Měla jsem kamarádku. Potkaly jsme se na vysoké, moc milá holka. Nicméně pokaždé, když jsme se měly sejít, přišla se zpožděním. Někdy to bylo patnáct minut, jindy skoro hodina. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen smůla. „Promiň, už jsem na cestě. Nemohla jsem najít klíče.“ Psala mi. Potom to byl zpožděný autobus, pak její zapomnětlivost, neodkladný telefonát.
Když ale tyhle „nešťastné shody okolností“ trvaly už pár měsíců, dospěla jsem k názoru, že tady nejde o vnější okolnosti, jako spíš o fakt, že moje kamarádka zkrátka schopná přijít včas není. A i když se vždycky tvářila zkroušeně, neskutečně mě to štvalo, protože já jsem naopak člověk, který si na dochvilnost hodně potrpí.
Vím, že v tom nejsem sama. Všichni někoho takového známe: paní na hlídání, která nikdy nedorazí včas, kolega, který nestihne žádnou uzávěrku, příbuzná, které musíte říct, aby dorazila o půl hodiny dříve, než je potřeba, abyste stihli rezervaci v restauraci.
Když nás někdo nechává pravidelně čekat, samozřejmě nás to rozčiluje. Ale ať už nám při čekání běží hlavou cokoliv, je pravděpodobné, že to naši přátelé a kolegové nedělají schválně, ani nejsou sobečtí. Psychologie dochvilnosti nabízí pohled do mysli, která zkrátka funguje jinak.
Mechanismus v mozku
Pokud jste chronický opozdilec, nemusíte se podle odborníků obviňovat. Může za to váš typ osobnosti. Podle Davida Robsona, autora knihy The Expectation Effect, je jedním z pěti hlavních osobnostních rysů svědomitost spolu s otevřeností, neurotismem, přívětivostí a extraverzí. A právě úroveň svědomitosti zjistíte u osoby podle toho, jak je organizovaná a také dochvilná.
Podle klinické psycholožky Harriet Melloteové mohou za nedochvilnost některých lidí psychické či neurologické potíže.
Lidé s nízkou svědomitostí všeobecně mají tendenci k prokrastinaci a často se jim také nedostává motivace či disciplína dokončit úkol včas. Bývají to také takzvaní časoví optimisté a mají sklony předpokládat, že stihnou nějakou věc rychleji, než tomu je ve skutečnosti, což vede k nedostatečnému plánování.
Je pravděpodobné, že v mozku existuje mechanismus, který způsobuje, že někteří lidé chodí pozdě na schůzky, protože podceňují čas, který jim zabere se tam dostat,“ potvrzuje Hugo Spiers, profesor kognitivní neurovědy na University College London.
V této souvislosti v roce 2001 provedl psycholog Jeff Conte ze San Diego State University studii, v níž rozdělil účastníky na typ A (ambiciózní, soutěživí) a typ B (kreativní, reflektivní, zvídaví). Požádal je, aby bez hodin odhadli, kdy uplyne jedna minuta. Lidé typu A cítili, že minuta uběhla po zhruba 58 sekundách. Typ B až po 77 sekundách.
Ohýbači vs. strážci
Grace Pacieová, autorka knihy Late!, rozděluje lidi na dva druhy podle vztahu k času. První jsou takzvaní timekeepers, tedy strážci času. Těm záleží na tom, aby všude chodili včas. Druzí jsou timebenders, „ohýbači“ času, kteří bývají nedochvilní. Tito lidé nemají rádi rutinu, rychle se začnou nudit. Velmi dobře se soustředí, když je něco opravdu baví, a pod časovým tlakem dokážou pracovat velmi efektivně.
„Pokud přijdete do kanceláře, ohýbače času poznáte okamžitě. Jsou to lidé, kteří mají nepořádek na stole, protože nedokončí jednu věc předtím, než začnou druhou. Tato skupina lidí také prožívá čas jinak než ostatní lidé a často, když se do něčeho ponoří, nevnímají čas vůbec,“ vysvětluje Pacieová.
Zajímavé také je, že ohýbači času nepřichází pozdě vždy. Přijdou včas, když jim na tom opravdu záleží, tedy když to má pro ně přímé následky, například by zmeškali letadlo. Horší je, když žádné následky jejich pozdní příchody nemají. A to se často stává právě v případě různých společenských událostí.
„Problém u lidí, kteří mají vždy zpoždění, je ten, že lidé si postupem času na jejich chování zvyknou a tolerují ho, takže oni nemají motivaci ho měnit. Sami o sobě tvrdí, že nezvládají přijít včas, a to se pak stává sebenaplňujícím se proroctvím,“ říká Robson.
Úzkosti a nízké sebevědomí
„Opozdilci často mají bizarní nutkání sami sebe sabotovat,“ napsal Tim Urban, sám opozdilec a řečník TEDx Talks, v roce 2015. Těmto nešťastníkům dal název CLIPs – Chronically Late Insane People (Šílení chroničtí opozdilci).
Pro Joannu, učitelku z Londýna, je nejhorší příklad psaní školních vysvědčení. „Nikdy nestihnu termín, což vypadá, že mi na tom nezáleží,“ svěřila se BBC. „Myslím na ně týdny, věnuji obrovskou energii hodnocení každého dítěte. Ale tím, že to mám hotové pozdě, se podkopávám.“
Podle klinické psycholožky Harriet Melloteové mohou za nedochvilnost některých lidí psychické či neurologické potíže. „Lidé s úzkostnými poruchami se často vyhýbají určitým situacím,“ říká. „Jedinci s nízkým sebevědomím zase bývají velmi kritičtí k vlastním schopnostem, kvůli čemuž tráví více času kontrolou své práce. A deprese často přichází s nízkou energií, což dělá motivaci k činnosti mnohem těžší,“ vysvětluje.
Když už vás nebaví čekat
Pokud máte ve svém okolí opozdilce, už možná jeho chování lépe chápete. To však ještě neznamená, že ho musíte vždycky tolerovat. Zejména pokud vám pozdní příchody druhého negativně ovlivňují život, je potřeba to jasně komunikovat. „Než abyste se zlobili nebo byli smutní, můžete nastavit hranice,“ říká psycholožka Linda Sapadinová. „Jasně řekněte, co uděláte, když druhý nepřijde včas.“
„Jediné, co zabírá, je ve smluvený čas vyrazit sama,“ radí v diskuzi na webu Emimino uživatelka s přezdívkou Straka. „A pokud na dané místo nemůžeš sama jet (protože třeba nemáš auto), neotvírala bych, nebrala telefony. Až ráno. Ten druhý se kvůli tomu párkrát naštve, a buď se srovná, nebo alespoň budeš mít možnost najít si někoho lepšího.“
I v mém případě nastal zlom ve chvíli, kdy moje kamarádka přišla opět o 45 minut později s nějakou banální výmluvou. Tehdy jsem jí řekla, že příště už čekat nebudu. Od té doby se její nedochvilnost (alespoň v našem vztahu) výrazně zlepšila a naše přátelství díky tomu vydrželo.
Reklama
