Večer se vrátíte domů. Celý den mezi lidmi, v práci, v MHD, na telefonu. A přesto máte pocit, že vám něco podstatného chybí. Něco, co nedokážete pojmenovat.
Chvíli jen bezcílně projíždíte telefon. A nikomu o tom vlastně nenapíšete.
Komunikace přes telefon funguje. Je zábavná, ale nenahradí obyčejné setkání tváří v tvář. Fotky a statusy na sociálních sítích ten odstup spíš prohlubují. Touha sdílet věci doopravdy, nejen online se v takových chvílích ozývá nejsilněji.
Samota versus osamělost
Právě tady se ukazuje podstatný rozdíl. Samota může být vědomou volbou. Prostorem, ve kterém si člověk odpočine a srovná myšlenky. Emoční osamělost vzniká i mezi lidmi. Můžete s nimi mluvit, sdílet prostor i čas, a přesto mít pocit, že jste v tom vlastně sami. Blízkost chybí, i když lidé kolem zůstávají.
Psychoterapeutka Šárka Hrabovská tento pocit slýchá ve své praxi opakovaně. Lidé ho popisují různě, málokdy pro něj mají přesné pojmenování. Mluví o prázdnu, o zvláštní únavě ze vztahů, o tom, že všechno funguje, ale nic z toho se jich nedotýká tak, jak by potřebovali. Mají kolem sebe kolegy, známé, někdy i blízké lidi, a přesto jim chybí pocit, že je někdo opravdu vnímá.
Reklama
Postupně mizí chuť sdílet běžné věci, které dřív přicházely automaticky. Objevuje se pocit, že člověk nikomu nechybí, že jeho přítomnost nemá pro druhé větší váhu. Často vnímá, že vztahy udržuje hlavně on sám.
Psycholog John T. Cacioppo popisuje osamělost jednoduše. Vzniká ve chvíli, kdy se rozchází to, co ve vztazích potřebujeme, s tím, co skutečně prožíváme. Ten rozdíl se může zdát nenápadný, postupně ale roste a proměňuje způsob, jakým člověk vnímá sám sebe i ostatní.
Generace, která se potkává, ale nezůstává
Tenhle nesoulad je čím dál viditelnější. Nejvíc je to vidět u mladší generace. Dvacátníci a třicátníci žijí v prostředí neustálých změn. Nové vztahy, nová práce, nové začátky. Staré vazby se uvolňují, nové se teprve utvářejí. Vztahy se navazují snadno, ale jen málokteré dostanou čas, aby zakořenily.
K tomu se přidává tlak na výkon a obraz života, který působí hotově. Sociální sítě ukazují výsledky, ale ne samotný proces. Člověk pak snadno získá pocit, že ostatní mají jasno, zatímco on se teprve hledá.
Ubývá přirozených míst, kde vztahy vznikají samovolně. Setkávání se přesouvá do plánovaného času a konkrétních aktivit. Spontánnost ustupuje a s ní i prostor, kde se blízkost tvoří nenápadně.
Šárka Hrabovská popisuje, že mnoho mladých má kolem sebe sice dost lidí, ale jen minimum vztahů, ve kterých mohou otevřeně sdílet, co prožívají. Právě tady se láme rozdíl mezi kontaktem a blízkostí.
Jak se vytrácí sdílení
Emoční osamělost přichází pomalu, spíš jako série drobných posunů. Začne se měnit způsob, jakým člověk sdílí každodennost. Slábne chuť mluvit o věcech, které dřív přicházely přirozeně.
Člověk se začne stahovat víc do sebe. Věci, které by dřív řekl bez přemýšlení, si nechává pro sebe. Rozhovory běží dál, jen se drží při zemi. Řeší se, co je potřeba, ale to důležité zůstává nevyřčené. A někde uvnitř roste pocit, že na to podstatné zůstává sám. Když to trvá delší dobu, začne měnit i to, jak člověk vnímá ostatní.
Výsledkem je větší opatrnost a menší ochota se otevřít. Vztahy fungují, ale chybí v nich pocit opory.
Blízkost jako dovednost
Zkušenost Šárky Hrabovské ale ukazuje jeden důležitý směr. Když se přestěhovala do nového města, nikoho tam neznala. Vztahy začala budovat vědomě. Vstupovala do situací, kde se lidé potkávají, i když to nebylo vždy pohodlné. Vyžadovalo to čas, energii i vytrvalost.
Z toho vyplývá, že blízkost vzniká postupně. Z opakovaných setkání, z krátkých a neplánovaných rozhovorů, které se pomalu prohlubují. Z momentů, kdy člověk zůstane o chvíli déle a dovolí si říct něco víc o sobě. Dá ostatním možnost, aby ho lépe poznali.
Šárka Hrabovská, psychoterapeutka
Věnuje se tématům stresu, vyhoření, úzkostí, panických atak, zdravých hranic a sebehodnoty. V terapii kombinuje citlivý, lidský přístup s praktickými nástroji, které klientům pomáhají zvládat náročné životní situace s větším klidem a jistotou. Působí na psychoterapeutické platformě Hedepy a je členkou České asociace pro psychoterapii
Pomáhá také uvědomit si rozdíl mezi studem a skutečným odmítnutím. Někteří lidé se drží stranou, protože očekávají, že nezapadnou. Přitom většina z nich hledá smysluplný kontakt a touží po přátelství.
Mít se o koho opřít
Nejde o počet lidí kolem nás. Mnohem větší váhu má jeden vztah, ve kterém můžeme mluvit otevřeně.
Šárka Hrabovská připomíná, že cesta z emoční osamělosti existuje. Nebývá rychlá ani jednoduchá a často znamená vystoupit z toho, co je známé a bezpečné. Často stačí dát větší prostor jednomu vztahu, ve kterém se cítíme dobře. Ozvat se jako první. Zůstat v rozhovoru o chvíli déle. Přijmout pozvání, které bychom dřív odmítli.
Právě v těchto drobných krocích se postupně vrací pocit blízkosti. A s ním i vědomí, že na věci nemusíme být sami.
