Tři roky pracovala Jana jako peer konzultantka ve volnočasovém klubu, dva roky navštěvuje střední školy, kde v rámci preventivních programů svůj příběh sdílí a přibližuje studentům téma duševního zdraví. Dnes studuje sociální práci na Filozofické fakultě UK a zároveň působí v podpůrné službě pro studenty 15+, kteří se potýkají s psychickými obtížemi.
Jana pochází z Prahy, kde žije celý život. Kromě své práce a studia se věnuje cestování, józe a thajskému boxu. Nejvíc ji naplňuje poznávání nových věcí a práce s lidmi. „Jsem otevřená mluvit o čemkoliv,“ říká s úsměvem a se stejným přístupem vstupuje i do své práce – pomáhat druhým s pochopením sebe sama a hledáním vlastní cesty.
Kdy se u vás poprvé objevily příznaky úzkostí a depresí? Co bylo tehdy největším spouštěčem?
Spíš je pro mě otázka, kdy jsem tyhle projevy neměla. Úzkostné prožívání si pamatuji už od narození. Spouštěčem mohl být rozvod rodičů, když jsem byla ještě hodně malá. Vždycky jsem byla dost uzavřená, takže jsem si to v sobě postupně vypěstovala. Nikdo mě moc nenaučil, jak se svými emocemi pracovat, takže jsem se často užírala vinou, studem a smutkem.
V pubertě jsem se poprvé řízla – jen tak, abych to vyzkoušela. Pak jsem to začala používat jako formu trestu a způsob, jak zvládat emočně vypjaté situace.
Jaké bylo pro vás dospívání s úzkostmi a depresí? Jak vás tyto pocity ovlivnily ve škole a v osobním životě?
Vždycky jsem se cítila hodně sama. Neuměla jsem o svých pocitech mluvit, ani jsem nevěděla jak. Tajně jsem si ubližovala, nikdo netušil, co dělám na internetu, nikdo nevěděl, že se k smrti nesnáším. Máma si toho asi začala všímat, když jsem ve čtrnácti hodně zhubla. Pak jsem se začala přejídat, ale to už nikdo neviděl.
Školu jsem vždycky nenáviděla, asi i proto, že se mi nedařilo zapadnout tak, jak bych chtěla. Toužila jsem mít hodně kamarádů, ale nevěděla jsem, jak je získat. Pamatuji si, jak jsem se dlouho odhodlávala přijít ke skupince a začít se bavit, ale nakonec jsem to stejně neudělala, protože jsem si říkala, že jsem trapná a nikdo mě nemůže mít rád.
Kdy jste se poprvé pokusila vyhledat pomoc a jaké byly vaše první zkušenosti s léčbou?
Poprvé jsme s mámou navštívily psychologa, když mi byly asi tři roky, kvůli nápadnému mrkání. Neurologické vyšetření nic neodhalilo, zjistilo se však, že příčina je psychická. Jaká přesně, na to už nikdo nepřišel.
Související…
Reklama
Během školních let jsme docházely k různým odborníkům – kvůli odmítání jídla, podezření na dysgrafii i depresím. Ty se naplno rozvinuly v patnácti, když jsem přestoupila z jednoho gymnázia na druhé. Tehdy jsem začala chodit na terapii, ale už bylo pozdě. Byla jsem hluboko v problémech s jídlem – střídavě jsem jedla málo nebo se přejídala, měla jsem jizvy po těle a hlavně myšlenky na smrt.
Když jsem přestala chodit do školy, zoufalá máma mě dovedla k ambulantní psychiatričce. Ta se o mě příliš nezajímala a rovnou mi předepsala léky – antidepresiva a Rivotril na uklidnění. O měsíc později jsem se jím předávkovala.
Co vás vedlo k sebepoškozování a později k pokusu o předávkování? Jaká byla tehdy vaše hlavní motivace a pocity?
U sebepoškozování je to směs různých pocitů. Někdy je to snaha něco cítit, cokoliv. Jindy trest za to, že jsem špatná, ošklivá, hloupá. A někdy to byl prostě impulz – vztek, zoufalství, pocit, že nemám svůj život pod kontrolou.
O sebevraždě jsem přemýšlela asi od dvanácti let. Velmi aktivně jsem si o tom četla na internetu a hledala různé způsoby. Neviděla jsem smysl svého života, měla jsem pocit, že mě nikdy nic nečeká, že nejsem taková, jaká bych chtěla být, a nemůžu s tím žít. Nedokázala jsem se vrátit do školy – kdykoliv jsem se jen podívala na učivo, přepadala mě úzkost a beznaděj. Myslela jsem si, že nebudu schopná odmaturovat, že jsem selhání. Potřebovala jsem, aby se něco stalo, aby se něco změnilo. Jasně, asi to bylo volání o pomoc, ale zároveň jsem prostě chtěla, aby to všechno přestalo – myšlenky, pocity. Za obojím stála obrovská sebenenávist a neúcta ke svému tělu i životu.
Po letech neúspěšné léčby se vám nakonec podařilo se z těchto problémů dostat. Co bylo tím klíčovým bodem nebo událostí, která vám pomohla změnit směr?
Když mi bylo devatenáct, byla jsem opět dvakrát hospitalizovaná a své dvacáté narozeniny jsem slavila v terapeutické komunitě. Tam jsem tajně vysadila všechny léky (brala jsem tehdy čtyři druhy léků – antidepresiva, stabilizátory nálady, antipsychotika). To proto, že jsem chtěla vědět, co doopravdy cítím, a s tím pracovat. Měla jsem pocit, že necítím žádnou změnu, když beru léky.
Napsala jsem dopis na rozloučenou a čekala na impulz, na výbuch emocí, který mě pošle přes palubu.
Z komunity (program tam měl trvat rok a půl) jsem tajně utekla po dvou měsících, protože jsem se styděla, že to vzdávám. Z vlastního bydlení jsem se vrátila k mámě domů a trpěla. Ze školy jsem vypadla a čas neúprosně běžel. Připadala jsem si stará a pozadu. Moji spolužáci už odmaturovali a začínali studovat na vysoké. Měla jsem dokončený druhák a žádnou motivaci k životu. Nic na mě nečekalo, na všechno jsem odpovídala „nevím, nechci“. Chtěla jsem jen nebýt.
Napsala jsem dopis na rozloučenou a čekala na impulz, na výbuch emocí, který mě pošle přes palubu. Máma už se přestala snažit mě zachraňovat. Chtěla, abych věděla, že je tu pro mě, ale také, že musím chtít sama. Pamatuji si, jak mi řekla, že jestli se zabiju, zlomí jí to srdce, ale už neví, jak tomu může zabránit. A je to jen na mně.
Byl to právě okamžik, kdy jste získala podporu od přátel a našla nové bydlení, který vás přesvědčil, že má smysl bojovat dál?
Možná to bylo vědomí toho, že je to můj život, ne život nikoho jiného, a že ho opravdu nemusím žít, pokud nechci. Pořád však kolem mě byly věci, na kterých mi záleželo – rodina, videohry, přátelé, kteří mi zůstali z dětství. Právě ti mi nabídli spolubydlení, čímž začala moje cesta k zotavení, která se neobešla bez velkých těžkostí a propadů. Měla jsem konečně naději, že existuje život i pro mě.
Uzdravení často nebývá přímočaré. Co vám nejvíce pomohlo v nejtěžších chvílích?
Zotavení není jen cesta nahoru – není to filmový moment, kdy se člověk najednou probudí do nového života. Byla (a stále je) to dřina, plná propadů, přemáhání a boje s vlastní myslí. Klíčovou roli sehráli lidé kolem mě – jejich podpora a zpětná vazba mi pomohly uvěřit, že za něco stojím. Překonávala jsem strach z blízkosti, bourala zdi a snažila se pečovat o všechny oblasti života. Budovala jsem si zdravé návyky, i když mě na cestě čekaly další pády. Těsně před maturitou a během covidu jsem se znovu zhroutila, ale tentokrát jsem rozpoznala varovné signály a vyhledala krizovou pomoc.
Jakou roli hráli blízcí lidé, vlastní zdroje a krizové služby ve vašem zotavení?
Postupně jsem se naučila zvládat těžké chvíle s pomocí vlastních zdrojů, blízkých nebo krizových služeb. Když se mi před čtyřmi lety zabil kamarád, byla to poslední chvíle, kdy jsem vážně uvažovala o sebevraždě. Pomohlo mi krizové centrum a práce, ve které jsem našla smysl.
Zatímco u teoretických výkladů se studenti někdy nudí, při osobní zkušenosti většinou všichni napjatě poslouchají.
Ani začátek studia na Katedře sociální práce se neobešel bez komplikací – tlak na kontrolu mě přivedl k nezdravému vztahu k jídlu a vyčerpání. Fungovala jsem, ale uvnitř trpěla. Přesto jsem našla rovnováhu – skrze práci, vztahy, přátelství i studium jsem objevovala vlastní hodnotu a s ní ustupovala i touha si ubližovat.
Dnes mě špatné myšlenky už neparalyzují – jen je zdravím jako staré známé. Drží mě naděje a motivace, terapie, pohyb, milující vztah, práce a sny, za kterými stále jdu. Vím, že mám na světě své místo.
Jak jste se dostala k práci peera ve volnočasovém klubu? Co vás motivovalo k tomu, abyste pomáhala mladým lidem právě tímto způsobem?
Před třemi a půl lety jsem objevila nabídku práce peera v organizaci Fokus. Duševním zdravím jsem se zabývala ve své maturitní práci, směřovala jsem k němu i při studiu mediálních studií. Od první hospitalizace jsem měla vizi, že chci něco změnit, že se mi nedostává pomoci, jakou potřebuji. Ve volnočasovém klubu jsem pracovala s dospělými, často staršími lidmi, kteří za sebou mnohdy měli roky léčby.
Můžete popsat své první zkušenosti s prací peera? Jak na vás mladí lidé reagovali a co vás při této práci nejvíce překvapilo?
Velmi důležitý pro mě byl kurz pro peer konzultanty, který se zaměřuje hlavně na integraci vlastní zkušenosti a vlastního příběhu. Díky tomu jsem si mohla uvědomit a ucelit význam toho, co jsem prožila, a toho, co si z toho můžu vzít. Vnímala jsem pokrok, který jsem udělala, ale i to, že mě ještě dlouhá cesta čeká. Proces zotavení nejde vždy jen nahoru, je plný nových výzev i malých vítězství.
Peerství je často prezentováno jako práce s vlastním příběhem. Moje zkušenost je ale spíš taková, že šlo především o naslouchání, přijetí a partnerský přístup, které mě vlastní zkušenost naučila.
Když chodíte do středních škol v rámci preventivního programu, jaké jsou nejčastější reakce studentů na váš příběh? Jsou ochotní o svých problémech mluvit, nebo spíše váhají?
Lektoruji v preventivním a destigmatizačním programu Blázníš, no a?, který si klade za cíl otevírat témata duševního zdraví s žáky středních škol. Součástí programu je i sdílení vlastního příběhu. Zatímco u teoretických výkladů se studenti někdy nudí, při osobní zkušenosti většinou všichni napjatě poslouchají. Často tuto část popisují jako nejpřínosnější a oceňují odvahu sdílet bolestné a hluboce osobní zážitky.
Osobní zkušenost by měla být využívána s uvážením, abychom jí druhé nezahlcovali nebo ji nepodsouvali, když není žádaná.
Cílem vyprávění je umožnit nahlédnout do mysli člověka, který může být společností odsuzován, a ukázat, co se v něm skutečně odehrává. Zároveň chceme studenty motivovat, aby se o svých trápeních svěřovali – kamarádům, rodičům, učitelům nebo odborné pomoci, například krizovým linkám. Snažíme se je podpořit v hledání vlastních zdrojů a toho, co jim konkrétně pomáhá.
Pomáháte mladým lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci. Co vás k této práci přivedlo a jakým způsobem dnes pomáháte?
Teď pracuji jako průvodce ve službě Dostuduj.fit (Fokus – Praha), kde nabízíme individuální podporu studentům od patnácti let. Líbí se mi, že mohu využívat jak odborné znalosti, získané studiem a dalším vzděláváním, tak i vlastní zkušenost, pokud cítím, že může být užitečná. V naší práci klademe důraz na flexibilitu a respekt k individualitě každého člověka.
Jaké metody nebo přístupy se vám osvědčily při práci s mladými lidmi, kteří procházejí úzkostmi a depresemi?
Já sama jsem se často setkávala s chladným a odtažitým přístupem. Proto teď pracuji tak, aby vždycky naproti klientovi seděl také člověk, spíš než odborník. Vřelost a laskavost jsou pro mě na prvním místě.
Jak využíváte svůj vlastní příběh při pomoci ostatním? Myslíte si, že díky vašim osobním zkušenostem vás mladí lidé lépe pochopí a otevřou se vám?
Myslím si, že osobní zkušenost může vytvořit pocit bezpečí ke sdílení, ukázat naději, že se z toho dá dostat, nebo nabídnout osvědčené copingové (vypořádávací) strategie. Může prolomit bariéru mezi profesionálem a klientem, dát vědět, že jsou si oba rovni.
Situace ve školství by se zlepšila i tím, kdyby se větší podpory dostávalo učitelům – například prostřednictvím supervizí.
Zároveň by ale měla být využívána s uvážením, abychom druhé nezahlcovali jen svou zkušeností, nebo ji nepodsouvali, když není žádaná. Je třeba empatie a citlivosti k tomu umět vyhodnotit situaci.
Co byste doporučila mladým lidem, kteří trpí duševními obtížemi, ale bojí se o svých problémech mluvit?
Dlouho jsem tajila, co se ve mně odehrává, styděla jsem se za to. Pak jsem začala zjišťovat, že sdílení je oboustranné, jakmile já udělám krok k druhým a otevřu se, vytvářím tím důvěru i pro jejich sdílení. Takže bych doporučila dívat se okolo sebe a poslouchat. Protože pak zjistíme, že vlastně nikdo není úplně normální a úplně zdravý.
Jak zvládáte tuto náročnou práci emocionálně? Máte nějaké rituály nebo postupy, které vám pomáhají udržet si odstup a zvládat psychický nápor?
Já svou práci nepovažuji za náročnou. I když přicházejí sebetěžší témata, jsem ráda, že v nich můžu s těmi lidmi být, že na to nejsou sami. Tu tíhu si ale nenosím domů, pomáhá mi všechno si hned zapisovat, úkoly, myšlenky, abych měla čisto v hlavě.
Jakou podporu by podle vás měla společnost nebo školy poskytovat mladým lidem s psychickými obtížemi?
Jsem ráda, že mnoho škol umožňuje svým studentům individuální plány a nabízí různé formy podpory. Já sama mohu studovat vysokou školu jen díky tomu, že jsem střední absolvovala dálkově. V té době bych jinak pokračovat nedokázala – potřebovala jsem jiný přístup a víc prostoru dát se do pořádku.
Tohle je obecně problém školství – snaží se všechny vtěsnat do jedné šablony, místo aby podporovalo studenty v jejich silných stránkách. Naopak jim často dává najevo, že nejsou dost dobří jen proto, že neodpovídají normě. Myslím, že situace ve školství by se zlepšila i tím, kdyby se větší podpory dostávalo učitelům – například prostřednictvím supervizí.
Pracuji tak, aby vždycky naproti klientovi seděl také člověk, spíš než odborník. (foto: se souhlasem Jany Krejčí)
A co by měla udělat společnost? Přestat s narativem, že si za to mladí můžou sami, že jsou rozmazlení a neschopní. Měla by se zamyslet nad problémy duševního zdraví jako celospolečenským fenoménem. Co to o naší době vypovídá, když děti samy chtějí odejít ze světa?
Je také důležité vnímat tyto problémy v rodinném kontextu – často je tím, kdo potřebuje podporu, rodič dítěte nebo celý rodinný systém.
Existuje nějaká rada nebo povzbuzení, které byste chtěla předat mladým lidem, kteří si procházejí podobnými problémy jako vy?
Nespěchat na sebe. Odmaturovat v devatenácti není důležitější než cítit se v pohodě. Každý má svůj čas. Dospívání je nesmírně intenzivní období – stáváme se dospělými, přebíráme za sebe zodpovědnost a procházíme mnoha změnami, na které si musíme zvyknout a naučit se s nimi žít. To přece nejde zvládnout za týden ani za měsíc. Takže možná to nejdůležitější je být k sobě laskaví. Ve všech ohledech.
Co vám osobně pomohlo nejvíce na vaší cestě k uzdravení a co považujete za klíčové momenty, které vás dovedly až k tomu, že dnes můžete pomáhat ostatním?
Vždy pro mě byli druzí lidé nesmírně důležití, i když mi to s nimi dřív moc nešlo a často jsem se cítila osamělá. Vytvořit si kolem sebe síť bezpečných vztahů pro mě asi bylo to nejzásadnější – vědomí, že na mě lidem záleží a že mě mají rádi.
Vidím to napříč svým životem i prací a nemůžu se ubránit pocitu, že duševní zdraví se zhoršuje, protože se jako lidé navzájem stále více vzdalujeme – ať už kvůli sociálním sítím, covidu nebo tlaku na výkon a dokonalost.
Zažívala jsem to i v Bohnicích. Ačkoli mi hospitalizace jako taková dlouhodobě příliš nepomohla, našla jsem tam přátele. Zjistila jsem, že se můžu chovat jakkoliv, být jakákoliv, a nikdo mě za to nebude soudit. Tenhle pocit mi hodně pomohl pochopit, že i já mám na světě své místo. Že můžu prostě jenom být.
