členové Na Příkopě zůstali dále s námi, a řekl bych, že už tvoří neodmyslitelnou součást WorkLounge.

V čem máte před konkurencí náskok?

Na rozdíl od většiny konkurentů máme pro kanceláře své vlastní budovy, pouze v Karlíně a v centru jsme v nájmu. To jsou tři lokality, které obsahují nějakých 8000 m², a zbylých 15 000 m² jsou naše vlastní prostory, což mi dává pocit bezpečí a větší možnosti kreativity v tvorbě čehokoliv.

Mnoho lidí říká, že jejich pracovní prostředí je teď takovým jejich druhým domovem, kde je jim příjemně a rádi tam tráví čas i nad rámec své pracovní doby. To je pro nás velmi důležité.

Aktuálně chystáme ještě jednu velkou akvizici i pár dalších lokalit. A samozřejmě se pomalu rozhlížíme i směrem do zahraničí, kde nás zajímají Drážďany a Varšava.

A jak se coworkingu daří mimo Prahu?

To je velmi dobrá otázka, existuje mnoho menších, lokálních coworkingových center, ale bohužel často sleduji, že jsou s velkou slávou otevřeny, ale opět brzy zavřeny. Někdy je to o špatném propočtu, někdy vám do businessu vstoupí nečekané změny a další rizika, se kterými je vždy třeba počítat. A právě proto se snažím přemýšlet tak, aby za námi vždy byla kvalita, a nejdu jen na kvantitu v počtu poboček. Jedině tak udržíte kvalitu poskytovaných služeb a jednodušeji se můžete soustředit na to, aby vše fungovalo, jak má, a být skutečnou součástí firmy. Já jsem rád, že mě členové znají osobně a nebojí se za mnou přijít, dát si kávu a popovídat. Často nás společně napadne nějaká spolupráce nebo vylepšení. Bez lidí to prostě nejde a to je první základní věc, kterou v rámci všech povinností obecně manažeři a vedoucí zapomínají. A to já bych nerad, aby se někdy ve WorkLounge stalo.

Jak s vaším byznysem zamával covid?

Během covidu jsme, pokud to zrovna dovolovala aktuální opatření, měli v omezeném režimu otevřeno. Zjišťovali jsme, jakým způsobem se mění pracovní návyky lidí. Zpočátku pandemie každého těšilo, že mohl pracovat v teplákách z domova. Koncem pandemie naopak všem chyběla socializace a byli nadšení, že se mohli vrátit mezi lidi. Spoustu věcí samozřejmě uděláte přes videohovory, schůzka tváří v tvář je ale stále nenahraditelná. Po covidu jsme zažili obrovský boom.

Kam se tento trend může podle vás ubírat?

V Americe je dneska zhruba 35 procent kanceláří coworkingových. Vidíme, že o takový typ pracovního prostoru je obrovský zájem, který se stále zvětšuje. Londýn je na dvaceti procentech, v Praze jsme ale loni byli na dvou a letos přes tři procenta. Ten prostor pro růst tady rozhodně je a západ nám ukazuje, že ten trend bude sílit. Dnes servisové kanceláře a coworking využívají malé startupy, větší firmy, jednotlivci a ten trend se tlačí i do korporátů. A jak se ve společných kancelářích tvoří komunita, přináší to i větší příležitosti pro jednotlivé firmy či jednotlivce směrem k networkingu. Mnoho lidí říká, že jejich pracovní prostředí je teď takovým jejich druhým domovem, kde je jim příjemně a rádi tam tráví čas i nad rámec své pracovní doby. To je pro nás velmi důležité.

Slyšel jsem, že se ale také nebojíte přiložit ruku k dílu…

(Smích) Já mám rád, když všechno funguje, a taky se skutečně nebojím práce. Člověka za takovou dobu potkají skutečně různé situace. Před otevřením budovy na Floridě se nám vylil mix s betonem, který měl být jen podél oken, přímo dovnitř budovy.

picture 5

Dcera Denisa řídí jednu z pražských poboček. (zdroj: se svolením Lubomíra Šilhavého)


No, a protože beton rychle tvrdne, tak jsem si vyhrnul rukávy od košile, popadl lopatu a nakládal jedno kolečko za druhým. Jindy jsme zase se synem tahali celý víkend kabeláž, a tak. Těch příběhu je víc a jsem za ně rád, protože jsem díky nim poznal danou budovu úplně do detailu. Zakládám si na tom, že má práce není jen od stolu.

Čeho si ve své kariéře ceníte nejvíc?

Není to nic hmotného, nejvíce mě naplňuje práce s lidmi. Strašně rád potkávám nové zajímavé lidi, což mi právě moje práce perfektně umožňuje, protože našimi kancelářemi takových lidí procházejí stovky. Samozřejmě do toho patří i můj skvělý tým.

Kolik lidí máte v týmu?

Současně máme asi třicet lidí, kteří pracují na všech pražských pobočkách. Mnozí lidé jsou se mnou i přes dvacet let, za což jsem nesmírně rád. Jsem docela konzervativní člověk, a co funguje, toho se snažím držet, takže spolupráce se mnou bývají dlouhodobé. Do týmu jsem zařadil i své děti. Dvě mé dcery vedou dvě pražské pobočky, syn se zase podílí na chystané akvizici.

Bavíte se o práci na rodinných setkáních, nebo tyto dva světy striktně oddělujete?

Na setkání se snažíme užívat si rodinu, málokdy se sejdeme opravdu všichni a je to pro nás vzácnost, ale nebudu vám nic nalhávat, samozřejmě že se to vždy stočí k práci, ale beru to jako normální věc. Jsem moc rád, že mám ve firmě obě dvě dcery, jsou skvělé manažerky a já jsem na ně právem hrdý. Ačkoliv samozřejmě občas máme každý z nás trošku odlišný názor, takže si to určitě umíte představit. Přesto na konci toho všeho je důležité, že se vzájemně podpoříme a táhneme doslova za jeden provaz.

Děkujeme Vám za rozhovor.

Související…

Cílíme na sebevědomí. Překvapilo mě, že o ryze ženský produkt mají zájem i muži, říká Markéta Králová
Tomáš Svoboda

foto: se svolením Lubomíra Šilhavého, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...