Běží ranní zpravodajství ČT24. Marie nesleduje politické debaty ani předpověď počasí pro celou republiku. Potřebuje jen slyšet, že v místnosti někdo mluví. Že tam není sama se svými myšlenkami.
V malém městečku u píseckých rybníků vstává o hodinu později dvaaosmdesátiletý Jaroslav. Jeho rituál je podobný, jen místo zpravodajství zapíná na starém přehrávači rozhlasové vysílání na plnou hlasitost. Čtyři roky od smrti manželky je pro něj ranní ticho nejpřísnějším soudcem. Ticho v prázdném bytě totiž nemá neutrální barvu. Je těžké, fyzicky tlačí na hrudník a nutí člověka přemýšlet o věcech, na které nechce mít zrovna čas.
Ticho jako epidemie jedné generace
O osamělosti v pokročilém věku se mluví většinou ve svátečních kampaních nebo při vánočních sbírkách. Málokdo ale zkoumá její mikroskopickou, všední podobu. Není to dramatické, gesty nabité neštěstí. Je to pomalý, nenápadný proces rozpadu sociální struktury člověka.
Televize mluví, když lidé mlčí. Reaguje bez nároku na odpověď, vytváří iluzi, že se v obýváku odehrává život.
Podle dat Českého statistického úřadu tvoří jednočlenné domácnosti v Česku zhruba 32 % všech domácností. Ve velkých městech, jako je Praha nebo Brno, je to dokonce 40 %. Svíravá data ukazují, že v samotě žijí téměř dva miliony Čechů. Významný podíl na tomto čísle mají právě senioři, kterým odešel životní partner a jejichž děti žijí vlastní zrychlené životy.
Televizní obrazovka nebo rozhlas se v těchto bytech z elektroniky mění v neoficiálního člena domácnosti. Televize mluví, když lidé mlčí. Reaguje bez nároku na odpověď, vytváří iluzi, že se v obýváku odehrává život. Dává dnu pevný řád. Ranní zpravodajství, polední zprávy, odpoledne německý krimiseriál, večer zprávy znovu. Postavy z obrazovky se stávají známými obličeji, které na rozdíl od příbuzných nikam nespěchají.
Tři cesty do samoobsluhy za jediným slovem
Jak vypadá den člověka, jehož jediným společníkem je televizní moderátor? Den paní Marie je rozfázovaný do drobných úkonů, které mají jediný cíl: zabít čas a vyvolat pocit užitečnosti.
Dopoledne pečlivě urovná polštáře, spočítá sáčky s čajem ve skříňce a pak se vydá ven. Nákupní taška na kolečkách je její vstupenkou do světa. Chodí do nedalekého supermarketu až třikrát denně. Ráno pro čerstvou housku, v poledne pro jeden jogurt a odpoledne třeba pro balíček petržele. Není to zmateností ani zapomnětlivostí. Je to promyšlená taktika.
Když se pokladní u kasy na vteřinu zastaví a řekne: „Dneska je ale ošklivě, co, paní Marie?“ je to často jediná věta, kterou Marie za celý den od živé bytosti uslyší.
Jaroslav to má podobně. Jeho hlavním bodem dne je čekání na poštovní doručovatelku. Sedí u okna v kuchyni a pozoruje ulici. Když doručovatelka hodí do schránky letáky, Jaroslav vyběhne na chodbu. „Dobrý den, paní Nováková, tak co, jak vám to dneska šlape?“ zkouší nahodit udičku. Když má štěstí, paní se na dvě minuty zastaví a prohodí pár slov o počasí nebo o tom, že pošta zase zdražila. Jaroslav z toho dvouminutového rozhovoru čerpá energii po zbytek odpoledne.
Předčasná smrt prameništěm v samotě
To, co Marie s Jaroslavem prožívají jako pocit těžkosti na hrudi, má dnes už přesné vědecké pojmenování. Výzkumy Světové zdravotnické organizace (WHO) ukazují, že chronická osamělost zvyšuje riziko předčasného úmrtí o 26 až o 29 procent. Dopady izolace na lidský organismus jsou srovnatelné s kouřením patnácti cigaret denně nebo s těžkou obezitou. Když člověk nemá s kým mluvit, chřadne jeho mozková kůra. Kognitivní schopnosti upadají, zhoršuje se paměť a skokově roste riziko rozvoje demence či hlubokých depresí. Samota doslova požírá tělo i mysl zevnitř.
Chybí nám obyčejné řeči o ničem
Největším omylem mladších generací bývá představa, že senioři potřebují primárně zajistit nákup, dovézt léky nebo pomoci s úklidem. Určitě, tyto praktické věci jsou důležité. Ale to, po čem starší lidé nejvíce hladoví, je něco úplně jiného. Je to obyčejný, dlouhý rozhovor „o ničem“.
Generace dnešních osmdesátníků byla vychována v tom, že si má všechno vyřešit sama a nezatěžovat okolí.
„Děti mi volají často, to nemůžu říct,“ vypráví Marie a pohledem sklouzne k mobilnímu telefonu, který leží na dečce u televizoru. „Syn zavolá dvakrát do týdne. Vždycky z auta, když jede z práce. Během dvou minut se zeptá: ‚Ahoj mami, jsi v pořádku? Potřebuješ něco nakoupit? Mám ti přivézt prášky?‘ Já řeknu, že nic nechci, že jsem v pořádku. On řekne: ‚Tak super, mami, já musím, stojí tu kolona, měj se.‘ A je po hovoru.“
Marie svého syna nekritizuje. Chápe, že má práci, hypotéku a dospívající děti. Ale tenhle typ efektivního manažerského rozhovoru jí neposkytuje žádné teplo. Chybí jí to starodávné, rozvážné povídání, kde se nikam nechvátá. Rozhovory, v nichž se probírá, proč sousedovi z prvního patra uschla třešeň, jak chutnal koláč podle starého receptu nebo co zajímavého bylo včera v časopise. Dlouhý rozhovor o zdánlivě nedůležitých věcech totiž vytváří pocit sounáležitosti a sdíleného světa. Pokud mluvíme jen o nákupních seznamech, redukujeme vztah na logistiku.
„Hlavně ať nejsem na obtíž“
Ještě temnějším stínem, který osamělé seniory svírá, je paralyzující strach z toho, že budou pro své blízké přítěží. Generace dnešních osmdesátníků totiž byla vychována v tom, že si má všechno vyřešit sama a nezatěžovat okolí.
Jaroslav měl minulý týden silné závratě a bylo mu úzko. Dceru ale nezavolal. „Proč bych ji plašil? Má dost svých starostí s prací a s vnukem, který dělá maturitu. Nechci být ten stařeček, co si pořád na něco stěžuje a vyžaduje pozornost,“ vysvětluje vyrovnaným, ale tichým hlasem. Tento strach vytváří nebezpečnou zeď. Senior raději mlčí, zatajuje zdravotní i psychické potíže, uzavírá se do sebe a trpí v tichu.
Reklama
Praktické zkušenosti z linek krizové pomoci, jako je bezplatná Linka seniorů organizace Elpida, dokazují, že obrovské množství telefonátů nepochází od lidí v akutní materiální nouzi. Volají lidé, kteří se prostě potřebují svěřit, popovídat si bez pocitu viny, že někoho zdržují nebo otravují. Operátoři na lince jsou pro ně často jediným bezpečným přístavem, kde je nikdo neusměrňuje větou: „Mami, já teď opravdu nemám čas.“
Večer, kdy se obrazovka vypne
Je osm hodin večer. V garsonce paní Marie skončily televizní zprávy. Začíná večerní film, ale Marie už je unavená. Sáhne po dálkovém ovladači a obrazovku zhasne. Místnost najednou působí větší a studenější. Marie si lehne do postele, natáhne si peřinu až k bradě a hledí do tmy. Ví, že ji čeká osm hodin ticha, než v pět čtyřicet pět ráno znovu cvakne vypínač.
V Písku vypíná rádio i pan Jaroslav. Pokládá na noční stolek brýle a kontroluje, jestli má po ruce telefon. Kdyby se v noci něco stalo. Ví ale, že do rána nikdo nezavolá.
Osamělost seniorů není nevyléčitelná nemoc. Nevyžaduje drahé léky ani složité medicínské technologie. Vyžaduje jen to nejcennější, co v dnešní době máme, náš čas a schopnost opravdu naslouchat. Zastavit se, přisednout si na gauč, odložit chytrý telefon a nechat starého člověka vyprávět o tom, jak před padesáti lety sněžilo na Šumavě. I kdyby to bylo po sté. Protože v té chvíli televizní obrazovka konečně ztratí svou moc.
