Svoboda má v reklamě bezstarostný život. Usmívá se z hor, běží po pláži a v šest ráno už má za sebou jógu, ledovou sprchu i další úspěch, který se jí na sítích vešel mezi ranní ovesnou kaši a fotku dokonale ustlané ložnice. Moje svoboda však většinou nevoní po výběrové kávě. Mnohem častěji vypadá tak, že sedím v teplácích na gauči.
Mám doma sprchu, čisté ručníky, rozumně vybavenou kuchyň a vědomí, že bych se měl trochu pohnout s prací, nebo aspoň s tím nádobím, které už začíná vytvářet vlastní civilizaci. A místo toho si pustím další díl seriálu.
Protože můžu.
Nikdo mi to nezakáže. Nikdo mě nepošle do koupelny. Nikdo neřekne: „Tak dost, teď vstaneš, umyješ talíře a pak si s klidným svědomím dáš sprchu.“ Dospělost je zvláštní systém: člověk dostane absolutní volnost a tiše se předpokládá, že přesně ví, co s ní dělat. Jenže žádný rozvrh ani dozor už neexistuje. Nikdo nepřijde připomenout, že sedět do noci u obrazovky je blbost. Zůstanu v obýváku sám se sebou a jedinými společníky na večer jsou Netflix, prádlo a účet za opravu kotle.
Vana, kterou si musím zasloužit
Mám k dispozici drobný luxus, o kterém se většině dějin lidstva ani nesnilo. Teplá voda. Jídlo v lednici. Vytápěný byt. Možnost připravit si večeři, ustlat čistou postel, obejmout někoho blízkého nebo být chvíli o samotě a neříkat tomu vyhnanství. Všechno to zní banálně jen proto, že to funguje, a lidský mozek má nepříjemný zvyk považovat funkční svět za naprostou samozřejmost.
Mění mě absence sexu fyzicky? Zapomíná moje tělo, jaké to je?
Můžu mít doma sprchu a horké vody kolik chci, a stejně jít spát neumytý, protože cesta do koupelny vyžaduje příliš mnoho kroků. Můžu mít vybavenou kuchyň, a přesto večeřet vestoje u otevřené lednice. Můžu toužit po čistém prostoru a současně několik dní obcházet hrnek, který už na konferenčním stolku zapustil kořeny a nárokuje si trvalé bydliště.
Není v tom nutně lenost a není to důkaz, že jsem zhýčkaný člověk, který dostal příliš mnoho pohodlí a neumí být vděčný. Spíš se v tom ukazuje něco trochu smutnějšího a zároveň komického: pro druhé mám dobrou radu po ruce hned, ale vůči sobě ji uplatnit nedokážu. Kamarádovi bez zaváhání řeknu: „Neřeš to, napusť si horkou vanu, udělej si čaj a uvidíš, jak ti bude dobře.“ Sobě však místo toho pustím ještě jeden díl, protože je přece stejně pozdě, a navíc bych napřed musel umýt koupelnu, uklidit kuchyň, odpovědět na dva e-maily, vyřešit život a teprve potom mít legitimní právo dotknout se ručníku.
Seriál ví, co dělá
Další díl seriálu pro mě nepředstavuje žádnou hlubokou touhu po umění ani snahu zachránit znavenou duši. Je to prostě nehorázně pohodlná alternativa k vlastnímu životu. Na obrazovce běží hotový příběh, který někdo napsal, sestříhal a vyřešil za mě. Nemusím u něj přemýšlet, jestli zítra uvařit guláš nebo těstoviny, ani kolik bude stát instalatér. Stačí jen nechat běžet odpočet do další epizody a tvářit se, že právě teď nemám na vybranou.
Reálný svět je proti tomu dost nevděčný podnik. Nádobí se po umytí za pár hodin záhadně zhmotní znovu a do sprchy se člověk pořád ještě neumí teleportovat. Na obrazovce se všechno řeší samo, zatímco doma se bez mého přičinění nepohne ani vidlička. Nejde o žádnou záhadu: prostě se mi jen nechce vyměnit stav, kdy po mně nikdo nic nechce, za studené kachličky a houbičku na nádobí.
Když můžu všechno, neudělám nic
Možná je celý problém v tom, že jsem svobodu pochopil jako absolutní anarchii. Nikdo mi nic nepřikazuje, takže můžu úplně všechno, a výsledkem je, že neudělám vůbec nic. Den, který nemá žádný plán, se totiž sám od sebe nepromění v pohodový odpočinek ani v užitečnou práci. Zaplní se přesně tím, co klade nejmenší odpor, což je momentálně dálkový ovladač a poloha ležícího střelce na gauči.
Mít možnost dělat si, co chci, je skvělá věc. Jenom se z toho nesmí stát alibi pro to, že neudělám vůbec nic. Takže vypínám další díl, zvedám se z gauče a jdu do té sprchy dřív, než mi dálkový ovladač definitivně přiroste k ruce.
Reklama
