Běžného pozorovatele by při pohledu do místnosti mohla napadnout myšlenka, že tu zasahovala kriminálka. Oliverova matka Magda dokonce před dvěma hodinami opatrně přiložila k synovým ústům kapesní zrcátko, aby se ujistila, že chlapec ještě dýchá a neproměnil se v mumii.
Oliver je však zcela v pořádku. Neodpočívá po náročném maratonu, po složení přijímaček ani po těžké noční směně v továrně. Provádí takzvaný bed rotting, v mém autorském překladu něco jako matracové zakořeňování. Prostě dlouhodobě hnije s telefonem v ruce.
Kam to spěje?
Zatímco my dříve narození jsme tomu v dobách mládí říkali obyčejná lenost, ležení na zádech nebo prachsprosté povalování, dnešní dorostenci a puberťáci z toho udělali sofistikovaný životní styl, protistresovou terapii a filosofický protest proti kapitalistickému shonu. Pravidla tohoto fenoménu jsou přímočará. Zalezeš do postele, zůstaneš v ní dvacet čtyři až osmačtyřicet hodin a neděláš absolutně nic.
Tedy kromě konzumace junk foodu, sledování seriálů a pasivního konzumování internetového balastu.
Odpočinek od shonu, který nikdy nenastal
Být dnešním puberťákem je samozřejmě nesmírně vyčerpávající řehole. Ráno musíte vstát do školy, občas někomu odpovědět na zprávu, vybrat ten správný filtr na fotku a projít si existenciální úzkostí z toho, že vaši vrstevníci na sociálních sítích vypadají šťastněji. Právě proto se matracové zakořeňování stalo na sociálních sítích absolutním hitem.
Pocit absolutního vyčerpání dokáže u dnešní omladiny vyvolat i pouhá myšlenka na to, že by si měli ustlat postel nebo vynést talíř od večeře.
Teenageři na TikToku s dojemně vážnou tváří vysvětlují svým sledujícím, že celodenní hnití mezi peřinami je pro ně jediným způsobem, jak „dekompresovat od neustálého tlaku na produktivitu“.
Tento argument však poměrně narazí v momentě, kdy jej konfrontujete s realitou běžné domácnosti. V jedné z živých diskusí pod facebookovým příspěvkem k tomuto tématu se objevil komentář, který vystihuje podstatu věci s odzbrojující přesností: „Odpočívají od shonu neustálé produktivity... Od jaké produktivity?!“
A autor komentáře trefil hřebíček přímo na hlavičku. Magda, která každé ráno vstává v šest, táhne z nákupu čtyři těžké tašky, platí hypotéku, po večerech žehlí a ještě zvládá full-time práci, se při pohledu na svého ležícího syna nestačí divit. Z jaké produktivity se vlastně Oliver zotavuje? Z toho, že včera odpoledne vynesl koš s plasty a ještě u toho stihl uvařit instantní nudle? Dorostenecká matematika totiž funguje velmi zvláštním způsobem. Pocit absolutního vyhoření dokáže u dnešní omladiny vyvolat i pouhá myšlenka na to, že by si měli ustlat postel nebo vynést talíř od večeře.
Když se z regenerace stane proleženina
Omladina ráda tvrdí, že jde o vědecky podloženou formu moderní „sebe-péče“, nebo tedy oni by použili anglické self-care. Pokud se však podíváme na tvrdá fakta, odborníci z toho tak nadšení nejsou. Krátký a vědomý odpočinek po extrémní zátěži dokáže sice snížit hladinu stresového hormonu kortizolu, jenže celodenní civění do telefonu v horizontální poloze dělá přesný opak. Neustálý přísun digitálních stimulů totiž lidskému mozku nedovolí vypnout, ale naopak přetěžuje jeho mozkovou kůru.
Lékaři a psychologové navíc varují, že hranice mezi zaslouženým relaxem a nebezpečnou fyzickou i psychickou pasivitou je tenčí než papír. Jak upozorňuje článek magazínu Hers, dlouhodobé ležení bez pohybu narušuje přirozené cirkadiánní rytmy, zpomaluje metabolismus, vede k ochabování svalů, a dokonce zvyšuje riziko systémových zánětů v těle. Lidské tělo zkrátka není stavěno na to, aby trávilo dny v poloze ležícího střelce.
Odpočívat je samozřejmě v pořádku. Ale dělat z obyčejné lenosti vznešený koncept psychologické sebeobrany je stejně úsměvné jako tvrdit, že pátý větrník v řadě jíte výhradně kvůli doplnění vápníku.
Dlouhodobé matracové zakořeňování může zásadním způsobem prohlubovat příznaky úzkostí a depresí. Člověk se postupně izoluje od reálného světa, přichází o sociální kontakty i přirozené sluneční světlo, což vytváří nebezpečný začarovaný kruh. Místo toho, aby se puberťák cítil svěží a odpočatý, probouzí se z pětihodinového doomscrollingového transu ještě malátnější, podrážděnější a s pocitem viny.
A co na to základní pravidla hygieny spánku? V reportáži stanice CBS News odborníci na spánek zdůrazňují základní pravidlo: postel má sloužit výhradně ke spánku a intimitě. Pokud v ní jíte chipsy, píšete úkoly a sledováním videí trávíte čtrnáct hodin denně, váš mozek si přestane spojovat matraci s odpočinkem. Výsledkem bývá večerní nespavost, kterou dorostenci řeší, jak jinak, dalším nočním scrollováním pod peřinou.
Slepá ulička v duchně
Vraťme se však k naší Magdě a jejímu synovi. Je neděle odpoledne, venku svítí slunce a teploměr ukazuje příjemných osmadvacet stupňů. Oliver však stále leží ve stejné poloze, ve které byl spatřen v pátek večer. Když mu Magda navrhne, aby vstal a šel aspoň na půl hodiny na čerstvý vzduch, dostane se jí odpovědi v podobě temného zamručení: „Mami, nech mě. Já zrovna potřebuju resetovat svou přetíženou nervovou soustavu.“
Reklama
Magda nakonec zvolila osvědčenou metodu našich babiček, upravenou pro dvacáté první století. Žádné hlubokomyslné debaty o duševním zdraví, ale prosté vypnutí Wi-Fi routeru a vytažení žaluzií dokořán.
Zázraky se dostavily téměř okamžitě. Bez internetového signálu totiž matracové zakořeňování ztrácí veškeré své magické kouzlo a zůstává po něm jen nudná postel bez podnětů. Během necelých deseti minut Oliver vyklouzl ze svého pelechu a se zamračeným výrazem se vydal hledat životní energii směrem k lednici.
Co si z toho tedy vzít? Odpočívat je samozřejmě v pořádku. Všichni občas potřebujeme neděli, kdy neuděláme vůbec nic, prolenošíme ji v pyžamu a koukáme na filmy. Ale dělat z obyčejné lenosti vznešený koncept psychologické sebeobrany je stejně úsměvné jako tvrdit, že pátý větrník v řadě jíte výhradně kvůli doplnění vápníku. Pokud vaši dorostenci zapouští kořeny v matraci a tvrdí, že zrovna provádějí terapii, vypněte Wi-Fi. Zakořeněný puberťák sice bude chvíli prskat, ale jeho přetížená nervová soustava vám nakonec poděkuje.
