Jsem sama se synem a máme jen dědečka, dlouhodobě v nemocnici. Protože mu často vyprávím o mé mamince a o tom, jak moc se na něj těšila, leč už se jej nedočkala, syn o babičce sní. Dokonce tak moc, že jsem si do této skupiny na Facebooku dala inzerát i já. A to hned dvakrát.
Facebookoví prarodiče
Facebooková skupina, kde lidé hledají prarodiče, není sentimentální výkřik do tmy. Je to mapa současné české samoty, rozbitých rodinných vazeb, náročného rodičovství i tiché touhy po tom, co by mělo být samozřejmé, ale není. A je to také místo, kde se rodina nevyrábí z DNA, ale z odvahy napsat cizím lidem, že vám chybí člověk, kterého jste nikdy nepotkali. Anebo chybí vašim dětem.
Podobné skupiny se stávají odpovědí na svět, kde se stěhujeme častěji než naši rodiče, rodinné vztahy se tříští, prarodiče jsou unavení, nemocní nebo dávno pryč. A ještě rychleji mizí čas na hluboké vztahy, na předávání zkušeností, na společné vaření, dokonce i na obyčejné otázky.
Proč děti prarodiče potřebují víc, než tušíme
Vědecké studie se v tomto vzácně shodují. Děti, které mají aktivní prarodiče, jsou psychicky stabilnější, mají nižší míru úzkosti, lepší coping a vyšší emoční inteligenci. Nejsou jen tím, kdo pohlídá nebo pomůže. Dokáží změnit „chemii“ dětství a blízký vztah s prarodičem působí jako ochranný faktor proti stresu.
A obgenerační vztah je prospěšný i z druhé strany: Prarodiče, kteří tráví čas s dětmi, žijí déle. Ne metaforicky, ale velmi reálně: výzkumy ukazují, že péče o vnoučata prodlužuje život o několik let.
Reklama
To, co se tedy v online skupinách označuje jako „hledám babičku“, není výmysl rozmazlených rodičů. Je to snaha zacelit evoluční mezeru, kterou v moderní společnosti vytvořila rychlost, individualismus a často i bolest. Jenže, není to vždy růžové.
Pak přijdete vy – matka, která zůstala se synem sama
Do této skupiny vstupujete i vy. Ne proto, že byste toužila po dramatických výpovědích nebo metaforách o bolesti duše. Ale proto, že když žijete se svým synem sama, prázdné místo po babičce bolí víc, než by se dalo přiznat cizím lidem v komentářích. Dětská přání jsou čistá a krutě přesná, dospělá realita je naopak zamlžená. A tak napíšete inzerát, který je něžný a statečný zároveň.
První reakce přicházejí rychle. Všichni se rozplývají nad dítětem, nad vámi, nad krásou lidské odvahy. Je to ten druh emocí, který v online prostoru tak dobře plyne, ale stejně rychle vyprchá. Když dojde na praktickou stránku věci, většina lidí je zdaleka, babičkování/dědečkování se jim hodí jen každý třetí týden v měsíci, nesnáší domácí zvířata (která zrovna vy máte doma) nebo se na konci srdečného hodinového rozhovoru zeptají, jaká bude hodinová mzda.
Jedna paní se chtěla mermomocí sejít pouze na dětském hřišti a pokládala mi velmi zvláštní dotazy, až jsem z ní začala mít strach. Ptala se, kam chodíme do školy, jestli je syn zvyklý poslouchat „autority“ a podobně. Jiná „paní“ se ozvala a řekla, že by mému synovi raději dělala starší sestru, bylo jí 21 let.
Hnáni touhou „tomu dát šanci“ se možná s někým zdánlivě autentickým sejdete. A pak se potenciální babička nebo dědeček ztratí z povrchu zemského. Nepíše, nereaguje. Jejich zmizení ve vás zanechá prázdno hlubší, než byla touha předtím.
foto: Kristýna Nedobitá / Facebook
A pak přijde pán, dědeček. Jenže…
Může to znít absurdně, kdyby to nebylo tak časté: starší pán se ozve s upřímným zájmem. Je zdvořilý, příjemný a vypadá, že i praktický. Chce být dědečkem. Ve finále ale zjistíte, že je mu necelých šedesát, tedy ne o tak moc víc než vám. A chce víc.
„Potřebovala byste dům. A zahrádku,“ říká. „A mohl bych u vás bydlet.“ V tu chvíli si uvědomíte, jak tenká je hranice mezi lidskou potřebou blízkosti a zoufalstvím, které vytesává příliš konkrétní představy o cizím životě.
Psychologové upozorňují, že samota u seniorů oslabuje schopnost realisticky posuzovat sociální situace. Izolace vede k narušení sociálního úsudku podobně jako chronická bolest. S dědečkem, který až tak pohádkový zase nebyl, můžete soucítit, ale vy hledáte někoho, kdo by váš život obohatil, ne zkomplikoval svými požadavky. A tak zůstáváte bez dědečka, alespoň prozatím.
Mezi něhou a zvláštností se rodí nové rodiny
V té samé skupině ale vznikají i příběhy, ze kterých by se dalo žít několik zim. Babičky, které přijdou jednou na zkoušku, ale už zůstanou napořád. Čtete tam příběhy, jak prarodiče našli svá vnoučata a společně tráví prázdniny i Vánoce. Je to jako sen, ve kterém možná dědečkové nejsou dokonalí, ale jsou laskaví. Senioři, kteří učí děti zavazovat boty, krájet cibuli, dívat se na svět pomaleji.
Jsou tam rodiny, které díky internetu opravdu našly někoho, kdo jim scházel víc než cokoliv jiného. Občas spolu jezdí na výlety, občas grilují, občas si prostě jen sednou a mlčí.
foto: Kristýna Nedobitá / Facebook
Co tedy tato skupina skutečně ukazuje?
Že naše rodiny se rozpadly na malé jednotky. Že rodičovství v izolaci je někdy nadlidský výkon. Že děti potřebují víc pozornosti, než jim jedna unavená máma dokáže fyzicky dát. A že senioři potřebují být potřební. A že někdy se musíte umět zasmát situaci, kdy se o roli dědečka uchází člověk, který vám říká, že se nastěhuje, že má rád teplo a nesnáší kočky, přesně v tomto pořadí.
A přesto všechno… hledáte dál. Protože když vám malý kluk jako jediné vánoční přání řekne: „Mami, kdy už budeme mít babičku?“ nemůžete říct, že nikdy. Můžete říct jen: „Hledáme. A jednou ji najdeme.“ Možná se jednou opravdu objeví. Dokonalá, pohádková. Nebo si ji vychováte postupně. Nebo přijde člověk, který dokonalý nebude, ale bude váš.
