Očekává se, že mateřství bude tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Všechno se zdá zalité sluncem do té doby, než se miminko narodí. Pak přichází tvrdá realita v podobě vyčerpání, nevyspání, nekonečného kolotoče povinností a neviditelného tlaku.
Jenže když se žena úplně rozpustí v péči o dítě, začne pomalu mizet sama sobě. A právě tenhle proces popisují dvě mámy, Petra a Lucie, které otevřeně mluví o tom, jak v mateřství ztratily vlastní já a jak ho zase hledaly.
Petra: Své potřeby jsem odsouvala na poslední kolej
Petra Chlopčíková už po porodu cítila, že něco není v pořádku. Místo radosti přicházely pocity, že všechno dělá špatně. Lékaři, porodnice, okolí – každý prý věděl lépe než ona, co její dítě potřebuje. Sama sebe odsouvala na poslední kolej, popírala vlastní emoce a upřednostňovala dceru i manžela.
Pocit selhání ji provázel od samého začátku. „Neustále jsem kompenzovala dlouhou separaci po porodu. Odpírala jsem si říkat nahlas, že mi není dobře. Vypustit očekávání a tlak na výkon,“ vzpomíná Petra.
„Bylo to pomalé vyhoření,“ dodává. Zlom přišel, když jednoho dne zaopatřila dítě i domácnost a prostě vyběhla z bytu. Běžela bez cíle – nevěděla, jestli se chce vůbec vrátit. Tehdy už bylo jasné, že Petra potřebuje pomoc, jinak to nezvládne.
Reklama
Cesta zpět byla dlouhá a bolestná. Přiznává, že návrat k sobě samé byl těžký. „Musela jsem začít pomalými kroky,“ říká. Učila se být na sebe laskavá, slevit z nároků a přiznat si nahlas: „Dnes mě to nebaví. To dítě mě vytáčí. Chtěla bych spát aspoň pět hodin v kuse.“ Odpouštěla si dny, kdy byla „supermáma“, i ty, kdy byla „chodící mrtvola“. Přijímala realitu bez snahy ji pořád zlepšovat.
Okolí ji sice podporovalo, ale zároveň nutilo k pozitivnímu myšlení: „Máš zdravé dítě, nemáš důvod být nešťastná.“ Jenže Petra pochopila, že i nepříjemné emoce mají právo na existenci.
První záblesk návratu k sobě pocítila, když začala znovu upřednostňovat vlastní potřeby. „Když dcera kolem dvou let začala lépe spát, cítila jsem, že se regeneruji a že se zase vracím sama k sobě,“ říká. Dnes se opírá o sebepéči, učí se říkat ne a delegovat část povinností.
Lucie: Po narození dětí jsem přestala vnímat všechny své ostatní role
Lucii Muchové je 35 let a s manželem vychovávají čtyři děti – Kryštofa (12), Kristýnu (10), Václava (6) a Julianu (4). První velká krize přišla už po narození druhého dítěte. „V rodině jsme tehdy prožívali těžké období, oba jsme ještě studovali vysokou školu a dlouhodobý stres mě vtáhl do náročné etapy, ze které jsem těžko hledala cestu ven,“ vzpomíná.
S narozením dětí Lucie přestala vnímat všechny ostatní role – manželku, ženu, člověka s vlastními sny. „Musela jsem si několikrát tvrdě nabít pusu, abych pochopila, že na sebe nesmím zapomínat,“ říká. I když ji manžel podporoval, při sebemenších komplikacích s hlídáním volný čas vždy rušila. Možná i proto, že chtěla dokázat, že je dobrá matka, která staví děti na první místo.
Jenže tělo a duše si řekly o své. Lucie dvakrát prošla těžkou depresí a podstoupila léčbu. „Bohužel pokaždé, když se mi trochu ulevilo, přestala jsem brát léky i chodit na terapii. Časem jsem spadla do té samé propasti,“ přiznává.
Zlom nastal, když se rozhodla udělat pro sebe první věc – zašla k lékaři, začala užívat antidepresiva a pravidelně docházet na psychoterapii. „Začala jsem cvičit, našla jsem si pohyb, který mě baví, a objevila profesní naplnění v organizaci Úsměv mámy a v Rodinném centru Praha. Až teď opravdu cítím, že umím víc než jen vařit, prát a uklízet,“ říká s úsměvem.
Nikdy nezažila odsouzení ze strany rodiny, spíš sama sebe dusila výčitkami, že by měla být vděčnější. „Říkala jsem si: co by za to jiná dala mít podporujícího manžela! Ale v tu chvíli jsem se cítila na vše sama,“ přiznává.
Lucie Muchová. (foto: se svolením)
Velkou oporou byly rodiny z obou stran – tchyně hlídala děti už od útlého věku, což jí velice pomohlo. Musela se také naučit vymezit si své vlastní hranice. „Říkám tomu laskavé sobectví,“ vysvětluje. „Díky opakovaným zkušenostem vím, jak špatně to může dopadnout, když na sebe zapomenu. S dětmi jsem vlastně i já dospívala.“
Dnes má ve svém týdnu pevně vyhrazený čas pro sebe – pravidelně cvičí, každých čtrnáct dní přijíždí teta, aby děti pohlídala, a s manželem si dělají prostor i na společný program. „Největší změnou je, že už se nebojím a nestydím o svůj čas říct,“ dodává.
Když za ní přijdou jiné ženy, že už melou z posledního, naslouchá. „Možnost sdílet je klíčová. Potvrdit, že jejich pocity jsou v pořádku, a povzbudit je, že to nebude trvat věčně,“ vysvětluje. Sama si dobře pamatuje slova své maminky, když byla čerstvou maminkou: Vždycky si něco uchovej jen pro sebe. „Až teď chápu, jak to myslela,“ dodává.
Mateřské vyhoření: Kdy péče přestává být radostí
Abychom lépe pochopili, co se za těmito zkušenostmi skrývá, povídali jsme si i s psycholožkou Zuzanou Bílkovou.
Kde podle vás leží hranice mezi obětavým mateřstvím a sebezničující péčí?
To je těžká otázka. Každá žena tu hranici má trochu jinde. Hranice leží tam, kde ji daná žena sama označí. Na rozeznání potřebujeme čas. Od mateřství očekáváme, že bude náročné, že naše potřeby na nějakou dobu půjdou stranou. Nastavit si, kdy je to ještě v pořádku, a kdy už je to moc, vyžaduje zkoušení, zkoumání, čas.
Často máme pocit, že s narozením dítěte by žena měla vše vědět – jak kojit, jak se o miminko starat, jak se starat o sebe. To je ale velký mýtus – žena se matkou teprve stává a musí se ve své nové roli zabydlet, aby věděla, co potřebuje a jak chce mateřství uchopit.
Jaké jsou typické varovné signály, že se žena v mateřství začíná psychicky rozpadat – a sama to ještě nevidí?
Varovných signálů může být hodně. Některé ukazují na vyčerpanost a potřebu změny, jiné mohou signalizovat vážnější psychické potíže.
Mnohé ženy vědí, že je mateřství nenaplňuje, ale často nemají o tom s kým mluvit. Bojí se odsouzení a nepochopení. K frustraci se přidává pocit selhání – měly by přeci být šťastné.
Patří sem vyčerpání, únava, pocit bezmoci, selhávání, ztráta zájmu o dříve oblíbené aktivity, horší soustředění, poruchy spánku, úzkosti, obavy. V nejvážnějších případech pocity, že by druhým bylo bez ní lépe, že na světě nechce být.
Varovným signálem může být také nekontrolovatelný hněv, podrážděnost, nespokojenost. Pokud to okolí zaznamená, je dobré se ženou citlivě mluvit. Nevyčítat jí nic, spíše nabídnout pomoc a vyjádřit, že její péče je ceněná. Někdy stačí upravit režim a zapojit další lidi, jindy je třeba odborná pomoc psychologa či psychiatra.
Hodně se mluví o vyhoření u manažerů a lékařů, ale jak vypadá mateřské vyhoření? Má jiné projevy, jinou dynamiku?
Je to podobný proces. Obvykle pozvolný, zahrnuje tělesné projevy – únavu, poruchy spánku, zažívací potíže, bolesti hlavy či břicha – a psychické – frustraci, ztrátu smyslu, podráždění, ztrátu zájmu, stranění se sociálních kontaktů.
V takových případech je nutná podpora okolí, převzetí části povinností, aby si žena mohla odpočinout a nabrat síly. Často je třeba také přehodnotit, jak mateřství pojala a co dlouhodobě změnit – nejen v chování, ale i v očekáváních a nárocích.
Proč je pro mnoho žen tak těžké si přiznat, že jim mateřství „nejde“, že je nenaplňuje – a co s tím v terapii děláte?
Mnohé ženy vědí, že je mateřství nenaplňuje, ale často nemají o tom s kým mluvit. Bojí se odsouzení a nepochopení. K frustraci se přidává pocit selhání – měly by přeci být šťastné.
V terapii hledáme možnosti, s kým o tom mohou mluvit a jaké změny by jim pomohly. Podporujeme je v tom, že mateřství je jejich, a jen ony si určují, jak ho chtějí vést. Už jen to, že je neodsuzujeme, je pro mnohé osvobozující.
Mgr. Zuzana Bílková, Ph.D.
Vystudovala jsem jednooborovou psychologie na FF UK v Praze a absolvovala jsem psychoterapeutický výcvik v systemické psychoterapii. Věnovala jsem se práci s dětmi s poruchami chování v rámci střediska výchovné péče a také práci s rodinami a dětmi v rámci centra sociálních služeb. Vlastní mateřství (mám tři děti) mě přivedlo k tématu psychického zdraví matek. Od roku 2020 působím jako terapeutka v Úsměvu mámy. (foto: se svolením)
Setkáváte se ve své praxi s tím, že ženy cítí obrovský tlak být dokonalými matkami? Kde se ten tlak bere?
Rozhodně. Tlak cítí téměř každá žena. Rodičovství je dnes velmi sledované, plné názorů, jak má správná výchova vypadat. Ženy se často bojí, že svým chováním dítěti způsobí psychické trauma.
Mnohé se snaží o tzv. respektující výchovu, kterou v dětství nezažily. Nevěří si, proto hledají rady a návody od druhých. V terapii podporujeme, aby našly vlastní cestu – mohou se inspirovat výzkumy či přístupy jiných, ale nesmí je jen slepě kopírovat.
Jak moc hrají roli sociální sítě – kde vidíme jen „instamatky“ v čistém bytě s bio snídaní a šťastným dítětem?
Určitě hrají roli. Sociální sítě nezobrazují realitu, jen její vybrané výseky. Mnohé ženy si po konzultaci v terapii uvědomí, že sledování některých kanálů jim ubližuje, a přestanou – a často se jim výrazně uleví.
Mateřství je nejen radost, ale také obětavost
Petra i Lucie zdůrazňují, že mateřství není jen radost ani jen obětavost. „Buďte k sobě laskavé, dovolte si říct ‚ne‘, hledejte podporu a nikdy se neztrácejte jen v roli matky,“ radí. Každá žena si musí najít vlastní hranici, aby mohla pečovat o dítě, ale neztratila sama sebe.
