fbpx

Psychoterapeutka: Nemáme přežívat, ale žít. Potřebujeme malou duševní KPZ Dalších 5 fotografií v galerii
Natálie Roček Berglowcová. (foto: Lucie Schweinerová, Freepik)

Tělo bez duše a duše bez těla? Podle Natálie Roček Berglowcové to tak nefunguje. Tělo, mysl a emoce jsou totiž dokonale spojené nádoby.

Zveřejněno: 5. 2. 2025

Bodypsychoterapie vznikla na počátku 20. století jako širší součást rozvoje psychoterapie a psychosomatických přístupů. Její základy položil rakouský lékař, psychoanalytik (a student Freuda) Wilhelm Reich. Reich se zajímal o propojení těla a emocí, přičemž zkoumal, jak potlačené emoce ovlivňují tělesné napětí a energetický tok v těle. Vyvinul také koncept „svalového krunýře“, který popisuje, jak chronické napětí v těle odráží psychické obrany a potlačené emoce. 

O zdraví a komplexní přístup se Natálie Roček Berglowcová zajímala od útlého dětství. Životní cesty ji zavanuly až ke studiu psychologie na Masarykově univerzitě v Brně, kde dostala první ochutnávku psychoterapeutických směrů, zaměřených na tělo. „Tam jsem do morku kosti pocítila, že tohle je pro mě 'to ono', a už mě to nepustilo. Čím hlouběji do těchto témat jdu, tím větší mi to dává smysl a pohání to moji touhu se vzdělávat, protože propojení těla a psychiky je tak komplexní, že je neustále co studovat a v čem se dozvídat nové věci,“ dodává.

Profesí jste bodypsychoterapeutka. Přiblížila byste nám podstatu tohoto oboru? Co Vás nejvíce motivovalo se jím profesně zabývat?

Psychoterapie zaměřená na tělo je stále především psychoterapie. Tedy, chodí za mnou klienti s potížemi ve vztazích, s náročnými životními situacemi, s vyčerpáním, vyhořením, nedostatkem motivace, potřebou osobního rozvoje i se závažnějšími psychickými diagnózami. Hodně mluvíme, hledáme možnosti, jak složité situace v životě zvládnout, budujeme společně nové strategie jednání i prožívání. 

V nějaké fázi života bylo výhodnější se odpojit, cítit méně, nevnímat signály těla.

Rozdíl oproti jiným psychoterapeutickým směrům je ale ten, že v tom procesu tzv. bereme tělo do hry. Hodně se zaměřujeme na tělesné prožívání, na souvislosti emocí a tělesných projevů, na zdravotní nedostatky způsobené stresem nebo vyčerpáním. Ale i na podporu psychiky při procházení náročnými lékařskými úkony nebo léčbou.

Velikou kapitolou pak je práce s traumatem, která dle mého nejde vůbec kvalitně dělat bez zapojení tělesné stránky. Protože trauma ve velké většině případů na těle vzniklo a na těle se taky projevuje, není moc funkční si o něm „jen“ povídat a mentálně mu porozumět.

Pro představu. S jakými životními situacemi a potížemi se na Vás nejčastěji klienti obrací?

Liší se to i podle různých období a podle toho, o čem někde veřejně mluvím. Pokud jsem hostem rozhovoru o vyhoření, nacházejí si mě pak klienti s tímto tématem a příště zase s jiným. Ale obecněji přicházejí s potížemi ve vztazích, se syndromem vyhoření, s chronickým vyčerpáním, psychosomatickými bolestmi, přicházejí si pro to, aby se naučili práci se stresem a uvolněním. Hodně jsou teď aktuální mateřská témata a témata hranic a jejich nastavování. Pokud přichází na terapii klient s vážnějším psychickým problémem, diagnózou nebo medikací, je potřeba paralelní spolupráce s psychiatrem nebo klinickým psychologem.

dsc05224 2

(foto: Lucie Schweinerová)


Na svých stránkách máte napsáno: Najděte cestu k duši přes tělo. Čím se to stalo, že jsme často „odpojeni“ od své duše a hledáme (se)?

Jedna příčina je, že je to naučená věc. V nějaké fázi života bylo výhodnější se odpojit, cítit méně, nevnímat signály těla. Jako děti jsme připojení dokonale. Až příliš, protože nefiltrujeme své naprosto upřímné reakce na cokoliv. Pro život ve společnosti je ale potřeba se nějak regulovat a socializovat. To je v pořádku, ale záleží, jak k tomu dochází, v jaké míře a v jakém věku. Pokud se to děje příliš silně nebo drasticky, případně příliš brzo, tak postupně přestáváme signály svého těla a své duše vnímat, protože je stejně nemůžeme vyslyšet a potřeby naplnit. Lepší tedy je je nevnímat, zavřít.

Čím intenzívněji to z různých důvodů děláme, tím víc si ty dveře zavíráme a odpojení prohlubujeme. Samozřejmě že není cestou se bez cenzury chovat a jednat tak, jak se aktuálně cítím a co potřebuju, ale ani zavřít ve jménu klidu a nerušení vnímání svých potřeb a signálů svého těla. Zlatá střední cesta je být se sebou v dobrém kontaktu, uvědomovat si, co a proč cítím, vnímám a jak jednám. A jemně hledat ve svém životě cesty rovnováhy i v tomto směru.

Druhý důvod potom je, že se odpojíme následkem traumatu. Bolestivé životní zkušenosti, kdy jsme zároveň u ní zažívali bezmoc a osamocení. Ta zkušenost nás zahltila, přesahovala naše momentální kapacity se s ní popasovat. A tak bylo výhodnější (mnohdy životně nutné) se odpojit. Přestat ty obrovské emoce cítit, abychom se z toho nezbláznili.

Je důležité dodat, že ani jedna z těch strategií se neděje jako vědomé rozhodnutí. Tohle všechno se stane jako rychlý a podvědomý mechanismus. Nikdo ráno nevstane a neřekne si: „Hm, dneska se radši odpojím od svého prožívání.“ Tedy, říct si to může, ale není to tak snadné.

Dočetla jsem se, že když je naše psychika nespokojená, tak to může eskalovat i například do podoby autoimunitního onemocnění. Je to tak? Učíte tedy své klienty poznávat, co jejich duše potřebuje, aby byla… šťastná?

To je velmi zjednodušující (a proto také velmi oblíbený) pohled. Ty popularizující, přímočaré interpretace (co ve svém životě nechceš vidět, když máš potíže s očima?) jsou poškozující a zavádějící. V konečném důsledku pak psychosomatice jako oboru škodí a v očích mnoha lidí jej činí nevěrohodným a šarlatánským.
Jakákoliv nemoc, a u autoimunitních onemocnění to platí zvlášť, je komplexním souhrnem mnoha faktorů. Genetika, prostředí, životní styl, výživa, psychika… To všechno se v tom velikém kotlíku míchá, a když se to smíchá do dlouhodobé nerovnováhy v organismu, projeví se to jako onemocnění. Jenomže můžete dva různé lidi vystavovat stejným špatným podmínkám a u obou se to projeví jinak a jindy. Každý máme někde slabší místo a to místo se obvykle ozve jako první. Pokud máme k nějaké nemoci genetické predispozice, musíme se snažit o mnoho víc než ten, kdo k ní ty predispozice nemá, aby nepropukla. Víme už, že životní styl a prostředí dělá opravdu hodně, ale nejsou jedinými faktory.

Emoce bez těla neexistují, protože se na těle projevují. I když na nás zvenčí emoci nikdo nepozná, uvnitř těla se toho stane hodně.

Pro zdravý život je nutné, abychom se naučili pracovat se stresem, učili se hledat své zdroje radosti a životní energie, pracovali se svými strachy a dobře vedli a opečovávali mezilidské blízké i vzdálenější vztahy. Ve všech výzkumech to opakovaně vychází jako podstatný faktor zdraví a dlouhověkosti.
Tedy abych odpověděla, ano, součástí psychoterapie obvykle je i to, že se klient učí, jak do podobných těžkých situací nepadat opakovaně a jak si s nimi v budoucnu lépe poradit. Jak hledat svou spokojenost a naplnění, zkrátka, jak být šťastný nebo alespoň šťastnější.

A jak do tohohle všeho zapadá dnešní zrychlená doba, v níž žijeme?

To je samozřejmě pro většinu lidí veliká výzva, ale žádná doba nebyla a nebude dokonalá. Ideální podmínky jsou možná v akváriu, ale ne v pestrém světě plném lidí. Myslím, že své výzvy má každá doba, a lidé se musí učit s nimi vyrovnávat. Ano, současnost je v mnoha ohledech velice náročná! Ale také nám přináší formu blahobytu a svobody, jaká tady nikdy nebyla. Mnohem víc než dřív o sobě rozhodujeme (což ale taky znamená, že si musíme nést následky svých rozhodnutí), máme flexibilnější varianty života i práce.

Související…

Běhat v kolečku jako křeček nemusíte. Brzdu ale zatáhněte sami
Kristýna Nedobitá

Rozhodně to ale není jenom snadné, to je jasné, protože se s tím pojí zase úplně jiné výzvy, které generace před námi nemusela řešit, a tak na ně nemáme návod ani prošlapané cesty. Mám ale pocit, že každá generace se prostě učí nějak „za běhu“, protože se změny dějí tak rychle, že zkušenosti té předchozí přestávají být pro tu další generaci relevantní.

O propojení duše a těla už se ví. Jak to ale celé vlastně funguje?

Emoce bez těla neexistují, protože se na těle projevují. Emoce vznikne v mozku, ale má obraz v celém těle a opět je to mozek, kdo ji z toho těla zase vyčte a pojmenuje. Funguje to takhle: Emoce, ať už ji dáme najevo, nebo ne, má v těle vždy nějaký projev. Neurochemicky: uvolní se s ní související neurotransmitery a ty způsobí následné věci (stažení některých svalů, uvolnění jiných svalů, změnu hormonální hladiny, někdy to ovlivní konkrétní orgány). Dále se zrychlí/zpomalí tep srdce, dech i naše reakce.

I když na nás zvenčí emoci nikdo nepozná, uvnitř těla se toho i tak stane hodně. A jak víme, na vyvolání emoce stačí i myšlenky. Může se tedy běžně stát, že navenek jen sedíme u stolu a přemýšlíme, ale uvnitř se děje doslova chemická a svalová bouře.

 Vztek u mužů ještě bývá akceptovatelný, u žen ale nebývá dobře přijímán.

Pokud je emoce jednorázová, krátkodobá a my ji projevíme nebo uvolníme, je to v pořádku a přirozené, nic se neděje a jedeme dál, tělo obnoví rovnováhu. Potíž je, když se ta emoce a tedy její fyzický vzorec děje opakovaně, často a bez uvolnění. Při prožívání stále stejné emoce se stahují ty samé svalové skupiny, vyplavují tytéž hormony a celý fyzický obraz emoce se děje znova, znova a znova. Tato tělesná reakce se může stát chronickou. Už se dotyčné svaly neuvolní (nevyplatí se jim to, když se za chvíli budou stahovat znovu) a zůstávají ve spasmu. A to je přesně ono – můžeme mít stažené svaly na místech, kde pro to není fyzioterapeuticky důvod. To jsou ony „uložené“ emoce.

Zabýváte se také vztekem. Osobně mám dojem, že se my lidé povětšinou za tuto emoci spíše stydíme. Jak to tedy se vztekem je a proč se jej povětšinou snažíme potlačovat? Má „udušený“ vztek tendenci se promítnout na nějakém konkrétním místě na těle, nebo je to ryze individuální?

Řekla bych, že se rovnocenně zabývám všemi emocemi, se kterými klienti přijdou (i těmi, se kterými nepřijdou, ale cítí je), ale máte pravdu, že vztek je asi nejpotlačovanější emoce. Snažíme se ho potlačovat, protože ve společnosti nebývá dobře přijímán. Zvláště u žen. Vztek u mužů ještě bývá akceptovatelný, ale nikdo na něj nereaguje dobře.

dsc05428

(foto: Lucie Schweinerová)


Vztek přichází, když překračujeme své hranice. Cítíme bezpráví, nespravedlnost, když jsme přetížení a nemáme kapacitu na další emoce nebo vjemy. Potíž ale je, že máme problém jej projevit v jeho jemnějších odstínech, a tak jej ukrýváme, střádáme a polykáme a on se střádá. A pak prostě vyteče ven v nejméně vhodnou chvíli na nejméně vhodného člověka a to už bývá velmi destruktivní. Tím získáme špatnou zkušenost a příště se jej budeme snažit držet ještě víc a ještě déle a… ano, bude to ještě horší. 

Samozřejmě, v pořádku jsou jakékoliv emoce, ale není v pořádku jakékoliv chování. A pokud dokážeme vztek vyslyšet a projevit v jeho zárodcích, snadněji jej namíříme bezpečně a neškodně. Veliký, nezvladatelný nával už stěží nějak ukočírujeme.

A co se týká „ukládání“ vzteku, to je skutečně hodně individuální. Záleží to na tom, jak zrovna naše tělo vztek projevuje. Jsou to zatnuté čelisti? Nebo zaťaté pěsti? Ramena bojovně nahoře, nebo naopak stažená dozadu? Je to individuální, ale naše tělo má konečný počet svalů a kostí, a tudíž těch možných reakcí není nekonečno. Takže ano, určitý obecně platný vzorec o tom, jak se zadržený vztek projevuje na těle, najít můžeme.

Ovšem na druhou stranu: když už vztek máme v repertoáru emocí, určitě k něčemu slouží. Tak tedy, čím konkrétně nám může být vztek prospěšný? A jen tak pro zajímavost, existují z hlediska psychologie nějaké národy, které mají ke vzteku větší sklony? A jak jsme na tom my v Česku?

Přesně tak, vztek je mobilizující emoce. Na rozdíl třeba od apatie nebo hlubokého smutku, které k akci rozhodně nevybízejí. Vztek nám dává sílu změnit věci, které jej vyvolaly. Máme sílu odtlačit dotěrné podněty i lidi, sílu měnit nevyhovující podmínky, bojovat, angažovat se. Když si to dovolíme.

Emoce vnímám jako posly zpráv. Říkají nám, že se něco děje, a rovnou obsahují i návod na řešení.

Co se týká národních zvyklostí k projevu emocí obecně, nejen ke vzteku, určitě nějaké kulturní tendence jsou. Vidíme to asi, kdykoliv cestujeme, že jižní státy nemají s projevem emocí problém, na rozdíl od těch severních například. Je to ale i nějaká stereotypizace. Můžeme proti sobě postavit imaginárního typického Japonce a Brazilce a určitě tam rozdíl bude. Ale v každém z těch národů budou lidé umírněnější a víc explicitní. Kulturní kontext ale určitě vliv má a Čechy vnímám tam, kde jsou i geograficky – tak nějak uprostřed:-)

A není to pravděpodobně jen vztek, ale také další emoce, jako je třeba strach, smutek apod., které většinou řadíme do šuplíku „negativní“ a příliš je nezpracováváme. Je i toto důvod, proč začíná být bodypsychoterapie v poslední době tak vyhledávaná?

Řekla jste to přesně: negativní. Řádná emoce není negativní. Emoce prostě jsou. Je to projev našeho těla, reakce na situace uvnitř nás i vně. Ale jsou emoce tak nějak vhodné a nevhodné a spíš bych je kategorizovala jako příjemné a nepříjemné. Jakmile z nich totiž sundáme tu nálepku „špatné a dobré“, najednou nám půjde snáz přečíst informace, kterou nesou.

dsc05237

(foto: Lucie Schweinerová)


Přesně tak totiž emoce vnímám: jako posly zpráv. Říkají nám, že se něco děje, a rovnou obsahují i návod na řešení. U každé emoce máme i rovnou chuť něco v souladu s ní udělat. Vzteky zakřičet nebo bouchnout, smutkem plakat, radostí se smát. Právě to, že to často neuděláme, je překážka, kterou to celé začneme komplikovat. Co není pojmenováno, nemůže být prožito a puštěno. Emoce nesetrvává v našem těle, když je prožitá a tím uvolněná. Může znovu přijít, ale je to zase aktuální reakce na vzpomínku. Emoce je vždy aktuální. Situace, která jí vybudila, aktuální být nemusí. 

Myslím, že boom práce s tělem je tady proto, že se dostávají ke slovu i světoví specialisté na celostní práci s tělem a psychikou. Je hodně slyšet Gábor Maté, Bessel Van der Kolk, Peter Levine, Stephen Porges a mnoho dalších. Rozkrývají souvislosti těla a psychiky i výzkumně a umí popularizovat, mají spoustu následovníků. Takže se ta vlna šíří po světě. A já myslím, že je to skvělé! Nicméně je potřeba říct, že to není samospásné, a stejně to vždycky potřebuje klientovu práci, odhodlání a ochotu se na své vnitřní procesy upřímně podívat a odhodit ty, které už nejsou pro dobrý a zdravý život funkční. Práce s psychikou skrze tělo je komplexnější a tím i hlubší, náročnější a tak mnohdy dost nepohodlná.

V minulém režimu nebylo úplně zvykem se o duši a emocích bavit. Řekla bych, že jsme se od té doby velmi pozitivně posunuli, přesto lidí s duševními trabli přibývá. Kde je podle Vás příčina?

To je právě otázka – jestli přibývá duševních onemocnění, nebo se jen lépe diagnostikuje to, co tady bylo vždycky. Zpřesnila se diagnostická kritéria, dostáváme se k informacím lépe a tak vše, co se dřív třeba u dětí dalo do škatulky „zlobí a potřebuje na zadek“, je dnes mnohem jemněji třízeno a diagnostikováno. 

Diagnostika má zůstat vždy v rukou kvalifikovaného odborníka a rozhodně nás nemají nálepkovat partneři, kolegové, nadřízení nebo učitelé ve školách a školkách.

Pak je tady druhý aspekt a tím je nadužívání některých diagnóz, což vnímám jako důsledek zpopularizování těchto témat a obecně rozšíření tzv. „therapy speak“ mezi širokou veřejnost. Diagnostika má zůstat vždy v rukou kvalifikovaného odborníka a rozhodně nás nemají nálepkovat partneři, kolegové, nadřízení nebo učitelé ve školách a školkách.

Současný svět má své veliké výzvy, ke kterým děti a mladí dospělí nedostávají nástroje, jak je zvládat. Do vzdělávání se jen velmi pomaličku začínají dostávat základy péče o psychické zdraví, teprve se začíná mluvit o důležitosti sebepoznání a o nutnosti budování odolnosti, o bezpečném prostoru, nesouzení atd. Vnímám v tom veliký střet a nepochopení se mezi generacemi. Protože si současná starší generace vůbec neumí představit, jaké to je vyrůstat ve světě, kde na dva kliky můžete být online přítomni těm nejstrašnějším hrůzám na světě. Ve světě, kde se komunikuje nonstop, a tudíž se i nonstop řeší trable a problémy a je i prostor, aby nonstop probíhala šikana… A to všechno v tom nejkřehčím věku, kdy se formuje osobnost, člověk dozrává.

Taky v tom hraje roli to, že to, co jsme sami nedostali, jen velice těžko dokážeme předávat. A tak pokud se někdo musel se svými trablemi popasovat sám a trápil se bez pochopení a přijetí, nedokáže teď tak snadno toto pochopení a přijetí nabídnout někomu jinému. Odtud ono „taky jsme to museli přežít“. Museli. Ale další generace to možná nemusí jen přežít, když dostane správné nástroje na to, jak to zvládnout.

Zimní období máme v plném běhu. To je povětšinou období, kdy se lidé necítí příliš v kondici. Duševně ani tělesně. V jednom podcastu jste zmínila efektivní duševní KPZ. Přiblížila byste to?

Ano, je to tak. Je to prostě náročné období samo o sobě. Ubývá světla a tepla i živin v čerstvých potravinách, a tím i energie. Tělo nás přirozeně vede k odpočinku a uvnitřnění se, větší potřebě spánku, pobytu uvnitř a ke klidu. Jenže společnost co? Ta má vrchol aktivity! Školní rok (to je pro spoustu lidí spojeno s nějakou velkou změnou a nutnou adaptací), setkávání, konference, vzdělávání, uzávěrky a Vánoce. Od ledna zase předsevzetí, nové začátky a změny. Uff. To rozhodně není předobraz podmínek, kdy se můžete jen tak snadno bez následků schovat a zazimovat.

bioenergetika 24

(foto: Zbyněk Riedl)


Jde to proti sobě a my musíme pečlivěji vážit, do čeho se pustíme a čemu svou energii věnujeme. Musíme také pečlivěji svou energii obnovovat. To, co šlo v létě samo a snadno, na podzim a v zimě stojí úsilí. Proto vnímám větší potřebu vědomě pečovat o to, abychom to ustáli. Znamená to podpořit tělo i psychiku, jak jen to jde, a neodsouvat sami sebe na poslední kolej, až za všechny povinnosti.

Každý by si tedy měl vytvořit takovou svou vnitřní KPZ, tedy krabičku poslední záchrany – seznam zdrojů, do kterých sáhne, když ucítí signály, že všechno není na dobré cestě.

A co by v takové KPZ mělo být, abychom svoji duši a samozřejmě i tělo opečovali a kultivovali?

Myslím, že k tomu, abychom se dobře opečovali, se především potřebujeme znát. Vědět, co konkrétně zrovna mně dělá dobře, co mi obnovuje energii. A podle toho si vytvořit svůj osobní seznam radostí a činností, které mi nebudou energii ubírat, ale naopak doplňovat. Univerzální jsou samozřejmě kvalitní spánek, pohyb, výživné jídlo, pobyt venku v přírodě a čas s blízkými. Ale pak je tady spousta menších věcí, které jsou individuální: poslech krásné hudby, čtení, příjemné filmy, omezení podnětů, welness, meditace, čas s domácími mazlíčky, koníčky… Prostě radosti. Činnosti, kdy se nepoměřujeme, nehodnotíme, jen si je užíváme. Někdy jich jde dostat do života víc, jindy méně. Ale rozhodně by tam v dlouhodobém horizontu neměly chybět. Stojí na tom zdraví. 

 

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...