Najednou se zaseknete uprostřed věty a za nic na světě si nemůžete vzpomenout na to správné slovo. „Víš, co myslím… takový to…“ začnete bezradně. Jenže druhý člověk nemá nejmenší tušení, o čem mluvíte. A tak přichází zoufalé kolo opisů, gest a ukazovacích zájmen. „Mám to na jazyku. No přece to tamto, jak se na tom… jakoby… dělá tohle...“
Čím déle hledané slovo nepřichází, tím větší frustrace nastupuje. Nejde jen o to, že si nemůžete vzpomenout. Nejvíc člověka vytáčí ten zvláštní pocit, že to přece má někde v hlavě. Jako by byl výraz založený ve správném šuplíku, jen k němu zrovna chybí klíč. Mozek tvrdohlavě odmítá otevřít přihrádku, o které s naprostou jistotou víte, že existuje. A pak přijde ironie, to si takhle vaříte kávu nebo jdete ven se psem, myslíte dávno na něco úplně jiného a přijde osvícení. Slovo, na které jste si nemohli vzpomenout, je najednou na světě.
Je to, jako když si chceme kýchnout, ale nejde to
Zažil to asi každý z nás, fenomén „mám to na jazyku“ neboli tip of the tongue phenomenom. Přestože to vypadá jako drobnost, vědce jev celkem fascinuje, vypadá to totiž, jako by si z nás mozek dělal trochu legraci. Máme něco v paměti, ale ne a ne k tomu najít cestu.
Tento jev poprvé experimentálně popsali psychologové Roger Brown a David McNeill už v roce 1966. Ve své dnes už klasické studii zjistili, že lidé si během těchto okamžiků často vybaví první písmeno hledaného slova, počet slabik nebo slova podobného významu či zvuku, ale samotné slovo zůstává nedostupné. Od té doby se fenoménem zabývají desítky studií a většina z nich se shoduje v jednom. Slovo z paměti nezmizelo. Problém je v tom, že se k němu mozek dočasně nedokáže dostat.
Představte si třeba obrovskou knihovnu. Všechny knihy jsou pečlivě uložené na policích. Jenže knihovník zrovna nemůže najít správnou přihrádku v katalogu. Kniha nezmizela. Jen se k ní momentálně neumíte propracovat.
Jev nejlépe vysvětluje hypotéza deficitu přenosu od Deborah M. Burkeová a Donald G. MacKay z roku 1991. Název zní dost komplikovaně, ale dá se to pochopit. Burkeová a kolegové předpokládají, že při vybavování slov probíhají dva kroky. Nejdřív se aktivuje význam. Proto přesně víte, o kom nebo o čem chcete mluvit. Pak se musí aktivovat zvuková podoba slova, což jsou hlásky a slabiky. A právě tady někdy dojde k výpadku. Člověk si často vybaví jen první písmeno nebo podobně znějící slova.
Autorka textu takhle nedávno bojovala se slovem „korektní“, které se běžně používá. Výpadek nastal zřejmě pod vlivem přetížení, kdy se konec školního roku rovná naprostému vyčerpání. A jediné slovo, které mozek neustále nabízel, bylo „korelace“. První písmeno sedělo, budiž to útěchou. Ale ten pocit, kdy si člověk nemůže vzpomenout, je k zbláznění.
Trefně to popsali američtí psychologové Roger Brown a David McNeill: „Je to, jako když jsme na pokraji kýchnutí, ale nedaří se to. Úleva nepřichází.“ Ti jako jedni z prvních přišli právě s myšlenkou, že se na okamžik v naší hlavě přerušilo spojení mezi významem slova a jeho zvukovou podobou, takže mozek přesně ví, co chce říct, ale nedokáže to vyslovit.
A protože mozek má podobně znějící slova uložená blízko sebe, nabídne vám místo toho správného nějaké, které zní skoro stejně, ale znamená něco úplně jiného. A pomáhá nám až tak moc, že všechna podobná slova zablokuje, bohužel včetně toho, co je zapotřebí. Takže pak jede v hlavě dokola jako kafemlejnek výraz „korelace“, což je v tu chvíli úplně k ničemu. Protože psát potom v článku, že to „americké filmy už přehánějí s korelací“, je divné a čtenář by autorce nebo autorovi takového textu nejspíše doporučil návštěvu odborníka.
Co pomáhá? Nemyslet na to
Nejčastěji máme výpadky u jmen lidí, u méně běžných slov nebo abstraktních pojmů. Když slyšíme slovo „kočka“, okamžitě se aktivuje celá síť významů. Zvíře, chlupy, mňoukání, domácí mazlíček, lov myší. Každá z těchto asociací pomáhá slovo znovu najít. Ale když se někdo představí jako „Libor“ nebo si máme vybavit výraz „metapaměť“, mozek se nemá moc čeho chytit. Žádné emoce ani obrazy v mysli, mozek nemá příliš mnoho alternativních cest, jak se ke slovu dopracovat.
Velkou roli hraje také únava, stres a přetížení. Když jsme pod tlakem, mozek spotřebovává více energie na zvládání situace a méně zdrojů zbývá na přesné vybavování slov. Každý, kdo někdy při pracovní prezentaci zapomněl jméno kolegy, ten pocit zná. Čím víc panikaříme, tím hůř se hledané slovo vybavuje.
Co pomáhá nejvíc, je začít dělat nebo řešit něco úplně jiného. Mozek si mezitím pracuje po svém. Jak říká vědecká komunikátorka Cella Wrightová:
Když si na chvíli přestanete vědomě lámat hlavu, mozek pokračuje v hledání v pozadí, tiše prohledává souvislosti a asociace. A najednou to „cvakne“.
„Nejlepší způsob, jak se zbavit stavu tip-of-the-tongue, je přestat se snažit slovo vybavit. Paradoxně čím více se snažíte, tím více se slovo schovává. Nejlepší je nechat mozek pracovat v klidu na pozadí. Slovo se pak často objeví samo, když na to nejméně myslíte.“
Když si na chvíli přestanete vědomě lámat hlavu, mozek pokračuje v hledání v pozadí, tiše prohledává souvislosti a asociace. A najednou to „cvakne“. Slovo se objeví samo od sebe, často ve sprše, při procházce nebo uprostřed úplně jiné činnosti. „Když se snažíte slovo násilně vybavit, mozek se zasekne v bludném kruhu. Ale když se uvolníte a přesunete pozornost jinam, mozek může volně prohledávat asociace a najde to správné slovo,“ dodává Wrightová.
Pomoci může i aktivace dalších asociací. Místo opakování „jak se jen jmenoval?“ je lepší zkusit si vybavit okolnosti. Kde jste toho člověka viděli? V jakém filmu hrál? Kdo hrál vedle něj? Jaká byla zápletka? Každá nová asociace může otevřít jinou cestu k hledanému slovu.
Mnoho lidí také vyděsí, když se jim podobné výpadky začnou stávat častěji po čtyřicítce nebo padesátce. Dobrá zpráva je, že samotný fenomén „mám to na jazyku“ není považován za známku začínající demence. S přibývajícím věkem se sice objevuje častěji, ale většinou proto, že náš mentální slovník obsahuje mnohem více informací než ve dvaceti letech. Síť je rozsáhlejší a hledání může trvat déle.
