V tropických dnech se nám nechce jen víc spát. Horko mění způsob, jakým přemýšlíme, rozhodujeme se i odhadujeme vlastní možnosti. Výzkumy ukazují, že při vysokých teplotách se zhoršuje soustředění, pracovní paměť i schopnost správně vyhodnotit riziko. Právě proto si v létě častěji říkáme „ještě jeden kopec“ nebo „to doběhnu“, i když už nám tělo vysílá jasné varovné signály.
První nezačne stávkovat tělo, ale úsudek
Každé léto se opakuje podobný scénář. Někdo vyrazí na túru bez dostatku vody, jiný si přidá ještě jeden běžecký okruh nebo na kole ignoruje první známky únavy. Další usedne za volant s pocitem, že několik hodin na rozpáleném slunci přece nemůže mít vliv na jeho pozornost.
Nejde přitom jen o sportovní výkony. Podobné chyby děláme i v běžném životě. Podceníme délku cesty, pití odložíme na později, vyrazíme na nákup v poledním žáru nebo si práci na zahradě necháme na nejteplejší část dne. Přitom málokdo počítá s tím, že vysoké teploty ovlivňují i naše rozhodování. Únavu čekáme od těla, úsudku dál věříme.
Při vysokých teplotách začíná mozek šetřit energii hlavně u složitějších rozhodnutí.
Většina lidí by řekla, že selhalo tělo. Jenže věda naznačuje něco jiného. První totiž nemusí protestovat svaly, ale mozek.
O extrémním horku se obvykle mluví v souvislosti s úpalem, dehydratací nebo kolapsem organismu. Méně se ví, že vysoké teploty ovlivňují také naše myšlení. Ne tak, že bychom najednou zapomněli vlastní adresu nebo neuměli spočítat jednoduchý příklad. Mozek začne šetřit u složitějších rozhodnutí.
Právě na to upozorňuje článek publikovaný na webu Psychology Today, který shrnuje výsledky několika rozsáhlých výzkumů. Ty ukazují, že během vln veder se zhoršuje schopnost přemýšlet, plánovat a správně vyhodnocovat situace. Nejsme hloupější. Jen máme méně mentální energie na náročnější úkoly.
Mozek má v horku jiné starosti
Proč se to děje? Odpověď je překvapivě prostá. Organismus se snaží za každou cenu udržet stabilní tělesnou teplotu. Více pracuje srdce, krev proudí ke kůži, tělo se potí a ztrácí tekutiny. Mozek přitom musí zpracovávat obrovské množství informací o tom, jak organismus ochladit.
Když se k tomu přidá dehydratace nebo fyzická námaha, začínají ubývat zdroje pro činnosti, které vyžadují soustředění a úsudek.
To potvrzuje i rozsáhlá přehledová studie. Její autoři analyzovali 31 výzkumů a zjistili, že samotné zvýšení tělesné teploty ještě nemusí znamenat horší výkon mozku. Potíže se objevují hlavně tehdy, když se spojí více faktorů najednou – vedro, delší fyzická zátěž, dehydratace a únava. V takové chvíli se zhoršuje reakční doba, pracovní paměť i schopnost řešit složitější úkoly.
Zajímavé je, že o dopadu horka nerozhoduje jen teplota vzduchu, ale především celková zátěž organismu. Když člověk sedí ve stínu, pravidelně doplňuje tekutiny a odpočívá, zvládá vysoké teploty podstatně lépe. Úplně jiná situace nastává při běhu, cyklistice, horské turistice nebo fyzicky náročné práci. Tehdy se spojuje přehřátí organismu, ztráta tekutin, únava i rostoucí tepová frekvence. Právě tato kombinace výrazně zhoršuje schopnost správně se rozhodovat.
Podobný závěr přinesla i rozsáhlá čínská studie, která porovnávala výsledky kognitivních testů s počasím v den jejich vyplnění. Při teplotách nad 32 °C se zhoršovaly výsledky matematických úloh. Zároveň se ukázalo, že lidé žijící dlouhodobě v teplejších oblastech, byli vůči horku odolnější, což naznačuje, že lidský organismus se dokáže alespoň částečně přizpůsobit.
Samotné vedro člověka neochromí. Postupně ale ubírá mentální rezervu potřebnou pro soustředění, plánování i rychlé vyhodnocování situací.
Jak shrnuje Psychology Today, organismus během horka přesouvá většinu energie na ochlazování. Zvyšuje se pocení, mění se průtok krve, přichází žízeň, únava i dehydratace. Tyto procesy zaměstnávají pozornost natolik, že pro složitější přemýšlení zbývá méně mentální kapacity. Výsledkem bývá horší pracovní paměť, slabší soustředění i obtížnější rozhodování.
Za tím stojí i vysoké energetické nároky lidského mozku. Přestože tvoří jen asi dvě procenta tělesné hmotnosti, spotřebuje přibližně pětinu veškeré energie. Když organismus bojuje s přehřátím, musí s ní hospodařit mnohem úsporněji. Složitější úkoly proto vyžadují větší úsilí, hůře se soustředíme, plánujeme i vyhodnocujeme rizika. Během tropických dnů tak častěji děláme drobné chyby nebo máme pocit, že nám myšlenky utíkají.
Proč si říkáme „ještě to zvládnu“
Výzkumy přitom ukazují, že s rostoucí tepelnou zátěží se zhoršují především činnosti vyžadující soustředění, rychlé rozhodování nebo využití pracovní paměti. Právě ty potřebujeme ve chvíli, kdy musíme správně posoudit situaci, odhadnout vlastní síly nebo se rozhodnout, jestli pokračovat dál, nebo raději zastavit.
Jenže horko neovlivňuje jen tělo. Do hry vstupuje i psychika. Běžec si řekne, že přidá ještě jeden okruh. Turista odloží pití až na další zastávku. Cyklista usoudí, že několik kilometrů navíc už přece nic nezmění. V tu chvíli už ale může úsudek pracovat jinak než za běžných podmínek. Člověk má pocit, že má situaci pod kontrolou, ve skutečnosti ale vlastní limity i rizika odhaduje mnohem hůř.
Když horko mění naši náladu
Většina lidí si všimne, že je v tropech unavenější. Méně už se mluví o tom, že horko mění i naši psychiku. Stačí drobnost a jsme podráždění, netrpěliví nebo výbušní. Fronta v obchodě se zdá nekonečná, kolona na dálnici nesnesitelná a dětský křik hlasitější než obvykle.
Nejde jen o špatnou náladu. Výzkumy stále častěji spojují extrémní horka s vyšším počtem psychických obtíží i návštěv pohotovostí. Svou roli pravděpodobně hraje horší spánek, dehydratace, fyzické vyčerpání i změny v chemických procesech, které ovlivňují naši náladu.
Největší past? Že si jí nevšimneme
Na vedru je nejzrádnější to, že jeho vliv přichází nenápadně. Nepřijde žádné varování, že naše soustředění slábne nebo že hůř odhadujeme riziko. Naopak. Máme pocit, že fungujeme stejně jako obvykle.
Možná proto si tolik lidí až zpětně říká: „Měl jsem se zastavit dřív.“ Ne proto, že by jim chyběly zkušenosti nebo kondice. Jen v tu chvíli jejich úsudek pracoval o něco hůř, než si dokázali připustit. Horko totiž nezačíná být nebezpečné až ve chvíli, kdy selže tělo. Často se projeví už o několik rozhodnutí dřív.
