Autoři knihy Trauma očima dítěte Peter A. Levine a Maggie Klineová, přední světoví odborníci na trauma, upozorňují, že odezva dítěte na stresovou událost se může výrazně lišit od reakce dospělého. Nejvíce podceňované a přehlížené jsou z hlediska následků na dětskou psychiku právě chirurgické zákroky a dlouhodobé hospitalizace v nemocnici.
„Pravděpodobnost vzniku traumatu je větší, pokud jsou děti odloučené od svých rodičů, vyděšené, omezené v pohybu proti své vůli, a nejsou připravené na to, co se s nimi bude dít,“ vysvětlují odborníci v knize.
Symptomy jako u válečných veteránů
V roce 1946 představil psychiatr David A. Levy překvapivé výsledky svého pozorování. Děti, hospitalizované kvůli „rutinním“ lékařským zákrokům, vykazovaly podobné symptomy jako traumatizovaní vojáci z druhé světové války. Význam Levyho poznatků začínáme plně chápat až dnes.
I když by se mohlo zdát, že moderní medicína nabízí větší pohodlí i pro malé pacienty, opak je pravda. „Jelikož se lékařství neustále vyvíjí z hlediska technologie a používají se sonogramy, scannery mozku a jiné přístroje, vzniká stále více příležitostí ke stresujícím zákrokům,“ vysvětlují Levine a Klineová v knize.
Někdy je utrpení rodičů tak velké, že mohou zapomínat na emoce a potřeby svého dítěte.
Pro okolí se tyto zákroky mohou jevit jako bezpečné a nezraňující. Odborníci však upozorňují, že naše kultura v dětech nevědomky vyvolává trauma mnoha způsoby – od separace od rodičů během hospitalizace až po nedostatečnou přípravu na lékařské postupy.
Rizika pro dětskou psychiku
Nejstresovější jsou pro děti tyto situace:
- zákroky u zubaře
- dlouhotrvající nehybnost (například sádra nebo dlaha)
- vysoké horečky či dlouhodobé nemoci
- různé druhy nehod a pádů (autonehody, topení, dušení, pády ze schodů či sportovní úrazy)
- otravy
- tíseň plodu a porodní komplikace (pupečník kolem krku, anestézie, drogy, alkohol)
„Dříve než děti projdou testy a samotným zákrokem u lékaře, je třeba je řádně připravit a dát jim podporu tak, aby moderní technologie mohla být více ku prospěchu,“ zdůrazňuje spoluautor Levine ve své publikaci. Pokud dojde k potenciálně traumatické události, je nutné, aby dítě dostalo veškerou podporu. Jedině tak může své emoce zpracovat zdravým způsobem.
Problém nastává ve chvíli, kdy rodič v takové situaci nezvládne sám sebe. Například když říká dítěti, že reaguje přehnaně nebo přecitlivěle, dojde k potlačení emocí a hrozí větší riziko retraumatizace. „Někdy je utrpení rodičů tak velké, že mohou zapomínat na emoce a potřeby svého dítěte,“ vysvětlují autoři.
Klidný rodič jako záchranná kotva
Klíčem je podle Levina a Klineové děti naopak povzbuzovat a dovolit jim, aby si mohly přirozeným způsobem zpracovat emočně náročné situace bez toho, aby se rodič snažil jejich reakce nějak omezovat nebo kontrolovat.
Proč je tak zásadní, aby se rodiče v náročné situaci zaměřili především na své vlastní emoce? „Děti mohou uvolnit své napětí pouze v přítomnosti klidného, schopného a konejšivého dospělého,“ popisují v knize odborníci, jak v takovém případě postupovat.
Jak odhalit trauma
Traumatická reakce se u menších dětí projevuje nejčastěji tak, že se objeví nové projevy strachu, vyhýbavé chování, podrážděnost, nutkavé chování, nebo se stáhnou do sebe a uzavřou se.
K tomu, aby dítě mohlo doma přežít chaos, bylo zásadní zůstat malé, tiché a nehybné. Tyto děti se tak učí, že jejich bezpečí závisí na neviditelnosti.
Spoluautoři knihy také upozorňují, že malé děti dávají vědět o svém traumatu prostřednictvím hry, změn ve vzorcích spánku, míry aktivity či přehnaných emocionálních reakcí (jako je strach a zlost). Mohou si také stěžovat na různé somatické potíže, jako je častá bolest břicha nebo hlavy, nebo se vracejí do ranějších vývojových stádií, ve kterých se cítí bezpečněji.
Nejzranitelnější období dětství
Nejnáchylnější jsou k traumatu děti v prenatálním období. Novorozenci a velmi malé děti nemají takovou obranu vůči stresu kvůli nedovyvinutému nervovému, motorickému a senzorickému systému.
Vzhledem k podobným socioekonomickým podmínkám v regionu střední Evropy lze předpokládat, že prevalence v Česku by mohla být srovnatelná s evropskými průměry. Podle rozsáhlé meta-analýzy výzkumů traumatizovaných dětí a adolescentů se posttraumatická stresová porucha vyvine průměrně u 15,9 % dětí vystavených traumatu.
Výskyt je výrazně vyšší u dívek, které jsou více zranitelné vůči domácímu násilí, sexuálnímu zneužívání, šikaně a dalším útokům. I když se následky traumatu neprojeví u všech, čísla jsou alarmující, a to mimo jiné proto, že jsou s největší pravděpodobností podhodnocená.
Různé druhy násilí se bohužel nevyhýbají ani dětem a jsou základem pro vznik posttraumatické stresové poruchy. Jak zmiňují autoři v knize Trauma očima dítěte, posttraumatická stresová porucha se může u dítěte projevit i ve chvíli, kdy je „pouhým“ svědkem násilí. Značné procento dětí se stane očitými svědky násilí, a to často opakovaně.
Pachateli jsou často nejbližší
Domácí násilí, zneužívání dětí a partnera či partnerky, patří k hlavním faktorům fyzického a emocionálního zneužití, kterému jsou děti dlouhodobě vystavovány. Pokud je dítě svědkem násilí, má to na něj stejně ničivé následky, jako kdyby se stalo samo obětí.
Reklama
Násilí páchané přímo na dětech, včetně toho sexuálního, je častější, než jsou rodiče ochotni si připustit. Podle oficiálních dokumentů Evropské unie se v dětství stane obětí sexuálního násilí nejméně každé páté dítě. Podle statistik Dětského krizového centra, specializujícího se na odbornou pomoc týraným, sexuálně zneužívaným či zanedbávaným dětem, se fyzického, psychického a sexuálního násilí na dětech dopouští nejčastěji někdo z rodiny nebo nejbližšího okolí, přičemž ve 24 až 37 % případů jde o sexuální zneužívání.
Takové děti jsou často ponižovány, zachází se s nimi jako s majetkem nebo jim rodiče vyhrožují, že je opustí. Spoluautoři knihy upozorňují, že v důsledku takového chování mají poté jako dospělí celoživotní strach z toho „být viděni“.
„K tomu, aby dítě mohlo doma přežít chaos, bylo zásadní zůstat malé, tiché a nehybné,“ vysvětlují autoři knihy Trauma očima dítěte. Tyto děti se tak učí, že jejich bezpečí závisí na neviditelnosti. Osvojili si tak strategii, která jim pomáhala v dětství. V dospělosti jim však tento obranný mechanismus komplikuje život.
