Jen málokdo se tématu smrti věnuje tak systematicky, s taktem a současně s lidskou otevřeností jako psycholog Martin Loučka, zakladatel Centra paliativní péče. Dlouhá léta se setkává s lidmi, kteří stojí na samém sklonku života, a naslouchá jejich posledním přáním, vzpomínkám, smířením i tichu, které přichází na konci.
Rozhovor s ním jsme vedli v čase, kdy českou veřejností rezonuje zpráva o smrti Anny Slováčkové, mladé ženy, která se navzdory těžké nemoci dokázala dívat na život s vděčností, lehkostí a odvahou. Její odchod, stejně jako slova těch, kteří doprovázejí jiné na jejich poslední cestě, nám připomínají, že smrt nemusí být jen konec. Může být i zrcadlem a někdy i klíčem k tomu, jak začít žít jinak, opravdověji, vědoměji.
V následujícím rozhovoru Martin Loučka sdílí zkušenosti z praxe, mluví o síle odpuštění, o vztazích, které v posledních chvílích nabývají na významu, i o tom, jak se nebát otevřít důležitá témata dřív, než bude pozdě. Hovoří klidně, s pokorou, ale zároveň s výzvou. Máme možnost a také odpovědnost žít podle toho, co opravdu cítíme.
Nejprve mi prosím řekněte něco o sobě. Jak jste se vlastně dostal k tomu, že jste založil Centrum paliativní péče?
Centrum paliativní péče jsem založil v roce 2014, krátce poté, co jsem se vrátil ze zahraničí, kde jsem několik let studoval a měl možnost blíže poznat systémy zdravotní a sociální péče ve Velké Británii, Nizozemsku, Spojených státech i dalších zemích. Díky těmto zkušenostem jsem si uvědomil, že v Česku chybí instituce, která by se věnovala výzkumu a vzdělávání v oblasti paliativní péče. Tedy oblastem, jež jsou pro skutečnou systémovou změnu v tomto oboru naprosto klíčové.
Po konzultacích s několika lidmi, kterých si velmi vážím, jsem se za podpory nadačního fondu Abakus (tehdy Avast) rozhodl založit neziskovou organizaci, která by tento úkol převzala. Naším cílem je přispět k tomu, aby paliativní péče měla v českém zdravotnictví pevné a respektované místo a aby se jí dostalo všem, kdo ji potřebují.
Smrt je pro většinu lidí tabu, často se jí vyhýbáme. Jak se ale vy osobně díváte na smrt v kontextu života? Co nás může naučit o tom, jak žít?
Uvědomuji si, že smrt je téma, o kterém většina lidí nemluví ráda. Připomíná nám vlastní smrtelnost, křehkost života a také to, že všechno, co vnímáme jako dobré a krásné, jednoho dne skončí. Pro mnohé je smrt vnímána jako konec všeho, co jsme během života budovali, a to přirozeně vyvolává obavy i ostych.
Jednoduché otázky mohou lidem pomoci zorientovat se v tom, jak žijí a zda jsou se svým životem spokojeni. Právě díky těmto zastavením se možná jednou vyhneme tomu, že budeme na konci litovat věcí, které jsme nestihli, neřekli nebo neudělali.
Zároveň ale věřím, že právě v této skutečnosti se skrývá hluboká síla. Vědomí vlastní konečnosti může být obrovskou motivací. Může nás vést k tomu, abychom svůj čas trávili vědomě, smysluplně a s větší pozorností k sobě i k druhým. Smrt se tak může stát učitelkou života – připomíná nám, že nic není samozřejmé a že bychom měli žít tak, abychom na konci nelitovali toho, co jsme zanedbali.
V moderní společnosti se smrt často skrývá a zůstává na okraji veřejné pozornosti. Jak byste popsal vztah dnešní společnosti ke smrti a co by se podle vás mělo změnit?
Myslím, že vztah naší společnosti ke smrti je složitější, než se na první pohled zdá. Nemyslím si, že by smrt byla úplné tabu, média nás jí denně zásobují v nejrůznějších podobách a pro mnoho lidí je to fascinující téma. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se smrt dotkne přímo nás nebo našich blízkých. Tehdy už nejde o abstraktní představu, ale o velmi osobní realitu a právě v těchto chvílích se vynoří strach, bolest a nejistota, které nám často brání se s tímto tématem opravdu upřímně a vědomě setkat.
Pokud bych měl říct, co by se mělo změnit, přál bych si, abychom dokázali vnímat smrtelnost jako přirozenou a důležitou součást života – ne jako něco, co je třeba vytěsnit, ale jako příležitost k reflexi a otevřenému rozhovoru. Ve chvíli, kdy si připustíme, že náš čas není nekonečný, začneme často přemýšlet jinak o tom, co je opravdu důležité. Bohužel v praxi často vidím, jak lidem důležité okamžiky unikají mezi prsty, protože si říkají: „Ještě máme čas.“ Jenže někdy to „ještě“ už prostě nepřijde.
Lidé v paliativní péči mluví o tom, že blízkost smrti přináší hlubokou moudrost. Mohl byste přiblížit, co přesně tím myslí? Jaké konkrétní změny vidíte u lidí, kteří se nacházejí na konci života?
Často slýcháme, že blízkost smrti přináší hlubokou moudrost – ale já bych to možná trochu upřesnil. Z mé zkušenosti spíš platí, že blízkost smrti přináší příležitost k určitému vnitřnímu růstu. Ne každý ji využije a rozhodně to není snadné, ale ta možnost tu bezpochyby je.
V psychologii mluvíme o takzvaném posttraumatickém růstu – pojmu, který popisuje pozitivní proměny, k nimž může dojít u člověka poté, co projde náročnou či krizovou situací, například vážným onemocněním nebo ztrátou blízkého. Tito lidé často zpětně popisují, že jim taková zkušenost pomohla přehodnotit priority, více si vážit vztahů, uvědomit si svou vnitřní sílu nebo se otevřít duchovnějšímu rozměru života.
Nerad bych smrt prezentoval jako jediný nebo nutný klíč ke smysluplnosti. Je to jeden z možných vstupů, pro někoho silný a transformační, pro jiného možná spíše vzdálený.
Samozřejmě většina z nich zároveň říká, že kdyby mohli, raději by tuto zkušenost nikdy nezažili. Ale když už se stala, snažili se v ní najít nějaký smysl. A právě ten vědomý pokus hledat smysl i v těžkém období může být cestou k hlubšímu pochopení života jako celku. Je to vlastně taková tichá verze známého „přes obtíže ke hvězdám“.
V čem spočívá transformační síla, kterou nám smrt může nabídnout, a jak ji můžeme využít v každodenním životě?
Myslím, že jsem na to částečně odpověděl už v předchozí otázce, ale rád bych to ještě doplnil. Nemyslím si, že bychom měli mít ambici „využívat“ transformační sílu smrti každý den — to by bylo jednak vyčerpávající a jednak by to mohlo vést k určitému zlehčení tématu, které si to rozhodně nezaslouží. Jsou to náročné otázky, se kterými není snadné se setkávat často.
Na druhou stranu věřím, že může být velmi užitečné si čas od času dopřát takové zastavení a reflexi. Položit si otázku, jestli žiji tak, jak si skutečně přeji. Jestli se věnuji věcem a lidem, na kterých mi záleží. Právě tohle vědomé zastavení může být způsobem, jak transformační sílu vědomí vlastní smrtelnosti využít i v běžném životě, ne dramaticky, ale tichým, uvědomělým způsobem.
Nedávno jsme spustili osvětovou kampaň s názvem Preventivní prohlídka života, kde právě k takovému zastavení vybízíme. Nabízíme jednoduché otázky, které mohou lidem pomoci zorientovat se v tom, jak žijí a zda jsou se svým životem spokojeni. Protože právě díky těmto zastavením se možná jednou vyhneme tomu, že budeme na konci litovat věcí, které jsme nestihli, neřekli nebo neudělali.
Co podle vás potřebují slyšet lidé, kteří se bojí smrti nebo ji ignorují, aby změnili svůj přístup?
Tohle je otázka, která má mnoho vrstev. Někdy může strach ze smrti dosahovat intenzity, která už skutečně zasahuje do každodenního života a vyžaduje odbornou pomoc, například psychoterapii. Ve většině případů ale jde spíš o přirozený lidský strach, který se objevuje spíše v podtextu života než na jeho povrchu.
V úplném závěru života se pro většinu lidí stávají nejdůležitějšími právě vztahy s blízkými – radost z jejich přítomnosti, potřeba být s těmi, které milujeme, síla odpuštění a smíření, zejména v rodině.
Zároveň si myslím, že není nutné, aby každý člověk postavil svůj životní kompas výhradně na vědomí vlastní smrtelnosti. Každý k tématu života a smrti přistupuje jinak a je to tak v pořádku. Přesto bych lidem, kteří chtějí toto téma zkoumat a třeba se s ním lépe naučit žít, doporučil začít čtením. V češtině už máme k dispozici mnoho inspirativních knih. Mým oblíbeným autorem je například Irvin Yalom, který o smrti i smyslu života píše velmi citlivě a hluboce. Skvělou práci odvádí také nakladatelství Cesta domů, které vydává výborné tituly právě na tato témata.
Co podle vás tvoří základ smysluplného života?
Tohle je velké téma, které je stále záhadou i pro mě samotného. Smysl života je něco velmi osobního, proměnlivého a pro každého jiného. Věřím, že i lidé, kteří se tématu smrti vyhýbají nebo ho nepotřebují často reflektovat, mohou žít hluboký a naplněný život. Nerad bych tedy smrt prezentoval jako jediný nebo nutný klíč ke smysluplnosti. Je to jeden z možných vstupů, pro někoho silný a transformační, pro jiného možná spíše vzdálený.
Ve vaší práci se setkáváte s lidmi, kteří procházejí těžkými chvílemi na prahu smrti. Jaký je nejčastější vzkaz, který vám umírající lidé zanechávají? Co byste vy osobně považoval za jejich nejcennější moudrost?
Ze setkání s lidmi, kteří procházejí posledními chvílemi života, si odnáším dvě hluboká poselství, která se opakují znovu a znovu.
Prvním z nich je síla vztahů. V úplném závěru života se pro většinu lidí stávají nejdůležitějšími právě vztahy s blízkými – radost z jejich přítomnosti, potřeba být s těmi, které milujeme, síla odpuštění a smíření, zejména v rodině.
Druhým poselstvím, které mě často zasáhne, je připomenutí, že život je nesmírně složitý, a každý z nás ho žije s jinak rozdanými kartami. A přesto, nebo právě proto – máme možnost vzít ho do vlastních rukou. Beru si z těchto setkání povzbuzení k tomu, abychom se nebáli žít podle svého přesvědčení, dělat důležitá rozhodnutí a jít za tím, co nám dává největší smysl.
Jak se podle vás naše chápání smrti a života mění, když jsme v přítomnosti někoho, kdo ví, že brzy zemře? Jak nás tato zkušenost může obohatit, pokud se rozhodneme ji přijmout?
Pokud máme s člověkem, který ví, že brzy zemře, nějaký osobní vztah, otevírá se tím jedinečná příležitost sdílet jeho pohled na svět z perspektivy, kterou si většina z nás běžně nepřipouští. To je podle mě obrovská síla. Pro mě osobně byly tyto rozhovory vždy mimořádně inspirativní – každý jeden jinak, ale vždycky nějakým způsobem hluboce lidský.
Bolest ani utrpení rozhodně nejsou univerzální pravdou ani povinnou životní lekcí, kterou bychom měli všichni absolvovat.
Být v přítomnosti někoho, kdo ví, že se jeho čas krátí, může být připomenutím i naší vlastní konečnosti. Ale to, jestli tuto zkušenost využijeme k vlastnímu posunu nebo změně postoje, není samozřejmé. Je to možnost, šance, otevřený prostor – ale je na nás, jestli se do něj odvážíme vstoupit.
Co bychom se mohli naučit o odpuštění a vyrovnání se s minulostí od těch, kteří jsou blízko smrti? Jaké změny v sobě mohou lidé prožít, když se k tomu otevřou?
Blízkost smrti často vede lidi k tomu, aby se snažili uzavřít otevřené kapitoly svého života – napravit vztahy, odpustit nebo požádat o odpuštění. Paliativní týmy a pracovníci v hospicích by mohli vyprávět mnoho silných příběhů o tom, jak se po patnácti letech usmířily děti s rodičem, sourozenci, nebo třeba bývalí partneři.
Zároveň ale platí, že ne všichni lidé jsou schopni nebo ochotni ke smíření dojít. Jedna kolegyně, které si velmi vážím, jednou řekla: „Lidé umírají tak, jak žili.“ Pokud někdo celý život žil ve vztazích plných konfliktů a nepovažoval za důležité na tom něco měnit, je nepravděpodobné, že na sklonku života najednou nastane zázračný obrat.
Odpuštění a smíření vyžadují vnitřní rozhodnutí a určitou osobní práci a ta není snadná ani v běžném životě, natož v jeho závěru. Přesto věřím, že když se někdo k tomuto kroku otevře, může zažít velkou úlevu z usmíření – to je někdy na těch lidech úplně vidět. Ale opět, není to samozřejmost – je to možnost, kterou je dobré nepromeškat, pokud ji máme.
Je smrt něčím, co by mělo být součástí našich rozhovorů a každodenního života, nebo je to téma, které bychom měli nechat stranou až do chvíle, kdy je to nezbytné?
Rozumím tomu, že smrt není téma, které by patřilo ke každodenním rozhovorům – nehodí se ke každému nedělnímu obědu a není přirozené, aby o ní lidé mluvili neustále. Na druhou stranu si myslím, že je důležité využít příležitosti, kdy nám život sám nabídne vhodný moment. Takové chvíle přicházejí třeba tehdy, když někdo v našem okolí vážně onemocní, nebo i ve veřejném prostoru – vzpomínám si například na diskuse kolem pohřbu královny Alžběty. Tehdy jsem si říkal, že kdyby alespoň polovina lidí, kteří se na to dívali, využila té chvíle k rozhovoru se svými blízkými, rodiči, prarodiči, možná bychom si ušetřili řadu starostí později.
PhDr. Martin Loučka, PhD.
Zakladatel Centra paliativní péče, psycholog, vedoucí oddělení lékařské psychologie 3. LF UK. Paliativní péči studoval v doktorském programu na Lancaster University v Anglii, jako stipendista Fulbrightovy komise působil na Icahn School of Medicine v New Yorku. Absolvoval dlouhodobou stáž na VU Medical Center v Amsterdamu, kurz práce s komplikovaným zármutkem na Columbia University v New Yorku a komplexní výcvik v gestalt terapii v Institutu Dialog. V roce 2019 získal stipendium nadačního fondu Abakus pro lídry v paliativní péči. Klinicky působil v několika nemocničních paliativních týmech a také v hospici Cesta domů. (foto: se svolením Martina Loučky)
Otevřít takový rozhovor ale opravdu není snadné – vím to velmi dobře i z vlastní zkušenosti. Proto jsme v Centru paliativní péče před časem vytvořili karetní hru Řekni mi. Je to jednoduchý, ale účinný nástroj, který může pomoci překonat první rozpaky a nabídnout bezpečný prostor pro rozhovor o důležitých věcech. Nemusí to být hned o smrti – často je to spíš o tom, co pro nás má smysl, co si přejeme, čeho se bojíme nebo co bychom chtěli, aby o nás druzí věděli. A to jsou rozhovory, které mají cenu v jakémkoli věku.
Existují určité praktické rady nebo strategie, které byste doporučil lidem, aby žili vědoměji a více v souladu se svými hodnotami, a to i bez ohledu na přítomnost smrtelné hrozby? Jak můžeme vést smysluplnější život dnes?
Mám pocit, že právě ta turbulentní doba, ve které žijeme, nám paradoxně poskytuje spoustu příležitostí k tomu, abychom žili dobře. Uvědomovat si nesamozřejmost toho relativního klidu a blahobytu, ve kterém žijeme, je svým způsobem dnes jednodušší než dříve. Nechci si hrát na nějakého mudrce. Ale co mi připadá důležité, je schopnost se alespoň občas vědomě zastavit. Najít si chvíli a položit si jednoduchou otázku: „Žiju tak, jak si opravdu přeji? Dává mi to, co dělám, smysl? Nejsem uvězněn v okolnostech, které bych chtěl a mohl změnit?“
Máme k dispozici i mnoho nástrojů, které nám v tom mohou pomoci, ať už knihy, různé meditační techniky, terapie, zážitkové kurzy, jako dělá třeba Prázdninová škola Lipnice nebo skauti, nebo někdy jen obyčejná procházka v lese. Myslím, že klíčem je odvaha být k sobě upřímný a nenechat se jen unášet proudem.
Když se podíváme na lidskou zranitelnost – jak vnímáte vztah mezi bolestí, utrpením a hlubokým porozuměním životu? Jak se bolest stává cestou k hlubší moudrosti?
Už jsem se o tom částečně zmiňoval v souvislosti s posttraumatickým růstem, tedy s tím, že bolest a utrpení mohou být někdy cestou k hlubšímu porozumění životu. Ale považuji za důležité říct, že to rozhodně není univerzální pravda ani povinná životní lekce, kterou bychom měli všichni absolvovat. Utrpení je velmi individuální zkušenost a každý ho prožívá jinak. Přijde mi zásadní, aby si člověk k jakékoli „moudrosti z bolesti“ došel sám – svým tempem, svými slovy, svým pochopením. Jen tehdy má tahle zkušenost sílu něco opravdu změnit.
Když se člověk sám dokáže podívat na těžkou situaci novým pohledem a najde v ní třeba i nový smysl nebo cestu dál, pak může nastat určitý vnitřní posun. Ale to je proces, který nelze vynucovat ani předepisovat.
Proto bych nikdy nechtěl říct něco jako „buďte rádi za to, že vám život hází klacky pod nohy, protože vás to udělá moudřejšími“. Tak to podle mě nefunguje. Jsou chvíle, kdy je toho na člověka zkrátka moc – a tehdy je úplně v pořádku říct si o pomoc. Ať už je to přítel, někdo z rodiny, partner, nebo třeba psycholog. I to je, myslím, součást porozumění životu. Přiznat si, že zranitelnost není slabost, ale součást naší lidskosti.
Reklama
