Násilí na dětech většinou nevypadá tak, jak si ho představujeme. Nemusí ho provázet modřiny ani dramatické zásahy úřadů. Často zůstává dlouho skryté, protože se odehrává za zavřenými dveřmi, a navenek nemusí být vůbec vidět. Právě proto bývá jeho odhalení tak obtížné.
Jaké signály dospělí nejčastěji přehlížejí? Proč děti o svém trápení nemluví a co by se muselo změnit, aby se pomoc dostala k ohroženým dětem dřív? Odpovídá Magdaléna Černá, vedoucí komunikace a prevence z Centra LOCIKA.
Proč je násilí na dětech tak často dlouho neviditelné i pro nejbližší okolí?
Protože si pod násilím často představujeme něco jiného. Lidé očekávají modřiny nebo dramatické situace, ale násilí často začíná mnohem nenápadněji. Dítě je dlouhodobě ponižované, zastrašované nebo zanedbávané, a to nejen materiálně. Navenek přitom může rodina působit úplně normálně. Navíc je pro nás těžké připustit si, že by někdo z našeho okolí mohl dítěti ubližovat. Často proto hledáme jiná vysvětlení a varovné signály přehlížíme.
Jaké varovné signály lidé nejčastěji přehlížejí nebo podceňují?
Nejčastěji změny v chování dítěte. Dítě, které bylo dříve veselé, se najednou stáhne do sebe, bojí se udělat chybu, je přehnaně poslušné nebo naopak začne být agresivní. Může mít problémy se spánkem, ve škole, nebo se často omlouvat za věci, za které nenese odpovědnost. Dítěti se například nechce domů nebo se začne vyhýbat někomu konkrétnímu z rodiny, kdo na něm páchá sexualizované násilí. Lidé si často řeknou, že jde jen o náročné období. Jenže právě drobné změny bývají někdy tím nejdůležitějším signálem.
Magdalena Černá. (foto: Centrum LOCIKA)
Proč děti o násilí často nemluví, i když prožívají velký strach nebo bolest?
Protože se bojí. Mají strach, že jim nikdo neuvěří, že se situace ještě zhorší nebo že rozbijí rodinu. A také proto, že člověk, který jim ubližuje, bývá zároveň člověkem, kterého milují a na kterém jsou závislé. Děti navíc často věří, že je chyba v nich. Myslí si, že kdyby byly hodnější, chytřejší nebo poslušnější, nic z toho by se nedělo. Roli může hrát i to, že osoba, která se na nich dopouští násilí, je manipuluje k tomu, aby o tom nemluvily.
Setkáváte se stále s představou, že „do rodiny se nemá zasahovat“, pokud nejde o úplně extrémní případ?
Ano. Pořád slýcháme věty typu: „To je jejich věc“ nebo „Nechci se jim do toho plést.“ Jenže násilí na dítěti není soukromá záležitost. Dítě nemá možnost odejít ani se samo účinně bránit. Největší problém je, že často čekáme na opravdu vážný incident. Přitom čím dříve si někdo všimne, že něco není v pořádku, tím větší je šance dítě ochránit.
Pozvala bych čtenáře na web detstvibeznasili.cz, kde najdou řadu materiálů a podpory nejen pro děti, ale i rodiče a odborníky. Součástí je například leták s doporučeními, co dělat, když někdo v jejich okolí ubližuje dítěti.
Jakou roli hrají školy, školky nebo pediatři? Mají dnes dost kompetencí a podpory, aby dokázali problém včas zachytit?
Právě učitelé, vychovatelé nebo pediatři bývají často první, kdo si všimne, že se dítě mění nebo trápí. Mohou zachytit signály, které ostatním unikají.
V posledních letech se situace zlepšuje, ale stále chybí dostatek času, podpory i propojení mezi jednotlivými profesemi. Nestačí, aby si problému všiml jeden člověk. Potřebujeme systém, který mu pomůže správně zareagovat.
Největší problém je, že často čekáme na opravdu vážný incident. Přitom čím dříve si někdo všimne, že něco není v pořádku, tím větší je šance dítě ochránit.
Důležitá je také prevence, které se v Centru LOCIKA dlouhodobě věnujeme. Zmíním například Týden za dětství bez násilí, který letos proběhne od 18. do 25. listopadu společně s největším happeningem Bubnovačka. Je to příležitost o tématu mluvit a prostřednictvím veřejných i preventivních aktivit předat dětem i dospělým informace o tom, kam se obrátit o pomoc a jak postupovat, pokud mají podezření, že se v jejich okolí děje něco závažného. Důležité je nebýt lhostejný.
Co se s dítětem děje psychicky, když mu dospělí opakovaně nevěří nebo jeho signály zlehčují?
Je to velmi bolestivá zkušenost. Dítě se učí, že jeho pocity nejsou důležité a že nemá smysl hledat pomoc. Postupně může začít pochybovat samo o sobě i o tom, co skutečně prožívá. Když dítěti nikdo nevěří, neztrácí jen důvěru v ostatní. Často ztrácí důvěru i samo v sebe a může mít pocit, že za to, co se děje, nese odpovědnost.
Existuje něco, co mají případy domácího násilí na dětech společné? Nějaký opakující se vzorec?
Velmi často se opakuje jedna věc – násilí bývá omlouváno. Říká se, že rodič byl unavený, ve stresu nebo že to s dítětem myslí dobře. Postupně se tak posouvají hranice toho, co je ještě považováno za normální.
Opakuje se také to, že násilí se většinou týká celé rodiny, má tendenci se vracet a často se postupně stupňuje. Proto je velmi důležité podat rodině pomocnou ruku už při prvních signálech, že se něco děje. Společným znakem bývá také strach dítěte a jeho osamělost. Dítě často dlouho nese svůj příběh samo.
Co by podle vás česká společnost potřebovala změnit, aby se násilí na dětech řešilo dřív, než skončí tragédií?
Určitě je potřeba otevřeně pojmenovat nedostatky systému péče o ohrožené děti. Potřebujeme lépe fungující mezioborovou spolupráci i předávání informací. Pomohlo by také více specializovaných center pro dětské oběti násilí, ideálně alespoň jedno v každém kraji.
Reklama
Zároveň bychom měli být citlivější k tomu, co děti říkají – a někdy i k tomu, co neříkají. Je důležité pochopit, že ochrana dětí není jen úkol odborníků. Každý z nás může být člověkem, který si všimne, že něco není v pořádku, a nebude se bát na to upozornit.
Násilí může měnit i způsob, jakým dítě vnímá samo sebe
Jedním z méně známých důsledků násilí je to, jak postupně mění způsob, kterým dítě vnímá samo sebe. Děti, které jsou dlouhodobě ponižovány, zastrašovány nebo odmítány, si často začnou osvojovat pohled člověka, který jim ubližuje. Postupně mohou uvěřit, že jsou špatné, neschopné nebo že za své trápení nesou odpovědnost.
UNICEF upozorňuje, že právě psychické násilí bývá často přehlížené, přesto může zanechávat stejně hluboké následky jako fyzické útoky. V dospělosti se pak častěji objevují úzkosti, deprese, problémy ve vztazích nebo nízké sebevědomí.
Podle organizace je proto důležité nevnímat násilí na dětech pouze jako jednotlivé incidenty. Jde o zkušenost, která může ovlivnit sebevědomí, vztahy i pocit bezpečí ještě dlouho po skončení samotného násilí.
