Zíváme, když si zívne někdo jiný. Rodiče intuitivně cítí, když jim dítě lže. Při rozhovoru s druhým člověkem automaticky zaujímáme pozici jeho těla a kopírujeme jeho výraz. Ve vztahu cítíme nevyřčené věci – intuice nám našeptává opak toho, co partner říká. Je to skutečně tak? Není to jenom nevědecká ezoterika?
Vím, co cítíš
Objev zrcadlových neuronů dokázal, že se nejedná o žádnou iluzi ani „čáry máry“, ale je to čistá neurobiologie. „Díky zrcadlovým neuronům jsme schopni intuitivně chápat pocity a úmysly ostatních, což je základem empatie,“ uvádí Joachim Bauer ve své publikaci Proč cítím to, co ty. Bauer ukazuje, že tyto neurony nám umožňují „cítit, co cítí druzí“, a to bez potřeby vědomého přemýšlení.
Zrcadlové neurony byly objeveny v 90. letech při výzkumu mozku opic. Italští vědci, vedení Giacomem Rizzolattim, si všimli něčeho nečekaného: když opice sledovala, jak vědec sahá po banánu, v jejím mozku se aktivovaly tytéž neurony, jako když si banán brala sama. Neuron, který „viděl“ čin, ho zároveň „cítil“. A podobný mechanismus mají i lidé. Díky těmto neuronům v mozku doslova zrcadlíme činy, emoce i úmysly druhých. Když se někdo zasměje, máme tendenci se usmát taky. Když vidíme někoho brečet, možná nás píchne u srdce. A když sledujeme sportovní utkání, napínají se nám svaly s každým úderem míčku. Zajímavé je, že tyto neurony se neomezují jen na pohyb. Vědci zjistili, že empatické reakce, jako je soucit, stud nebo radost, mají také zrcadlový základ.
Když se setkáme s jiným člověkem, naše tělo a mozek na něj hned reagují, jako bychom cítili to, co on. Dokonce si umíme představit, co si myslí. Příroda nás vybavila superschopností, díky které navazujeme mezilidské vztahy. Jak píše Bauer: „Tajemstvím života není za každou cenu přežít, ale najít jiné lidi, s nimiž nás pojí naše pocity a touhy a kteří je dokážou zrcadlením opětovat.“
Mozek dítěte si ukládá každý dotek, každé uklidnění i přehlédnutý pláč a z těchto zkušeností si tvoří mapu toho, co může od světa čekat. Empatie, schopnost vcítit se do druhých, vyrůstá právě z těchto prvních vztahových zážitků.
A není to jen schopnost vcítit se nebo schopnost představit si, co si myslí druzí. Často mluvíme o intuici jako o jakémsi dalším smyslu, díky kterému tušíme, jak něco dopadne. Není to žádný zázrak, ale dárek našich zrcadlových neuronů. Tyto nervové buňky pracují nesmírně rychle a informace od nich dostáváme online, občas nám to pak zkazí zbytečné přemýšlení a analyzování. Určitě ten moment znáte: sejdete se s nějakým člověkem, všechno vypadá dobře, ale něco na té osobě naproti vám „nesedí“. V břiše to lehce zatáhne, ale přemluvíte se, že přece nelze někoho odsoudit na základě neurčitého pocitu. Až později se ukáže, že ten vnitřní signál byl přesnější než všechny vaše analýzy.
Proboha, s kým jsem to byla?
Kdyby bylo všechno takhle jednoduché, byla by to krása. Ale jak tušíte, není. Jak to, že nás někdy pověstný šestý smysl „podvede“ a všechno je jinak. Bylo by snadné poslouchat rady „dejte na svou intuici“ a „naslouchejte svému vnitřnímu hlasu“, zejména když víme, že je to vědecky podložené.
Zrcadlové neurony dělají, co mohou, ale na scénu vstupují další hráči. To jsou naše zkušenosti, myšlenková schémata, přání i obavy. Myslíte si, že skutečně znáte svého partnera nebo rozumíte své nejlepší kamarádce? Realita je taková, že lidi vnímáme podle svého filtru. Takže člověk, co teď sedí vedle vás, se vnímá jinak, než jak ho vnímáte vy, a může být úplně někým jiným podle objektivního posouzení. Abyste to lépe pochopili, přečtěte si následný, vcelku úsměvný, ale reálný příklad.
„Když spolu dva spí, účastní se toho nejméně čtyři a více dalších osob,“ prohlásil na své přednášce slavný psychoanalytik Otto F. Kernberg (J. Bauer – Proč cítím to, co ty.) Naše představy o nás samotných i o ostatních jsou zdeformované. A nemohou za to naše zrcadlové neurony, ale práce podvědomí, které řídí naše chování a prožívání, a my jej mylně zaměňujeme za intuici. Ovládají nás vzorce z dětství, vztah s rodiči, který se odehrával během našich raných let, i zděděná mezigenerační zátěž. Nic z toho si většinou neuvědomujeme. A u někoho může funkce zrcadlových neuronů selhávat na plné čáře a empatie je jenom zbožným přáním.
Láska začíná v kolébce
John Bowlby, britský psycholog a průkopník teorie připoutání, věřil, že naše první vztahy, hlavně s rodiči, jsou jako stavební kameny pro všechny budoucí lásky, přátelství, a dokonce i hádky s kolegou o to, kdo zapomněl doplnit kávu. Ve své knize Attachment and Loss (1969) tvrdil, že děti se rodí s vrozenou potřebou vytvořit pevnou emoční vazbu s primární pečující osobou (většinou s mámou). Tato vazba neboli připoutání není jen o tom, kdo krmí a přebaluje. Je to o pocitu bezpečí, který dítěti říká: „Svět je v pořádku, má mě kdo chytit, když padnu.“
Reklama
Mozek dítěte si totiž ukládá každý dotek, každé uklidnění i přehlédnutý pláč a z těchto zkušeností si tvoří mapu toho, co může od světa čekat. Empatie, schopnost vcítit se do druhých, vyrůstá právě z těchto prvních vztahových zážitků. A tady vstupují do hry i zrcadlové neurony. Aby mohly správně fungovat, potřebují prostředí, kde je emoce bezpečné sdílet. Pokud se dítě naučí, že projevy emocí jsou ignorovány, trestány nebo zesměšňovány, tyto jemné mechanismy se otupí. Když to zjednodušíme, aby dítě přežilo trestající a chladnou výchovu, musí si vyvinout obranný mechanismus, kdy se odpojí od sebe a od vnějšího světa. Emočně otupí a to si nese celý život. Kdyby vás zajímal odborný výraz, tak se tomu říká disociace. To může být jeden z důvodů, proč se s některými lidmi nemůžete vzájemně napojit, proč působí chladně a proč mají omezenou schopnost druhého pochopit a vnímat. V partnerství od takového člověka nezřídka uslyšíte větu: „Já nechápu, co po mně vlastně chceš.“
Bowlby tvrdil, že styl připoutání z dětství ovlivňuje, jak milujeme jako dospělí. Pokud máte bezpečné připoutání, vaše zrcadlové neurony pravděpodobně fungují jako dobře naladěný orchestr, přesně zachytávají partnerovy emoce, a pomáhají budovat důvěru. Ale pokud máte úzkostné nebo dezorganizované připoutání, zrcadlové neurony mohou být jako rádio s rozbitou anténou.
A občas se funkce zrcadlových neuronů naruší každému z nás. Jsou to stresové situace. Jak říká Joachim Bauer: „Zrcadlové neurony jsou mostem mezi já a ty, ale potřebují stabilní prostředí, aby fungovaly správně.“ Z toho vyplývá, že naše intuice a empatie může selhávat v zátěžových situacích. Jakmile vzniká tlak a úzkost, mizí schopnost vcítit se do druhých a rozumět jim. Pokud spoléháte na to, že vám partner bude rozumět uprostřed ostré diskuse, nikdy se tak nestane. Jediné, na co bude myslet, je to, jak z nepříjemné situace rychle zmizet.
Intuice je tedy silný nástroj, mnohonásobně silnější než rozum. Důležité je ale porozumět tomu, odkud pramení, jestli z bezpečí a blízkosti, nebo z minulých zklamání a strachu.
