Pokud chcete uvidět internet v celé jeho kráse, nepotřebujete politickou diskuzi ani komentáře pod příspěvkem Andreje Babiše. Občas úplně stačí otevřít některé z mateřských fór nebo facebookových skupin a zeptat se, zda je normální, že vaše roční dítě ještě nechodí.
Prvních několik odpovědí vás pravděpodobně uklidní. Pak ale někdo poznamená, že jeho potomek chodil už v deseti měsících. Další se zeptá, jestli jste s tím byli u fyzioterapeuta. A nakonec vás začnou pranýřovat, že dítě určitě příliš nosíte. Než se nadějete, je z vás vlčí matka, která zcela zanedbala psychomotorický vývoj svého potomka a měla by se nad sebou vážně zamyslet.
Pamatujte, že pokud se rozhodnete vstoupit na toto minové pole, nemusíte si odnést dobrou radu ani obohacující zkušenost. Zato dost možná zjistíte, co všechno podle internetového tribunálu děláte špatně.
Myčka vs. dítě
Když mi někdo řekne, že jsem si koupila špatnou myčku, maximálně mě naštve, že jsem za ni dala dvacet tisíc. Když mi ale oznámíte, že způsob, jakým vychovávám své dítě, mu může ublížit, pohybujeme se na tenkém ledě. Už totiž nekritizujete výrobek, který jsem si vybrala. Ale kritizujete schopnosti, které jsou součástí mojí identity.
A přesně proto může být věta „my jsme dítě nechávali spát ve vlastní postýlce“ v jedné skupině naprosto neutrální informací, a v jiné téměř vyhlášením války.
Příliš mnoho možností
Moderní rodič má paradoxně k dispozici víc informací než kterákoliv generace před ním. Jenže více informací automaticky neznamená větší klid. Někdy je to spíš naopak. Každé rozhodnutí lze totiž zpochybnit.
Dítě vám na konci dne nevystaví hodnocení. Nedostanete 87 procent za správně provedené uspávání ani certifikát potvrzující, že jste dnes byla dostatečně respektující matka. Výsledky své práce uvidíte možná až za dvacet let. Zato internet vám nabízí okamžité měřítko.
Kojíte? Budujete závislost. Nekojíte? Proč jste se nesnažila víc? Spíte s dítětem? Hazardujete s jeho bezpečností. Nespíte s ním? Narušujete vazbu. Jste doma tři roky? Zanedbáváte kariéru. Vracíte se do práce po roce? Proč jste si tedy vůbec mimino pořizovala? Ať uděláte cokoliv, někde na internetu existuje člověk připravený vysvětlit vám, proč svému dítěti pravděpodobně ničíte život.
Tyto osobní útoky v rovině mateřství už dokonce mají svůj vlastní název: mom shaming. Tedy kritizování a zostuzování žen za to, jak vychovávají své děti. A rozhodně nejde o pár přecitlivělých matek, které si příliš berou k srdci komentáře na Facebooku. Kritika rodičovských rozhodnutí je mnohem širší fenomén – a často přichází od lidí, kteří jsou matce nejblíž.
Mistrovství světa v porovnávání
Psycholog Leon Festinger popsal teorii sociálního srovnávání už v 50. letech minulého století. Zjednodušeně řečeno znamená, že když si nejsme jistí, jak si vedeme, díváme se na ostatní. A málokde si člověk není jistý tím, jak si vede, tolik jako právě v rodičovství.
Dítě vám totiž na konci dne nevystaví hodnocení. Nedostanete 87 procent za správně provedené uspávání ani certifikát potvrzující, že jste dnes byla dostatečně respektující matka. Výsledky své práce uvidíte možná až za dvacet let. A s vysokou pravděpodobností nebudete ani tehdy vědět, co jste způsobila vy, co genetika, co spolužáci a co prostě život. Zato internet vám nabízí okamžité měřítko.
Moje dítě už chodí. Její ještě ne.
Já kojím. Ona dává umělé mléko.
Její dvouleté dítě zná barvy. Moje olizuje nákupní vozík.
What have you been mom-shamed for?
by in BabyBumps
Sociální sítě nám přitom nabízejí dost zkreslený vzorek reality: vlastní zákulisí stavíme proti pečlivě vybraným okamžikům ze života ostatních. Málokdo totiž zveřejní fotografii sebe sama ve tři ráno, kdy už čtyřicet minut poskakuje s řvoucím kojencem v náručí, a v duchu přemýšlí, co by se stalo, kdyby ho na chvíli položil do postýlky a utekl do Peru. Vidíme spíš dítě v béžovém overalu, dřevěné Montessori hračky, domácí kváskový chleba a matku, která vypadá, jako by osm hodin spánku denně bylo základním lidským právem, jehož se jí podařilo nepřerušovaně užívat i s novorozencem.
Přijímací zkouška na obor mateřství
Jedním z nejvýbušnějších témat je porod. Člověk by mohl mít za to, že pokud se na konci narodí zdravé dítě a matka odejde od porodu psychicky i fyzicky v pořádku, je mise splněna. Internet ovšem dokázal i ze způsobu, jakým člověk opustí dělohu, vytvořit další disciplínu mateřské olympiády.
Ženy po císařském řezu tak někdy narážejí na tvrzení, že „vlastně nerodily“. Ženy, které chtějí epidurál, zase mohou slyšet, že porodní bolest má svůj smysl, a stačí se na ni správně naladit. A žena plánující domácí porod může být podle toho, do které skupiny zavítá, buď informovanou bohyní, důvěřující vlastnímu tělu, nebo nezodpovědným hazardérem s životem dítěte.
Pokud ovšem existuje téma, které to všechno korunuje, je to očkování. Tady už se nehádáme jen o výchovu nebo životní styl. Ve hře je zdraví a v představách obou stran někdy přímo život dítěte.
Pokud jste přesvědčeni, že rozhodnutí člověka na druhé straně obrazovky může jeho potomkovi vážně ublížit, přestává být pro vás spor debatou o preferencích. Stává se morálním konfliktem. A morální konflikty mají jednu nepříjemnou vlastnost: protivníka už nevnímáme pouze jako člověka, který se podle nás mýlí. Ale začneme ho vnímat jako někoho špatného.
Sundané zábrany
Ostré kritice nahrává i anonymita internetu. Psycholog John Suler už v roce 2004 popsal takzvaný efekt online disinhibice. Jednoduše řečeno: na internetu děláme a říkáme věci, které bychom si tváří v tvář druhému člověku nikdy nedovolili. Daná osoba nesedí před námi, takže nemusíme být svědkem její okamžité reakce. Navíc můžeme vystupovat anonymně.
Reklama
Dává to smysl. Říct ženě sedící naproti vám, která se právě rozplakala, že je líná matka a měla se víc snažit kojit, vyžaduje určitou dávku bezohlednosti. Napsat totéž uživatelce „Mamulka92“ trvá přibližně jedenáct sekund a její reakce nás nemusí trápit.
Máma i na druhé straně
A právě tady se možná kruh uzavírá. Mateřská fóra nejsou konfliktní proto, že by matky byly mimořádně zlé nebo hádavé. Jen se na jednom místě potkává strach o dítě, nejistota, potřeba porovnávat se a internet, který nám spolehlivě sundává zábrany.
Možná tedy příště, až nějaká „Mamulka92“ položí ve dvě ráno otázku, jestli je normální, že její dítě ještě nechodí, nepotřebuje slyšet, co všechno za poslední rok pokazila. Možná se jen potřebuje ujistit, že v tomhle podivném experimentu jménem rodičovství tápe úplně stejně jako všichni ostatní.
