V srpnu 2026 oznámilo Ministerstvo práce a sociálních věcí, že podává trestní oznámení kvůli osobním útokům na pracovníky OSPODu. Popsalo příspěvky, v nichž byli konkrétní lidé jmenováni, zařazováni do anket o „nejhoršího“ pracovníka OSPODu nebo veřejně dotazováni, zda se ve svém městě cítí bezpečně. Ministerstvo zároveň zdůraznilo, že věcnou kritiku systému považuje za legitimní.
Téma už několik měsíců rezonovalo také kvůli případu tříleté Viktorky. Dívka se po pobytu v pěstounské péči vrátila rozhodnutím soudu k biologickým rodičům a v březnu 2026 ji její otec usmrtil. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc následně podal kárnou žalobu na soudkyni a požádal také o prověření postupu OSPODu. Novinky: kárná žaloba v případu Viktorky. Samotné prověření ale nelze předjímat tvrzením, že OSPOD smrt dítěte způsobil.
Právě uprostřed téhle debaty jsme chtěli slyšet i někoho z druhé strany přepážky.
Respondentka se ozvala na výzvu zveřejněnou ve facebookové skupině „OSPOD = ČESKÝ BARNEVERNET“. Vystupuje anonymně a tvrdí, že několik let pracuje v sociálně-právní ochraně dětí. Její totožnost ani zaměstnání se nám nepodařilo nezávisle ověřit. Následující výpověď proto bereme jako osobní svědectví, nikoli jako důkaz toho, jak fungují OSPODy obecně.
„Radši řeknu, že nevím“
Jedna věta se v její korespondenci vrací jako možná nejpřesnější popis té práce: „Naučila jsem se radši říkat, že nevím, než dávat špatné info nebo něco slibovat.“
Podle respondentky se pracovník dostává do situací, kdy od něj rodina i soud očekávají stanovisko, ale jistotu mít nemůže.
„I u soudu kolikrát řeknu, že opravdu nevím, protože tam je mnoho různých aspektů. Nakonec ale nějaké stanovisko přece jen musíme dát,“ píše.
Zvlášť kriticky popisuje zkušenost s opatrovnickými spory. „Na základě jedné schůzky máte navrhnout, u koho je dítě šťastnější a kde mu je lépe,“ tvrdí. „Jak máme po jedné hodinové schůzce se čtyřletým dítětem říct, co se mu děje u tatínka nebo maminky? Kde je nějaký čas na vybudování důvěry rodičů a samotného dítěte?“
Je důležité dodat, že jedna schůzka není zákonem předepsaný univerzální postup pro všechny případy. OSPOD jako kolizní opatrovník má zjišťovat názor dítěte a podstatné okolnosti jeho situace a podle nich hájit jeho zájem. Může s dítětem mluvit, navštěvovat dítě i rodinu a využívat další zákonné nástroje. O konečné úpravě péče však rozhoduje soud, nikoli samotná sociální pracovnice. Základní přehled pravomocí shrnuje MPSV ve svém materiálu o sociálně-právní ochraně dětí.
Představa všemocné úřednice, která sama rozhodne, komu „vezme dítě“, tedy právně nesedí. To ovšem neznamená, že stanovisko OSPODu nemůže mít v soudním řízení značnou váhu.
„Někteří pracovníci jsou zlí. Opravdu zlí“
Respondentka svůj údajný obor nehájí bezvýhradně. Právě naopak.
„Někteří pracovníci jsou zlí. Opravdu zlí. Bez špetky empatie. Mluví s lidmi arogantně a honí si na nich ego,“ píše.
Podle svých slov prošla dvěma většími pracovišti. Současné vedení hodnotí dobře, na předchozích místech ale zažila kolegy i vedoucí, jejichž práci považovala za špatnou. Její zkušenost samozřejmě nelze převést na statistiku všech českých OSPODů. Zajímavější je konkrétní problém, který popisuje: zaučování nových lidí.
„Je extrémně důležité, aby se nově příchozím pracovníkům věnoval někdo šikovný. Praxe je ale taková, že se to většinou děje metodou – šup do vody a plavej,“ píše o pracovištích, která zná. Na prvním se jí podle jejích slov někdo věnoval několik dní, na druhém prakticky vůbec. Na stejnou otázku prý jako začátečnice dostávala od různých kolegů různé odpovědi.
Tohle už je tvrzení jedné respondentky. Širší problém s personální situací OSPODu ale není jen její dojem.
Když je případů víc než lidí
Veřejný ochránce práv už v roce 2022 po návštěvách úřadů upozornil, že se OSPODy napříč republikou potýkají s nedostatečným personálním obsazením, přetížením a fluktuací. V Ústí nad Labem tehdy pracovníci podle ombudsmana řešili přibližně 120 až 160 dětí měsíčně.
Standardy kvality přitom stanovují, že zaměstnanec OSPODu má v jednom okamžiku pracovat maximálně s 80 rodinami, u kurátora pro děti a mládež se 40 rodinami. Děti a rodiny nejsou stejná statistická jednotka, takže ústecké číslo nelze jednoduše porovnat s limitem 80. Ombudsman však tehdejší personální situaci popsal jako velmi vážnou.
V červenci 2025 pak Odborový svaz státních orgánů a organizací spolu s Profesní komorou sociálně-právní ochrany dětí ve společném stanovisku upozorňovaly na přetížení, demotivaci a odchody zaměstnanců. Jde o stanovisko profesních a odborových organizací, nikoli o nezávislou studii, ale v části o personálních problémech navazuje na starší zjištění ombudsmana.
Respondentka popisuje podobnou zkušenost osobněji. „Chodím domů totálně vyřízená. Nemám čas a energii na rodinu,“ píše. U kolegů podle svých slov viděla pláč, únavu nebo podrážděnost.
A zároveň dodává větu, která její pohled shrnuje bez potřeby dalšího komentáře: „Sociální práce potřebuje vzdělané a psychicky odolné lidi, dobré vedení, průběžnou podporu a podmínky, ve kterých kvalitní pracovníci vydrží.“
Stát se snaží posílit metodickou podporu
Od ledna 2026 běží projekt MPSV Podpora systému sociálně-právní ochrany dětí a rozvoj kompetencí pracovníků OSPODu, plánovaný do září 2028.
Ministerstvo chce mimo jiné metodicky podpořit nejméně 175 pracovníků OSPODu při řešení konkrétních případů a zvýšit odborné kompetence nejméně 850 pracovníků OSPODu a dalších aktérů systému. Projekt se soustředí zejména na děti ohrožené odloučením od rodiny, participaci malých dětí a prevenci jejich umisťování do pobytové péče.
Důležitá časová poznámka: projekt začal už 1. ledna 2026. Není tedy reakcí na později medializovaný případ Viktorky.
Co OSPOD může – a co už je práce policie nebo soudu
Jednou z oblastí, které respondentka popisuje jako nejtěžší, jsou vzájemná obvinění rodičů z domácího násilí nebo sexuálního zneužívání dítěte.
Její e-maily v této části obsahují řadu osobních zkušeností a zobecnění, která bez dat nelze vztáhnout na rodiče obecně. Jedna věc je ale podstatná: OSPOD není policejní vyšetřovatel ani soudní znalec.
Jeho rolí je chránit zájem dítěte, vyhodnocovat jeho situaci, pracovat s rodinou a v zákonem stanovených situacích spolupracovat s dalšími institucemi. Současný zákon například ukládá OSPODu oznamovat Policii ČR, že v domácnosti obývané dítětem dochází k domácímu násilí. Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. Podezření na trestný čin vyšetřují orgány činné v trestním řízení a o péči o dítě rozhoduje soud.
OSPOD přitom pracuje s citlivými informacemi, o nichž musí zachovávat mlčenlivost. To má jeden nepříjemný důsledek pro veřejnou debatu: pokud rodič zveřejní svůj popis případu nebo část dokumentace, konkrétní sociální pracovnice zpravidla nemůže jednoduše vystoupit na Facebooku a přidat zbytek spisu. Na tento problém upozornilo i MPSV při srpnové reakci na osobní útoky.
Mlčenlivost ovšem není totéž co nekontrolovatelnost. Postup OSPODu lze napadat stížností a může jej prověřovat nadřízený úřad nebo ombudsman.
Existují i případy, kdy OSPOD pomohl návratu dětí domů
Právě ombudsman nabízí i užitečnou protiváhu k případům pochybení.
V červenci 2026 dětský ombudsman popsal případ dvou dívek, které žily s matkou ve stanu, nechodily do školy ani pravidelně k lékařům. Matka souhlasila s jejich dočasným svěřením mimo svou péči.
Ombudsman prověřoval práci tří OSPODů a zjistil, že po oddělení dětí od matky úřady aktivně spolupracovaly a pomáhaly vytvořit podmínky pro jejich návrat. Sestry se během několika týdnů skutečně vrátily k matce.
Je to jeden konkrétní případ. Právě proto je užitečnější než tvrzení, že OSPOD rodiny buď „zachraňuje“, nebo „ničí“.
„Bojím se o svoje děti“
Respondentka se v jednom z prvních e-mailů pokusila vystihnout rozpor své práce. Na jedné straně připouští, že potkala lidi, za jejichž chování by se nepostavila. Na druhé straně odmítá, aby byli všichni pracovníci posuzováni podle nejhorších případů.
Na otázku, zda se v současné atmosféře bojí, odpověděla velmi konkrétně:
„V práci se nebojím, o sebe se taky nebojím, pracovala jsem v horších podmínkách… ale bojím se o svoje děti.“
A hned dodala ještě jednu informaci, která je pro přesnost stejně důležitá: „Hatemaily nám zatím nechodí.“
Nic horšího tedy není důvod domýšlet za ni.
Z jejích e-mailů nevzniká obraz jednoho „dobrého“ nebo „špatného“ OSPODu. Spíš pracoviště, kde může vedle zkušeného člověka sedět začátečník bez pořádného zaučení, kde se od sociálního pracovníka někdy očekává jasný názor i ve chvíli, kdy jasnou odpověď nemá, a kde konečné rozhodnutí stejně často leží jinde.
Reklama
