Ztráta nemusí znamenat jen fyzický odchod někoho milovaného. Patří sem také okamžiky, kdy se naruší vazba, která pro nás byla důležitá. Truchlení je proces, při kterém si zvykáme na nový způsob, jak být v kontaktu s tím, co jsme ztratili. Nejde o úplné odříznutí, ale o pokračování vztahu, i když už jinak než dřív. O truchlení jsme si povídali s psycholožkou Lenkou Pelechovou, členkou Asociace poradců pro pozůstalé.
Leni, jak bys definovala pojem „neviditelní truchlící“? Jsou to lidé, kteří jsou zkrátka „přehlíženi“?
Jsou to lidé, jejichž zármutek zůstává neviditelný. Prožívají ho stejně intenzivně, přesto se jim nedostává uznání ani podpory. Společnost jim neposkytuje prostor, jazyk ani rituály, díky nimž by mohli svůj smutek vyjádřit a sdílet.
Mluvit o neviditelných truchlících je důležité hned ze dvou důvodů. Klinicky, protože neuznaný smutek zvyšuje riziko komplikovaného zármutku, depresí, úzkostí, posttraumatických obtíží či problémů v partnerství a v práci.
Lenka Pelechová. (foto: se svolením)
A eticky i společensky, protože ukazuje, komu opakovaně odepíráme právo být ve smutku viděn a nesen druhými: prarodičům, sourozencům, otcům, nevlastním rodičům, LGBT partnerům, ženám po časném potratu nebo po ukončení těhotenství ze zdravotních důvodů a dalším.
Které skupiny lidí nejčastěji patří mezi neviditelné truchlící a proč jejich ztráta zůstává bez povšimnutí?
Mezi neviditelné truchlící patří prarodiče, sourozenci, otcové a partneři, ale také další příbuzní či blízcí, například tety, strýcové, kmotři či zdravotníci, kteří byli blízcí dítěti. Jejich ztráta často zůstává bez povšimnutí, protože systém i společnost soustředí pozornost na primární pozůstalé – obvykle matku a otce dítěte. Rituály, formuláře, dávky i jazyk podpory jsou nastaveny primárně pro nukleární rodinu, takže ostatní se do systému pozůstalostní péče nevejdou. Navíc role těchto „vedlejších“ pozůstalých mnohdy spočívá v podpoře rodiny a držení situace pohromadě, nikoli v projevení vlastního smutku, což jejich zármutek činí méně viditelným.
Smutek těchto lidí často nebývá vidět. Mívají tendenci svůj žal skrývat, vysvětlovat si ho racionálně nebo ho prožívat tělesně.
Jak se liší prožívání truchlení u prarodičů po ztrátě vnoučete od truchlení rodičů?
Rodiče truchlí především za své dítě a nenaplněné rodičovství; jejich smutek je existenciálně intenzivní, tělesný i vztahový zároveň. Prarodiče často prožívají „dvojitý smutek“ – truchlí za vnouče, ke kterému si vytvořili vztah, a zároveň pociťují bezmoc při pohledu na utrpení vlastního dítěte. Intenzita jejich smutku může být srovnatelná se smutkem rodičů, ale okolí i systém jejich truchlení méně legitimuje.
Smutek těchto lidí často nebývá vidět. Mívají tendenci svůj žal skrývat, vysvětlovat si ho racionálně nebo ho prožívat tělesně: například jako únavu, napětí či bolesti. Přestože bývají vynecháni z rozhodování kolem pohřbu nebo dalších kroků, nesou na svých bedrech velkou emoční i praktickou zodpovědnost.
Co víme o tom, jak sourozenci prožívají perinatální ztrátu? Jak se to projevuje v každodenním životě?
Sourozenci po perinatální ztrátě tvoří dlouhodobě opomíjenou skupinu a jejich prožívání je specifické. Zažívají dvojí ztrátu – ztrátu očekávaného sourozence a zároveň částečnou ztrátu emočně dostupných rodičů, kteří jsou pohlceni vlastním smutkem, léčbou či traumatem. Často dostávají omezené informace a ztrátu si doplňují fantaziemi či pocity viny. V každodenním životě se to může projevit úzkostmi, poruchami spánku, školními obtížemi, ale i zvýšenou poslušností či přizpůsobivostí, aby rodičům „nepřidělávali starosti“.
Základem je těmto lidem skutečně věnovat pozornost, uznat jejich bolest a nesrovnávat ji s prožíváním ostatních. Stejně důležité je dát jim ‚oprávnění‘ truchlit a ujistit je, že jejich smutek je legitimní, i když nejsou vnímáni jako hlavní pozůstalí.
Sourozenci bývají velmi citliví na těhotenství a malé děti ve svém okolí. Mnohdy v sobě nesou ambivalentní pocity spojené s novým těhotenstvím a někteří si dlouhodobě nesou i těžko pojmenovatelný pocit, že jsou ‚tím dítětem, které přežilo‘. Pomáhá, když rodina dokáže o ztrátě mluvit otevřeně, zapojí je přiměřeným způsobem do rituálů a dá prostor i jejich vlastní bolesti a potřebám.
Muži po ztrátě miminka bývají vnitřně velmi osamělí. Co nejvíce přispívá k tomu, že jejich smutek zůstává pro okolí téměř neviditelný?
Dle mého názoru jde o souběh společenských očekávání a struktury péče. Muži jsou dlouhodobě vedeni do role „ochránce“, který má situaci zvládnout, vše zařídit a partnerku podpořit. Projevování emocí u nich bývá spojováno se slabostí, což vede k potlačování vlastního prožívání. Zdravotnický systém komunikuje primárně s těhotnou nebo rodící ženou a muži zůstávají stranou při klíčových momentech, jako je ultrazvuk se špatnou zprávou nebo loučení s dítětem.
Způsoby, jakými muži truchlí, mlčení, ponoření se do práce, fyzická aktivita nebo humor, bývají okolím mylně vnímány jako menší intenzita smutku. Nabídka podpůrných materiálů a skupin je navíc zaměřená převážně na ženy, takže muži obvykle nenajdou prostor, kde by mohli bezpečně mluvit o svém prožívání. To může vést k pocitu osamělosti, k vině, že nedokázali dítě ochránit, a k hněvu, který se někdy promění v uzavírání se, únik do práce či návykových látek nebo napětí v partnerském vztahu.
Jak může okolí, rodina nebo přátelé lépe podporovat neviditelné truchlící, aniž by se cítili nepochopení nebo opomíjení?
Základem je těmto lidem skutečně věnovat pozornost, uznat jejich bolest a nesrovnávat ji s prožíváním ostatních. Pomáhá oslovit je přímo a dát prostor jejich emocím – například umožnit prarodičům mluvit o tom, jak ztrátu vnímají, nebo sourozencům nabídnout bezpečné místo pro sdílení vlastních pocitů. Stejně důležité je dát jim ‚oprávnění‘ truchlit a ujistit je, že jejich smutek je legitimní, i když nejsou vnímáni jako hlavní pozůstalí. Vyhýbáme se jakémukoli hodnocení či porovnávání bolesti.
Zapojení do rituálů, jako je účast na pohřbu či vytvoření vzpomínkového symbolu, pomáhá legitimizovat jejich smutek. Praktická podpora, například hlídání sourozenců, doprovod k lékaři nebo pomoc s domácností, jim umožňuje mít prostor pro vlastní prožívání. Důležité je vracet se k nim v čase, protože po počáteční fázi, kdy jsou trochu „viditelní“, jejich potřeby často rychle mizí z pozornosti okolí.
Existují specifické formy podpory nebo terapeutické skupiny, zaměřené právě na neviditelné truchlící?
Ano, v zahraničí existují podpůrné skupiny pro prarodiče po perinatální ztrátě, programy pro sourozence zahrnující dětské skupiny a rodinnou psychoterapii, skupiny pro otce po potratu či perinatální ztrátě vedené muži s vlastní zkušeností a také online materiály a komunity zaměřené na širší rodinu po perinatální ztrátě.
Intenzita zármutku nesouvisí jen s právním nebo biologickým vztahem, ale s kvalitou vztahu, významem osoby, představami o budoucnosti, životní historií a mírou podpory.
V českém prostředí se podpora doposud tradičně zaměřovala především na rodiče, ale v posledních letech přibývají podpůrné služby orientované na rodinu. Objevují se konzultace, do nichž jsou zapojeni i prarodiče, specializované dětské terapie pro sourozence po ztrátě a také ad hoc skupiny pořádané perinatálními centry, hospici či poradci pro pozůstalé. Za velmi přínosné se ukazují rodinné a párové psychoterapie, které umožňují každému členu rodiny vyjádřit svůj vztah k dítěti i k ostatním, a tím legitimizovat a sdílet vlastní smutek.
Jakou roli hraje společenské tabu či kulturní očekávání v tom, že o těchto typech ztrát a smutku se málo mluví?
Společenské tabu a kulturní normy hrají zásadní roli v tom, že o perinatálních ztrátách a smutku širší veřejnost málo hovoří. Perinatální ztráta či ztráty „na začátku života“ bývají často bagatelizovány větami typu „dítě nežilo dost dlouho“ nebo „aspoň nepoznalo utrpení“, což místo ochrany zraňuje vztah a znemožňuje truchlení.
Situaci dál komplikuje tlak společnosti, nakloněné podpoře porodnosti, a přetrvávající genderové stereotypy („muži nepláčou“, „babičky to musí zvládnout kvůli rodině“), dětské mýty („dětem se o smrti neříká, jinak je to traumatizuje“) a stigmatizace určitých typů ztrát – například ukončení těhotenství z medicínských důvodů, perinatální ztráty ve druhém trimestru, komplikace spojené s IVF či ztráty v LGBT rodinách. Výsledkem je, že lidé zůstávají se svým smutkem sami, bolest se v nich usazuje, nemají možnost ji sdílet a postupně začleňovat do běžného života – a místo zpracování se zavírají do sebe.
Co bys doporučila institucím, aby více reflektovaly potřeby neviditelných truchlících?
Instituce by měly posunout svůj přístup od „pracujeme s jedním truchlícím“ k „pracujeme s truchlící rodinou“. Nemocnice a zdravotnická zařízení by měly systematicky zapojovat otce a prarodiče do komunikace, pokud si to rodina přeje, a aktivně informovat o možnostech podpory i pro širší rodinu.
Materiály k perinatální ztrátě by měly výslovně oslovovat sourozence, prarodiče a partnery. Školy a školky by měly zavádět postupy pro situace, kdy dítě ve třídě prochází ztrátou blízkého, nabízet konzultace se školním psychologem a vzdělávat pedagogický sbor v tématu dětského truchlení. Patří sem schopnost vnímat, že perinatální ztráta zasahuje celý rodinný systém, včetně dětí.
Reklama
Poradny, psychologické a sociální služby by měly dokázat zapojit sourozence i prarodiče do rodinných konzultací či terapií, pracovat s jejich prožíváním a nabídnout jim adekvátní podporu. Velký přínos má také spolupráce s poradcem pro pozůstalé a předávání materiálů a doporučení, která rodině pomohou porozumět dětskému truchlení a podpoří ji v každodenním fungování.
Jaký je nejčastější mýtus o „neviditelném“ truchlení a proč je škodlivý?
Nejnebezpečnější mýtus je, že ti, kteří nejsou nejbližšími příbuznými, truchlí méně. Proto „si to tolik neberou“, protože „to nebylo jejich dítě“ nebo „ještě nebylo na světě“. Ve skutečnosti intenzita zármutku nesouvisí jen s právním nebo biologickým vztahem, ale s kvalitou vztahu, významem osoby, představami o budoucnosti, životní historií a mírou podpory.
Přijetí tohoto mýtu způsobuje dvě škody: bagatelizuje bolest těch, kteří už tak stojí na okraji pozornosti, a zároveň jim bere odvahu si o pomoc říct. Přestože jejich smutek zůstává před světem skrytý, jeho váha tím není menší. Je třeba mu dát prostor, pozornost a respekt.
