„Je to bílý muž,“ říká agentka FBI Clarice Starling v americkému filmu Mlčení jehňátek z roku 1991. „Není tulák. Má někde svůj vlastní dům, ne byt… Je mu třicet nebo čtyřicet let. Má skutečnou fyzickou sílu kombinovanou se sebeovládáním staršího muže. Je opatrný, přesný a nikdy není impulzivní. Nikdy nepřestane. Asi ne.“ Tak komentuje mladá policistka, kterou ztvárnila herečka Jodie Foster, osobnost unikajícího vraha Buffalo Billa. Scéna zachycuje reálnou práci policejních profilovačů.
Práce behaviorálního profilovače není jednoduchá. Obvykle je přizván k řešení vraždy proto, že ostatní policejní metody selhaly. Jinými slovy detektivům se nedaří podezřelého chytit. Jeho hlavním úkolem je sestavit psychologický portrét vraha. Zajímá se o jeho osobnost, kde a s kým žije, jakou má práci, náboženské vyznání nebo sexuální preference. Při troše štěstí dokáže většinu důležitých indicií vyčíst přímo z místa činu.
Ukaž mi, kdo jsi
Víc než forenzní důkazy, jako jsou vlasy nebo sperma, je však zajímají další stopy, které jim mohou napovědět, s jakým typem vraha mají tu čest. „Tento druh profilování je založen na analýze chování pachatelů, vytvořené za dlouhá léta odborné praxe,“ popisuje ve své knize Psychologie sériových vrahů Andrej Drbohlav.
FBI rozlišuje dva typy vražd: organizované a neorganizované. To, jak byla vražda spáchána, totiž dokáže odborníkům hodně napovědět i o samotném pachateli. U první skupiny vrahů je místo činu charakteristické určitým řádem a pečlivostí. Zkušený profilovač bude vycházet z předpokladu, že jde o člověka málo přizpůsobivého, který pravděpodobně už několikrát za sebou dostal vyhazov z práce a nejspíš žije dlouho se svými rodiči v jedné domácnosti.
Pokud pachatel zakryl obličej oběti, může to znamenat, že nebyla vybrána náhodně, ale že ji znal. Po násilném aktu ho zaplavily pocity hanby, a tak mrtvolu zakryl. Jedním z neorganizovaných vrahů je například známý Jack Rozparovač, který vraždil prostitutky v Londýně během 80. let 19. století. „Ti bývají mnohem impulzivnější a náhodnější,“ řekl pro The New York Times James Alan Fox, profesor kriminologie na Northeastern University, který se zabývá studiem sériových vrahů přibližně třicet let.
Voodoo kriminologie
První behaviorální profil, který pomohl chytit vraha, vyvinul v roce 1957 psychiatr James A. Brussel. Policie ho oslovila, aby jim pomohl odhalit záhadného Mad bombera, který odpálil více jak třicet bomb během patnácti let. Kromě obecnějšího popisu, že jde o svobodného muže středního věku římskokatolického vyznání, doplnil charakteristiku o zásadní detail, týkající se jeho oblečení: měl totiž nosit dvouřadý oblek se zapínáním. Když policisté George Meteskyho zatýkali, opravdu na sobě takový oblek měl.
„Mad Bomber" George Metesky.
I přesto, že byl tento profil od psychiatra Brussela, kterému se přezdívalo Sherlock z gauče, pozoruhodně (a nezvykle) přesný, bylo profilování v kriminologii ještě dlouhá léta považováno za voodoo. Plnohodnotnou součástí vyšetřování se stalo až díky agentovi FBI Johnu Douglasovi, který tento obor pozvedl.
Douglas se svými kolegy začal ve druhé polovině 20. století zpovídat uvězněné sériové vrahy, mezi kterými byl například i Charles Manson. Mohli tak nahlédnout do myslí násilníků a pochopit jejich způsob uvažovaní i motivů.
Práce policejního profilovače není o hádání, ale především o jeho schopnostech a zkušenostech. „Viděl jsem mnoho případů násilných zločinů, týkajících se nejrůznějších lidí. Dostatečně jsem porovnával detaily každého z nich a vyslýchal nespočet pachatelů. Tak jsem získal přibližnou představu o tom, jaký typ zločinu spáchají konkrétní osobnosti,“ popsal svou metodologii Douglas pro The New York Times. „Snažím se myslet jako oni,“ dodal.
Forenzní psychologie v Česku
V průběhu osmdesátých let minulého století se začaly poznatky FBI ohledně psychologického profilování dostávat i k odborné veřejnosti u nás. Z archivních spisů je patrné, že profilování bylo využito například u případu pětinásobného vraha Hojera nebo trojnásobného vraha Straky. Prvenství však patří forenznímu psychologovi a profilérovi René Grumlíkovi: v roce 1979 za ním přišli policisté kvůli brutální vraždě ženy v Bělském lese. S pomocí jím vyhotoveného profilu se nakonec podařilo pachatele dopadnout.
V Česku forenzní psychologové a profilovači v drtivé většině případů zpracovávají hlavně znalecké posudky, na místo činu se dostávají spíše sporadicky. Mohou však být přizváni jako konzultanti i k vraždě. „To se děje hlavně v případech, kdy je oběť uspořádána velmi specifickým způsobem a je málo stop,“ říká forenzní psycholožka Ludmila Čírtková, která vystupuje jako host v podcastu Forenzní psychologie z dílny Českého rozhlasu.
Reklama
foto: ČSFD, zdroj: Autorský článek
