Když se Christina poprvé dívala na vymodelovaný prs bez dvorce, nepřišlo jí to správné. Tohle přece nejde nechat jen tak, řekla si a začala kreslit. Dnes patří mezi světové špičky v oblasti paramedicínského tetování a její práce mění životy. Doslova a do písmene. Nejde totiž o obyčejné zdobení těla. Christina svým klientkám kreslí bradavky tam, kde po mastektomii zůstala jen jizva. Chodí k ní ženy, které se léta vyhýbaly zrcadlům. Od ní odcházejí vzpřímeně a někdy i se slzami v očích.
Její pražské studio připomíná spíš umělecký ateliér než kliniku. Jehla tady není symbolem bolesti, ale uzdravení. Christina používá vlastní techniku, kterou školí po celém světě – od New Yorku po Estonsko. A kromě toho zvládá být mámou dvou dcer, mentorkou, přednášející i průvodkyní ženských emocí. V rozhovoru pro Flowee mluví o tom, co znamená vracet ženám důstojnost, jak se tetují vzpomínky a proč by důstojnost neměla být nikdy „volitelná“.
Christino, když se dnes ohlédnete, vidíte za sebou tisíce zákroků, příběhů i slz štěstí. Co jste se o ženách naučila díky jejich tělu? A co o sobě?
Těch zákroků nedokážu spočítat – byly jich tisíce. Nejen v Čechách, ale i v zahraničí. O ženách jsem se naučila, že jsou silnější, než si samy myslí. I když je jejich tělo poznamenáno nemocí nebo ztrátou, nikdy neztrácejí naději. Naopak, po tak těžké životní kapitole bývají mnohem silnější. Často je to vede k osobní transformaci, ať už v nastavení každodenního rytmu, nebo v práci. Zklidní se, hledají cestu k sobě, k vnitřnímu napojení. A o sobě? Naučila jsem se, že umím být oporou i v těžkých chvílích. Že skrze umění dokážu zprostředkovat něco mnohem hlubšího než pouhou estetiku. Velmi často od žen slýchám, že mám silnou energii, a tak naše setkání nejsou jen zákrok, ale i určitý druh terapie.
Projekt #christyforwomen vrací ženám po mastektomii víc než bradavky – vrací jim zrcadlo. Pamatujete si ještě na první ženu, která se po zákroku poprvé podívala na svoje „nová prsa“? Co vám řekla?
Ano, živě. Bylo to na Mallorce, kde jsem měla svůj první salon. Byla to Angličanka, která od velmi mladého věku prodělala 11 operací. Plakala. Ne však smutkem, ale úlevou – byl to moment, kdy v zrcadle po 15 letech znovu uviděla samu sebe. Řekla: „Mám zase prsa. To jsem zase já.“ Nejdřív vyskočila a pak mě objala a slzy jí tekly po tváři. Ten moment mi zůstal v srdci navždy.
Váš postup tetování areol je unikátní nejen v Česku. Jak jste ho vymýšlela? A kdy jste si poprvé řekla, že je to víc než estetika, ale spíš terapie?
Postup jsem vyvíjela roky. Spojením výtvarného cítění, důkladného pozorování kůže a hluboké empatie. Vytvořila jsem si vlastní algoritmus, který každým rokem zdokonaluji. Každý zákrok je pro mě výzvou, máte v rukou obrovskou moc a zodpovědnost, která člověka neustále nutí přemýšlet, jak vše posunout na vyšší úroveň. To je i důvod, proč algoritmus každý rok proměňuji, aniž bych si to uvědomovala. Na konferencích je to vtipný moment. Lidé, kteří mě sledují opakovaně, jsou pokaždé v údivu, že moje práce vypadá zase jinak a lépe než před rokem.
Christina Pidlozná
V oblasti PMU (permanentního make‑upu) působí už 12 let, z toho 7 let jako trenérka základních technik a autorka vlastní techniky Areola tattoo. V Česku byla jednou z prvních, kdo se této specializaci začal věnovat, a dnes je uznávaným pojmem jak u nás, tak v zahraničí. Školí studentky a lékaře, spolupracuje s předními chirurgy, nemocnicemi a klinikami v ČR i na Slovensku.
Christina vystupuje jako Prime Speaker na mezinárodních konferencích po celé Evropě, v Americe i v Mexiku a zasedá v porotách prestižních soutěží.
Svou profesní dráhu zahájila na klinice Yes Visage, po dvou letech se osamostatnila a otevřela svůj první salon na Mallorce. V roce 2018 založila akademii v Praze, o rok později i v Hradci Králové. Minulé léto se rozhodla Hradec uzavřít, aby mohla jako dvojnásobná maminka strávit více času s rodinou a snížit pracovní stres.
Mezi její záliby patří malování, neustálý seberozvoj, transpersonální psychologie, sport (snowboarding, wakeboarding, brusle, adrenalinové aktivity jako skok padákem nebo bungee), příroda, zvířata a knihy. Ve volném čase ji baví i baseball – její starší dcera ho hraje, a tak společně objíždějí turnaje nebo si zahrají přátelský zápas i s ostatními rodiči.
A kdy došlo k tomu aha! Momentu, že jde i o terapii?
Terapií se to stalo tehdy, když jsem viděla, jak ženy po zákroku narovnají záda, jak se rozjasní, jak se změní jejich pohled. Najednou nešlo jen o bradavku. Šlo o identitu a celistvost. Vystudovala jsem filozofii, psychologii se věnuji ve volném čase a to vše se přirozeně promítá do našich rozhovorů při zákrocích. Mluvíme o životě.
Co děláte, když žena přijde s ostychem, pochybami nebo strachem? Jsou ty chvíle časté? A kdo pomáhá vám, když už máte těch příběhů moc?
Strach respektuji. Neodháním ho, spíše mu dám prostor. Napojím se na klientku, vnímám ji, cítím. Vysvětlím jí celý proces a pomalu přecházíme k měření a nákresu. Potom ji uložím, dám polštářek pod hlavu, přikryji ji a po pár minutách už sama zjišťuje, že to vlastně „nic není“. Většinou přichází uvolnění a důvěra. Někdy si během procedury povídáme, jindy klientka usne – a i to je důkaz toho, že se v mých rukách cítí v bezpečí.
A kdo pomáhá mně? Moje děti, moje rodina, pohyb, sport, zvířata... máme čivavu a kocoura ragdolla, oba jsou skvělý antistres, neustálé sebevzdělávání – čtu, procházím psychologickými kurzy a workshopy, mám i kreativní aktivity, jako je kreslení v Procreate nebo animační kurzy. Ve volném čase si vybírám, na co mám náladu. A každý den před spaním si pouštím meditační nahrávky – to je moje každodenní očista.
Vaše tetování vypadá až neskutečně realisticky – jako by kůže začala znovu dýchat. Zajímal by mě ten mikrosvět pigmentů a stínů. Malujete i mimo tělo?
Ano, maluji. Už od dětství. Digitálně i klasicky. Miluji velká plátna, realistiku, portréty s lehkým dotekem abstrakce. Maluji na oblečení, na tenisky a teď mám rozkreslenou manekýnu, ze které chci vytvořit designový kousek do studia. Je to můj tichý svět. Meditace, kde čas a prostor přestanou existovat. Ale kůže zůstává mým nejoblíbenějším plátnem – je živá, vypráví příběh. A jehla? To je pro mě štětec, který vrací barvy zpět do života.
Zmínila jste někde, že na konferenci v Bělehradě jste poprvé uviděla význam tetování po mastektomii. Co vám v tu chvíli problesklo hlavou? A jaká „setkání“ vás změnila dál?
V Bělehradě jsem poprvé viděla, že tetování může být i nástrojem uzdravení. Že v našem světě permanentního make-upu nejde jen o krásu a dokonalé proporce, ale i o to vrátit člověku kousek sebe sama. Bylo to v roce 2017. Prezentovali tam paramedical tattoo – vybarvený dvorec bez detailů a s lehkým stínováním kroužku uprostřed jakožto bradavky. Prošel mnou mráz. Tenkrát jsem seděla v publiku a říkala si, že to přece jde udělat jinak, lépe, realističtěji! Vyslala jsem přání a představila si, jak za pár let stojím na scéně a ukazuji svou techniku. A to přání se vyplnilo. Byl to silný moment. Navíc téma rakoviny prsu mám v rodině a týká se mě velmi osobně. Nebyla to náhoda, ale krásná synchronicita.
Někteří lidé stále považují péči o vzhled po rakovině za zbytečnou, jakýsi luxus. Co byste jim odpověděla?
Že to není luxus, ale důstojnost. A důstojnost by neměla být volitelná. Když ženě vezmete prso, vezmete jí i kus identity. Vrátit jí ho, byť jen opticky, je akt uznání, že je stále celá. Je to psychologicky nesmírně důležitý moment. Někdy ke mně přicházejí ženy se slovy: „Dělám to pro manžela. Nemůže se na mě dívat.“ A moje odpověď? „Ne! Děláte to pro sebe.“ A víte, co se stane na konci? Podívají se do zrcadla a řeknou: „Máte pravdu. Jsem to zase já. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi to chybělo.“
V čem podle vás tetování předčí chirurgii? Kde je jeho síla a kde má naopak své limity?
Chirurgie odstraňuje problém, mění tvar. I když chirurgicky vymodelují bradavky, stejně jim chybí barva a je třeba je dotetovat. Doktoři dokáží zázraky. Já jen přidávám tu poslední tečku, tu třešničku na dortu, která dá finálnímu výsledku úplně nový rozměr. Tetování mění vnímání. Je to neinvazivní dotek lidskosti, síla ukrytá v detailech. Někdy se chirurgicky vytvořená bradavka nezahojí v jedné rovině – a právě tetováním to dokážu opticky srovnat. Takových případů už byly desítky. Oko není dokonalé, ale když mu nabídnete důležitý detail, zaměří se na něj a asymetrie přestává hrát roli.
Říkáte, že každý detail má smysl, dokonce i hyperrealistický nehet u dívky, která se bez něj narodila. Jsou tyto „malé“ proměny někdy ještě silnější než ty velké?
Určitě ano. Hyperrealistický nehet, znaménko nebo bradavka, takový detail bývá někdy silnější než kompletní rekonstrukce. Pro ženu, která se narodila bez nehtu, je jeho „vytetování“ momentem uzavření celé jedné kapitoly.
Hodně sledujících na vašem instagramu jsou i muži. Cítíte, že se pomalu stírá hranice mezi ženským a mužským zkrášlováním? Jaký zákrok nejčastěji podstupují muži? A co by podle vás mohlo být „mužským ekvivalentem“ areoly?
Muži nejčastěji podstupují tetování vlasů (SMP). Je to pro ně podobně silné, vrací jim to vizuální sebevědomí, pomáhá vyrovnat se s něčím, o co nedobrovolně přišli a co je třeba dlouho trápilo. Mužským ekvivalentem areoly je právě mikropigmentace vlasových folikul. Obě oblasti jsou nenápadné, ale pro psychiku zásadní. Klienti odcházejí šťastní, vypadají mladší a sebevědomější. U nás v Čechách je to celkově novinka. Samozřejmě na to chodí i ženy, které trpí prořídlými vlasy.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Chodí k vám muži i na něco jiného než na „doplnění“ vlasů?
Chodí ke mně i muži. Jsou to transgender muži, kterým také tetuji areolu. Mužská areola je úplně jiná než ženská. Jiná velikost, struktura, pozice, protože svaly jsou tam jinak a jak začnou brát hormony, změní se jim celá fyziologie těla. Už jsem jich tetovala hodně a teď už chodí na osobní doporučení.
Jak celý zákrok tetování aerol probíhá a kolik stojí? Vím, že ženy po mastektomii tetujete zadarmo… Musíte mít vybukováno na měsíce, možná i roky dopředu, ne?
Zákrok trvá přibližně tři hodiny a většina žen ho popisuje jako minimálně bolestivý. Po mastektomii jsou nervy v oblasti často přerušené, takže citlivost je snížená nebo žádná. Samozřejmě jsou k dispozici i znecitlivující krémy. Každý rok vypisuji řadu termínů, kdy zákrok provádím zdarma, ale ten seznam bývá během chvíle plný. Za 7 let jsem takto odvedla práci v hodnotě přes 3 miliony korun. Spolupracuji i s organizací Hope, která klientkám po BRCA1 a BRCA2 zákrok hradí. Jinak je cena 8000 Kč, stejná jako u obočí, jde pouze o čas. Sama bych ráda pracovala bez nároku na honorář, protože to, co dělám, mi dává ten největší smysl. Studio a všechny náklady s ním spojené však musejí fungovat. Například v Německu takový zákrok stojí kolem 1000 € za obě strany a v Anglii 900 £ za jednu stranu. Termíny u mě bývají plné na 3–4 měsíce dopředu.
Jste maminkou dvou dcer. Jak holčičkám vysvětlujete, co děláte? A jak by podle vás měl vypadat svět, ve kterém budou vaše děti dospívat?
Mám dvě úžasné holčičky, sedmiletou a dvouletou. Starší se mnou už procestovala řadu konferencí. Pokud je v hotelu bazén nebo něco pro děti, bereme je s sebou. Na mistrovství světa v Turecku se Vivi každý rok těší víc než na dovolenou. Sleduje mě na pódiu, jak si mě publikum natáčí, fotí, a pak se mnou všichni krok po kroku malují. Už v pěti letech na přednášce dokázala nakreslit krásnou bradavku! Jen jsem přemýšlela, co na to asi řeknou paní učitelky ve školce…
Christina je také mámou dvou nádherných holčiček. (foto: se svolením)
Říkám jí, že maluju maminkám s jizvičkami srdce. Pomáhám jim cítit se zase krásné. A jaký svět bych jí přála? Takový, kde se zdravotní problémy nebudou tabuizovat, ale otevřeně diskutovat. Přijímat, a ne odsuzovat. Svět, kde mastektomie nebo alopecie nebudou vnímány jako stigma. Ve spoustě zemí lidé o této možnosti ani nevědí. V Dublinu ředitel plastické kliniky organizátorce mého kurzu, kde jsme sháněli modelky, řekl, že to není možné, že moje práce je „photoshop“. V Bulharsku byla do mého školení jen jedna artistka v celé zemi, a když organizátorka sháněla modelky, ženy vůbec netušily, co to je, a pak plakaly štěstím. Cítím v tom poselství: šířit osvětu po celém světě. Minulý rok jsem každý měsíc, někdy i dvakrát, byla někde přednášet – po celé Evropě, v Miami, v New Yorku… Zvali mě i do Bangkoku, ale to jsem odmítla, protože mojí mladší dceři byly teprve čtyři měsíce a cesta by byla příliš náročná. Svůj koloběh konferencí jsem odstartovala před čtyřmi lety v Mexiku a za týden jedu do Slovinska.
Tetování areol zatím pojišťovny nehradí. Kdybyste se s ředitelem jedné z nich mohla posadit ke kávě, co byste mu řekla, aby změnil názor?
Jde o mnohem víc než o pouhý estetický zákrok. Jde o psychiku, o důstojnost, která by neměla být „bonusem“. Ukázala bych mu fotografie žen, jejich příběhy, jejich pohledy po zákroku. A zeptala bych se: „Nezaslouží si to každá žena zdarma?“
Před covidem jsem se o to pokoušela spolu s lidmi z lékařské asociace, právničkami a psychology. Všichni stáli za myšlenkou, že je to správné a důležité. Snažili jsme se apelovat, ale přišla pandemie a vše se zastavilo. Tak třeba v budoucnu…
Máte vlastní akademii a školíte artisty z celého světa. Jak vypadá kurz, kde se člověk učí kreslit bradavku? Co se učí jako první – techniku, nebo soucit?
Kurz není jen o technice, ale především o empatii. Vytvořila jsem algoritmus, který když budete dodržovat, zvládnete to i vy. Učíme se anatomii, práci s barvami, hru světla a stínu, proporce, coloristiku, práci se strojkem i technické aspekty, jak docílit realistických efektů. Začátek je ale vždy o pokoře. Nakreslit bradavku znamená pochopit, co všechno za ní stojí. Je to o tréninku a praxi – tužka, papír, strojek, latex.
Reklama
Pracujete i s permanentním make-upem, jaký je v tom pro lajka rozdíl?
PMU zkrášluje. Zlepšuje, omlazuje, usnadňuje každodenní rutinu a šetří čas. Paramedicínské tetování uzdravuje. Obě techniky používají podobné nástroje, ale liší se v cíli. PMU pracuje s ideálem, paramedicína s realitou. Liší se i pigmenty: v PMU jsou krátkodobější, aby časem zesvětlaly a přizpůsobily se trendům i tváři. U areol je to jinak. Nechcete přece každý rok znovu „doplnit“ bradavku, která zmizí. Cílem je uzavřít těžkou kapitolu jednou provždy, proto volíme dlouhotrvající pigmenty.
Kolik emocí se vejde do tří hodin zákroku? Stává se vám, že žena mlčí, pláče, nebo naopak mluví víc, než byste čekala? Máte jednu větu, která vás dojímá dodnes?
Hodně. Většinou se během té doby sblížíme natolik, že si vyprávíme příběhy, mluvíme o přáních, cílech, vztazích. Někdy ženy mlčí, jindy vyprávějí, smějí se nebo pláčou. A věta, která mě pokaždé dojme, je: „Už se zase těším na léto a na plavky.“ Tehdy vím, že moje práce má hluboký smysl. Nebo když po dokončení zákroku ukážou prsa svému partnerovi, a on nevěří, jak realisticky to vypadá.
Myslíte si, že se o vaší práci obecně ví? Tento zákrok asi není moc povědomý, nebo se mýlím? Doufám, že ženy, jimž by pomohl, o něm vědí?
Myslím, že stále ne dost. Proto o ní mluvím, ukazuji výsledky a snažím se, aby se ženy po onkologické léčbě dozvěděly, že tato možnost existuje – že na to nejsou samy. Za poslední čtyři roky jsem objela nespočet konferencí jako hlavní přednášející a šířím osvětu i mezi umělci v různých koutech světa. Učím je, aby i oni mohli pomáhat. Zvou mě do USA, po celé Evropě… A to mě těší, protože vím, že tato důležitá zpráva putuje dál.
A úplně poslední otázka: Kdybychom se potkaly za deset let, co byste chtěla, aby bylo jinak – ve společnosti, v systému i ve vás samotné?
Chtěla bych, aby tetování areol bylo běžnou součástí rekonvalescence. Aby pojišťovny neotáčely hlavu a důstojnost byla samozřejmostí, ne „volitelným“ bonusem. A u sebe? Abych stále cítila tu samou vášeň. Jde přece o to najít v životě harmonii a postavit osobní i profesní život do zdravé roviny. Říká se, že každý člověk v sobě ukrývá nejméně pět talentů a že na jejich objevování máme celý život. Tak si přeji objevit v sobě něco nového i já.
