Náhradní mateřství je dnes globální průmysl v hodnotě miliard dolarů. Je to cesta k naplnění touhy po dítěti – nebo forma komercializace ženského těla, která posouvá hranice toho, co jsme ochotni považovat za přijatelné?
Sama mám tuto zkušenost. Synovi byly dva roky a poptávala jsem v jedné ze skupin na sociálních sítích hlídání, které jsem kvůli práci nutně potřebovala. To jsem sice nenašla, zato mě velmi slušně oslovil stejnopohlavní pár s nabídkou jim porodit dítě. V první chvíli jsem nevěřila vlastním očím, přece jen jsem žila nějakou dobu mimo Evropu a opravdu mě to naprosto šokovalo. Dala jsem se s nimi tedy do řeči a pánové mi vysvětlili, jak si vše představují, že jsou movití, ale touží po dítěti.
Konverzaci jsme vedli nakonec asi dvě hodiny, kdy jsem se jim snažila vysvětlit, že si neumím představit devět měsíců dítě odnosit a pak jim ho věnovat, byť za tučný peníz. Důvody, které k tomu jiné ženy mají, jsou nejrůznější – většinou finanční, nebo chtějí skutečně pomoci těm, kteří štěstí na přirozeně počaté společné dítě nemají.
Příběh první: Marika a naděje z cihel
Elena sedí na vrzající plastové židli v moderní čekárně na okraji Tbilisi. Je jí čtyřiadvacet, má doma dvě vlastní děti a manžela, který v místní továrně vydělá v přepočtu osm tisíc korun měsíčně. Elena se právě usmívá na rozmazanou černobílou fotku ultrazvuku. Pod srdcem nosí dítě, které jí nikdy nebude patřit. Geneticky je to syn páru z německého Hamburku, který za tenhle „all-inclusive balíček“ zaplatil šedesát tisíc eur.
Dítě se narodí s postižením. Objednavatelé ho najednou „nechtějí“, protože si zaplatili za „bezvadný produkt“. Náhradní matka na něj nemá peníze, zázemí, ani biologickou vazbu. Co teď? Vznikají „děti nikoho“.
Elena z toho po devíti měsících dostane zhruba patnáct tisíc. Pro Němce je to cena za štěstí, pro Elenu je to nový dům. „Nejsem žádná oběť,“ říká, zatímco si hladí vypouklé břicho. „Díky mně budou mít moji synové vlastní pokoje a nebudou muset spát v jedné místnosti s babičkou. Já jim dám dítě, oni mně dají budoucnost.“ Na první pohled čistý obchod win-win. Jenže v Eleniných očích je vidět únava, kterou žádné peníze nespraví. Je to únava těla, které se stalo pronajatým prostorem.
Příběh druhý: Markéta a prázdný pokojíček
Tisíc kilometrů na západ v pražských Dejvicích přerovnává Markéta už popáté dětské oblečení v šuplíku, kterému se v jejich bytě říká „místnost smutku“. Je jí čtyřicet, má za sebou sedm neúspěšných IVF, dvě mimoděložní těhotenství a několik let těžkých depresí. „Cítila jsem se jako rozbitý stroj, co neplní svou jedinou funkci,“ vypráví u kafe a nervózně si podepírá bradu. „Adopce? V Česku je to běh na deset let s nejistým koncem. Náhradní mateřství pro nás byla poslední záchranná brzda před totálním vyhořením.“
Markéta a její muž se vydali cestou, která je u nás stále v šedé zóně. Našli si ženu, která jim „pomůže“. Markéta ji nechce vnímat a rozhodně ani nevnímá jako inkubátor. Na druhou stranu doufá, že dohoda proběhne tak, jak byla uzavřena, protože i ona sdílí názor, že musí být strašně těžké odnosit dítě někomu jinému. Platí ženě stravu, vitamíny, nadstandardní péči v soukromé klinice. „Chci věřit, že je to o lidském poutu, ne o transakci,“ říká Markéta, ale v hlase je cítit pochybnost.
Dítě jako položka v nákupním košíku
Kdysi to byl akt čirého altruismu – sestra odnosila dítě sestře, nejlepší kamarádka kamarádce. Dnes je náhradní mateřství profesionálně řízený byznys s pobočkami v Gruzii, na Ukrajině (kde to překvapivě nezastavila ani válka), v Kolumbii nebo v liberálních státech USA. A podle statistik nebývale roste a poroste. Existují katalogy, kde si vybíráte dárkyně vajíček podle barvy očí, dosaženého IQ nebo hudebního talentu.
Pokud je jedinou cestou, jak zajistit svým dětem střechu nad hlavou, to, že „pronajmete“ své orgány cizím lidem, nejde o právo na rodinu. Jde o moderní formu nevolnictví, převlečenou za medicínský pokrok.
Cena? V USA klidně 150 tisíc dolarů. V Gruzii nebo Mexiku třetina. Tenhle propastný cenový rozdíl jasně ukazuje, kde leží etický pes zakopán. Bohatý Západ si kupuje biologické služby od chudšího Východu. Podle zprávy Evropského parlamentu jde v mnoha případech o vykořisťování žen v tísni. Je to „reprodukční turistika“, která v sobě nese pachuť novodobého kolonialismu. Ženy v rozvojových zemích se stávají nájemnými dělnicemi v nejintimnějším slova smyslu v jejich vlastním těle.
Etické bahno a kdo je vlastně matka?
Právní chaos kolem náhradního mateřství je neuvěřitelný a v roce 2026 stále neexistuje globální shoda. V mnoha evropských zemích, jako je Francie nebo Německo, je tato praxe striktně zakázána. Proč? Protože matkou je ta žena, která dítě porodila. Tečka. Aby se legálními rodiči stali ti „objednavatelé“, musí v mnoha jurisdikcích proběhnout složitý proces adopce.
A teď si představte scénář, který se děje častěji, než jsou agentury ochotny připustit: Dítě se narodí s postižením. Objednavatelé ho najednou „nechtějí“, protože si zaplatili za „bezvadný produkt“. Náhradní matka na něj nemá peníze, zázemí ani biologickou vazbu. Co teď? Vznikají „děti nikoho“. Nebo opačný extrém – náhradní matka se během těhotenství na dítě citově fixuje a odmítne ho vydat.
Podobné případy – ať už jde o narození dítěte s vážným postižením, nebo o změnu postoje jedné ze stran – ukazují, jak křehké jsou smlouvy ve chvíli, kdy do nich vstoupí realita. Odborníci varují, že psychický dopad na všechny strany je často devastující.
Český paradox: Legální vakuum a soudní bitvy
U nás v Česku je situace specificky „česká“. Náhradní mateřství není zákonem zakázáno, ale ani výslovně povoleno. Pohybujeme se v tzv. šedé zóně. Kliniky reprodukční medicíny zákroky provádějí, ale oficiálně se tváří, že jde o nezištnou pomoc. Jenže realita je jiná. Ústavní soud ČR už několikrát řešil spory o otcovství a mateřství v těchto případech.
Aktuálně v roce 2026 soudy čím dál častěji narážejí na etické dilema: Jak zapsat do rodného listu dva otce nebo „objednávající“ matku, když zákon jasně říká, že matkou je ta, co porodila? Soudy se sice snaží rozhodovat v „zájmu dítěte“, ale tím nevědomky legitimizují trh, který v zákoně nemá co pohledávat. Výsledkem je právní nejistota pro Markétu, pro Elenu i pro to dítě, které se narodilo do legislativního vzduchoprázdna.
Jak upozorňuje v podcastu na YouTube Akademie věd České republiky, bez jasné regulace hrozí, že se z Česka stane vyhledávaný „surrogacy hub“ pro celou Evropu, kde se pravidla ohýbají podle výše bankovního konta. Podcast zmiňuje historii náhradního mateřství, která je mnohem starší, než jste si možná mysleli.
Inkubátor, nebo zachránkyně?
Zastánci náhradního mateřství argumentují právem na biologické rodičovství jako základním lidským právem. Namítají, že zákaz problém neřeší, pouze ho přesouvá do šedé zóny. Tvrdí, že transparentní pravidla, psychologická podpora a finanční limity mohou minimalizovat riziko zneužívání. Podle nich nejde o prodej dítěte, ale o smluvně ošetřenou reprodukční spolupráci mezi dospělými lidmi.
„Proč by homosexuální páry nebo neplodné ženy měly mít zavřené dveře?“ ptají se. Odpůrci, včetně mnoha lidskoprávních organizací, kontrují tím, že ženské tělo není nástroj k pronájmu. Nemůžete si koupit devět měsíců něčího života, zdraví a rizik jen proto, že máte peníze.
Reklama
Pravda je taková, že v momentě, kdy do rovnice vstoupí peníze, altruismus se vypaří jako pára nad hrncem. Když Elena v Tbilisi podepisuje padesátistránkovou smlouvu, kde se zavazuje, co smí jíst, s kým smí spát a že nesmí opustit město bez dovolení agentury, není to svobodná volba. Je to ekonomické donucení. Pokud je jedinou cestou, jak zajistit svým dětem střechu nad hlavou, to, že „pronajmete“ své orgány cizím lidem, nejde o právo na rodinu. Jde o moderní formu nevolnictví, převlečenou za medicínský pokrok.
Štěstí za každou cenu?
Touha po dítěti je jedna z nejsilnějších lidských emocí, schopná hýbat horami. Je ale tak silná, že opravňuje k systematickému využívání těl jiných lidí? Je čas si přiznat, že náhradní mateřství v jeho současné globální podobě není jen „krásný dar“, ale drsný trh, který parazituje na chudobě jedněch a zoufalství druhých.
Možná bychom se měli místo toho, jak „vyrobit“ víc dětí na zakázku, ptát, jak zjednodušit adopce a jak podpořit ženy, aby nemusely prodávat své lůno jen proto, aby uživily své vlastní, už narozené děti. Protože dokud bude cena za lidské mládě v některých částech světa nižší než cena za nový automobil, budeme se dál brodit v etickém bahně, kde vítězí ten, kdo má víc „nahrabáno“.
