Nejdřív to byl chytrý tahák, který za ně psal domácí úkoly. Pak se ho naučily používat sofistikovaněji. Místo toho, aby jen podváděly, začaly AI používat jako nástroj. Čest osvíceným učitelům, kteří zapojení AI ve škole podporují, je jich jako šafránu, ale díky za ně.
Jenže to bylo před třemi lety, což v kontextu umělé inteligence znamená pravěk. Z pomocníka se pomalu stává parťák. Podle výzkumu Digitální život dětí, který pro Nadaci O2 uskutečnila agentura NMS Market Research mezi 1700 dětmi od 8 do 15 let, používá AI 60 procent dětí ve věku 12 až 15 let. Informacím, které jim poskytne, důvěřuje 76 procent z nich.
Regulace času, které děti stráví na mobilu nebo na sociálních sítích, je jedním ze základních opatření, která se doporučují proti vzniku digitální závislosti. Restriktivní přístup má ale jednu hlavní vadu: nerozlišuje dostatečně mezi tím, co dítě online dělá. Hodina scrollování na tiktoku nebo krátkých youtubových videí není totéž jako hodina čtení nebo práce s umělou inteligencí. Používejme toto slovo v kontextu článku pro zjednodušení, protože to reálná umělá inteligence není.
Rodič, který se nezajímá o to, co dítě na internetu a v rozhovorech s AI dělá, těžko může být dítěti opravdovým partnerem pro digitální svět.
Rodiče tedy zakazují věci, kterým pořádně nerozumí. Jednodušší, než se zajímat, co vaše dítě na mobilu nebo na počítači dělá, je prostě restrikce. Všichni to slyšeli stokrát: „Mami, tati, můžeš mi přidat čas?“ Jenže co když se zrovna nevěnuje scrollování stupidních videí z tiktoku, ale čte si článek o mladé výzkumnici v Africe, díky kterému se jednou rozhodne studovat medicínu a objeví lék na rakovinu?
Rodič, který se nezajímá o to, co dítě na internetu a v rozhovorech s AI dělá, těžko může být dítěti opravdovým partnerem pro digitální svět. Ve výzkumu NMS jen část dětí popisuje rozhovory s rodiči o mobilech jako otevřené a příjemné. Jinde převládá kontrola, napětí nebo nezájem. Telefon ale není jen tupá obrazovka, na které jedou tiktoková videa nonstop 24 hodin denně. Mladí lidé v něm mají velkou část života, je to jejich způsob komunikace, jejich virtuální náměstí. Odehrávají se tu přátelství, konflikty, trapasy, a taky věci, se kterými se rodičům teenageři nesvěřují. A právě tady má chatbot výhodu.
Proč se stroji říká všechno snáz
Když jsme dospělí, často říkáme: je mi jedno, co o mě říkají druzí. Když jste teenager, je pro vás to, co o vás říkají druzí, často úplně všechno. Když vás zkritizují kamarádi ve škole, jste z toho smutní. Když ale dostanete odmítavou reakci od rodičů, bolí to víc, protože právě tam chceme být doma a čekáme bezpečný přístav. Přiznat rodičům strach, zamilovanost, problém ve škole nebo něco, za co se dítě stydí, znamená také riskovat jejich reakci: zklamání, kázání, zákazy. Vy nechcete, aby byli vaši rodiče zklamaní, dávali vám kázání, zakazovali vám bavit se s kamarády (nic jiného zabavení mobilu není).
Jenže zatímco u rodičů nikdy nevíte, u chatbotů může dítě daleko lépe předvídat. Konverzaci lze kdykoliv ukončit, otázku přepsat, když probíráte citlivé téma, nikdo se na vás vyčítavě nedívá, naopak, čekáte podporu a víte, že ji dostanete. Americká psychologická asociace upozorňuje, že mladí lidé navíc mohou snadno zaměnit simulovanou empatii chatbota za skutečné lidské porozumění a přikládat jeho radám větší důvěru, než si zaslouží.
Když přitakávání přestane pomáhat
Jenže kamarád není jen ten, kdo vám neustále maže med kolem pusy. To, že je umělá inteligence, tak příjemným společníkem, může být její slabinou. Chatbot chce vždy v rozhovoru pokračovat a reaguje vstřícně. U zranitelného člověka pak může tok absolutní pozitivity posilovat úzkosti, nekonečné hledání ujištění nebo problematické přesvědčení. Americká psychologická organizace APA proto varuje, že personalizace, nepřetržitá dostupnost a tendence AI souhlasit s kýmkoliv jsou klasickým příkladem osobní názorové ozvěny.
Člověk má ale jednu zásadní výhodu: vidí víc než napsanou větu. Kamarád se zarazí. Rodič se doptá. Učitel si všimne změny chování. Terapeut zná kontext a nese za svou práci odpovědnost. Chatbot nic z toho udělat nemůže.
Pamatujete si, jak jste někdy řekli v nepříjemné situaci pravdu, ale něco jste třeba záměrně vynechali? Už tím, jak na otázku odpovídáme, dáváme najevo, jak chceme, aby vypadala odpověď. Jazykové modely jsou na podobné signály velmi citlivé a přizpůsobují jim tón i obsah odpovědi. Když tedy dítě hledá hlavně ujištění, může dostat přesně ten typ reakce, který ho uklidní. Jenže uklidňující odpověď není automaticky ta, kterou v danou chvíli potřebuje slyšet.
Nelekejte se. Poučte se z toho
Jste rodiče a děsí vás to? Zbytečná emoce nic nevyřeší. Stejně tak jako nic nevyřeší zákazy. Je daleko lepší, i když obtížnější, snažit se zjistit, proč děti řeknou chatbotovi to, co vám ne?
AI docela přesně upozorňuje na to, co děti chtějí: pozornost, klid, možnost domluvit větu a prostor říct něco nepříjemného bez okamžitého soudu. APA rodičům doporučuje právě ptát se, jak dítě AI používá, zkoušet ji společně a mluvit také o tom, co by jí raději sdělovat nemělo.
Rodič může dokonale znát čas, který dítě strávilo na mobilu, a přesto vůbec netušit, co na něm celý večer řešilo. Chcete, aby se děti svěřovaly vám, a ne chatbotům? Nestačí mu AI zakázat. Nemusíte být nutně vnímáni jako ti, kteří umí jen soudit a trestat. Rodič samozřejmě nemůže být jen kamarád. Musí nastavovat hranice, vést a někdy říct ne. Rozdíl je v tom, zda se dítě bojí přijít i s věcí, o které tuší, že se vám nebude líbit. Jenže jiná cesta než zakazovat nebo domluvit se prostě neexistuje. A my si musíme hlavně uvědomit, že domluvit se je těžší než vynutit si něco silou či tresty.
