Není žádným tajemstvím, že uprchlíci trpí duševními problémy častěji než průměrný člověk, a to především v důsledku traumatizujících zážitků, které si přinášejí ze zemí svého původu, stejně jako kvůli svému nízkému socioekonomickému statutu. Nezřídka skončí jako nezaměstnaní, a jsou tak nuceni pobírat sociální dávky, přičemž ne zcela výjimečně toto řešení také preferují. To ovšem logicky vzbuzuje odpor u „místních“ a mimo to nemá dobrý vliv ani na psychický stav uprchlíků samotných – dále si tak totiž komplikují vytvoření sociálních vazeb, k němuž na pracovištích běžně dochází.
Zdaleka nejhorší je situace tehdy, bavíme-li se o migraci nedobrovolné, kdy lidé ani trochu netouží své domovy opustit, ale jsou k tomu donuceni třeba probíhajícím válečným konfliktem. Přesně za takových okolností jsou uprchlíci později zpravidla sužování depresemi, stresem, pocity ztráty a vyloučení atd.
Faktory jako větší sebevědomí či víra v lepší budoucnost sice mají svůj význam, ale rozhodně nejsou všespasitelné – zvláště pokud propadnete letargii a zahálce.
Takoví jedinci pak mají tendence příliš se upínat na své psychology a považovat je spíše za kamarády než za lékaře. „To samo o sobě problémem není. Něco jiného ale už je, pakliže nemají žádné další přátele,“ uvedla Tessa Ubels z Radboud University v oficiální zprávě. „Psychosociální podpora jim sice do určité míry dokáže pomoci, nicméně toho stále moc nevíme o její úloze ve společenském životě uprchlíků,“ pokračuje Ubels. A právě to se společně se svými spolupracovníky rozhodla změnit.
Evropa i Afrika
Ubels se zaměřila na dvě značně odlišné cílové skupiny. První z nich tvořili odmítnutí žadatele o azyl v Nizozemsku, případně osoby, kterým tam sice vypršelo povolení k pobytu, ale z různých důvodů se stále nevrátily zpět do svých vlastí. Jinými slovy, nelegální migranti. S takovými se nepracuje vůbec snadno, z pochopitelných důvodů nijak netouží na sebe zbytečně upozorňovat, jakýkoliv dlouhodobější kontakt je tedy velmi komplikovaný. Podle Ubels nemají zajištěnou dostatečnou zdravotní péči, přestože v Nizozemsku je obecně vzato její dostupnost vysoká. I proto jsou považováni za relativně zranitelné.
Jinak je to v případě uprchlíků v Ugandě, konkrétně v osadě, jejíž název ani polohu nechce Ubels uvádět. Omezuje se na informaci, že vznikla před 70 lety a v současnosti je „domovem“ asi 170 000 utečenců. „V této komunitě jsou práva uprchlíků dobře regulována, ale chybí zde dostatek zdravotnických zařízení,“ uvedla Ubels. Na druhou stranu si tu ovšem každý může zkusit provozovat nějaké drobné podnikání, nebo si pro svou vlastní potřebu pěstovat zemědělské plodiny či chovat hospodářská zvířata. Něco takového v Nizozemsku, kde panují zcela odlišné podmínky, přirozeně dost dobře možné není.
Ti, kteří vykonávají nějakou dobrovolnickou práci, jsou na tom leckdy lépe, protože je u toho ostatní mohou vidět.
Všichni, které tým v rámci tohoto výzkumu sledoval, byli každopádně zapojeni do různých podpůrných programů: někteří pravidelně docházeli na sezení s psychology, jiní se „jen“ vzájemně podporovali v obtížných existenčních situacích, další navštěvovali vybrané workshopy apod.
Z výsledků plyne, že faktory jako větší sebevědomí či víra v lepší budoucnost sice mají svůj význam, ale rozhodně nejsou všespasitelné – zvláště pokud propadnete letargii a zahálce. „V Nizozemsku jsou na tom ti, kteří vykonávají nějakou dobrovolnickou práci, leckdy lépe, protože je u toho ostatní mohou vidět,“ napsala Ubels.
Dobrovolnictví jako cesta k úspěšné integraci
Je bez diskuse, že taková činnost může být tím, co takříkajíc prolomí ledy. O cizincích, kteří se jí s nadšením věnují místo toho, aby si jen chodili na nebližší úřad vyzvedávat sociální dávky, se ostatně pochvalně vyjadřují i mnozí odpůrci migrace. Dává to smysl, neboť dobrovolníci, ochotni ve svém volném čase nezištně pomáhat, se vždy těšili určitému respektu a uznání zbytku společnosti, a to bez ohledu na to, v čem přesně se angažují.
U nás aktuálně největší vášně budí stále utečenci z Ukrajiny. Ti se podle očekávání zajímají zejména o iniciativy, které jim nějakou formou umožňují podporovat jejich krajany a rodnou zemi (i kdyby jen na dálku).
To znamená, že mj. působí ve střediscích pro vnitřně vysídlené osoby i v různých neziskových organizacích, vyrábějí vybrané vybavení pro ukrajinské vojáky na frontě či se podílejí na pořádání sbírek v jejich prospěch.
Reklama
Kromě toho se ale zapojili třeba i do odstraňování škod po loňských povodních, kdy odklízeli popadané stromy, rozdávali potraviny nejhůře postiženým rodinám atd. K tomu je tehdy mimochodem veřejně vyzýval i sám velvyslanec Ukrajiny v České republice Vasyl Zvaryč.
Z dat Ministerstva práce a sociálních věcí pak plyne, že sociální dávky potřebuje asi jen čtvrtina z nich, a to zejména tělesně postižené osoby a důchodci, pro něž by bylo složité najít si pracovní uplatnění i kdekoliv jinde. Něco hodně podobného ostatně platí také pro svobodné matky s malými dětmi.
Bez zajištění základních potřeb to nejde
Nicméně i oni samozřejmě musí něco jíst a pít, někde bydlet, něco si oblékat atd. Ubels proto zdůrazňuje, že mají-li projekty daného typu fungovat dlouhodobě, je nezbytné, aby minimálně tyto základní potřeby byly zajištěny.
V praxi to však bohužel vůbec není tak jednoduché – a to především kvůli finančním škrtům v oblasti rozvojové spolupráce i tomu, že spousta států neustále zpřísňuje svou přistěhovaleckou politiku.
Tak či tak, prioritou by vždy mělo být zabránit tomu, aby se uprchlíci stávali nezdravě závislými na humanitárních organizacích, potažmo vytvářeli příliš uzavřené komunity. Nepodaří-li se to, těžko můžeme očekávat, že se uprchlíkům podaří úspěšně začít nový život v nové vlasti. ,
