Velké množství hraček děti přetěžuje, ve hře je zásadní role rodičů, říká psycholožka

Umí si dnešní děti hrát? Potřebují vůbec ke svému rozvoji hračky? A je nutné zásobit je dokonale vypracovanými modely? Není lepší rozvíjet jejich fantazii prostřednictvím obyčejných věcí? Téma, které hýbe světem.

„Pravdou je, že všechny děti si umí hrát, jen se přizpůsobují podmínkám a možnostem, které jim doba, společnost, rodiče a celkový kontext života umožňují. Dnešní hra má třeba díky technologiím jinou podobu než před sto lety, ale pořád je to hra. Často od lidí slýchám, že si dnešní děti vůbec neumí hrát, pořád jen koukají do mobilů, tabletů… “ To za nás nebylo. Životní tempo je dnes celkově rychlejší, trávení volného času jiné a v tom se odráží i to, jak si hrají naše děti a jaké podmínky jim k tomu my jako společnost poskytujeme,“ řekla Flowee dětská psycholožka a psychoterapeutka Tereza Pojmanová Pandadis.

Podle ní je hra pomocí hraček pro děti nejpřirozenějším způsobem fungování ve světě. Hračka se stává nástrojem pro zdravý vývoj osobnosti, který rozvíjí myšlení, vnímání, fantazii, dovednosti a nespočet dalších důležitých oblastí. „Je to prostředek, kterým se učíme komunikovat, vyjádřit, co potřebujeme. Díky hře si děti mohou zpracovat mnoho zážitků a zkušeností. Rozvíjejí své dovednosti, jemnou i hrubou motoriku, učí se chápat svět a orientovat se v něm. Nejen dětem, ale i rodičům mohou hračky usnadnit proces předávání informací. Hračky nám mohou pomoci rozvíjet u dětí empatii, rozumět vlastním emocím a porozumět tak i svému okolí. Je k tomu však potřeba i zdravý a plnohodnotný kontakt s rodičem. Samotné hračky za nás veškerou práci neodvedou,“ vysvětluje Tereza Pojmanová a tím vlastně dává za pravdu americké terapeutce Naomi Aldortové.

Kolik je tak akorát

Naomi Aldort tvrdí, že batolata a malé děti hračky téměř nepotřebují. Případně jim ke štěstí a rozvoji stačí jen minimum. Doporučuje takzvané syrové rodičovství, tedy vychovávat děti přímo – kontaktem očí, dotyky, společnými chvílemi. Přesto hrát si (i o samotě) je přirozená potřeba, kterou bychom měli u dětí rozvíjet. A je jedno čím. „Městské dítě z paneláku zřejmě bude svou fantazii a kreativitu rozvíjet jinak než dítě, které vyrůstá na malé vesnici a většinu času tráví venku v přírodě. To ale neznamená, že jedno je horší nebo lepší. Děti se vždy zařídí podle podmínek, které jim poskytneme. V tomto ohledu je to víc na nás rodičích,“ zamýšlí se Tereza Pojmanová Pandadis.

Přehnané množství hraček děti zahlcuje a přetěžuje. Nenápadně tím dětem také předáváme nezdravý vzorec chování, který se v dospělosti může projevit v mnoha oblastech života. Pokud kolem sebe máme příliš podnětů, naše pozornost je roztěkaná.

„Vlastně se domnívám, že je úplně jedno, zda si dítě hraje venku s klackem, nebo paří nejmodernější hru na počítači. Nudit se, rozvíjet se a zažívat plnohodnotný vztah s rodičem mohou v obou případech. Záleží spíš na nás jako rodičích, jak jim v tom pomůžeme. Zároveň mě napadá, že hračkou může být třeba i škrabka na brambory. Když z pomoci v kuchyni při vaření umíme udělat hru a ještě tím vést děti k zapojení se do společných aktivit v rámci chodu domácnosti, můžeme je tím obohatit mnohem víc než spoustou skvělých hraček.“

I když se dnes mnozí rodiče vracejí k tradici a k jednoduchým hračkám, podle terapeutky bychom neměli dětem odpírat vymoženosti odpovídající reálné době a stylu života. Zkrátka vše je o zdravé míře, individuálních potřebách a možnostech rodiny. Obě terapeutky se shodují, že je nutné najít správnou míru, abychom si hračkami neusnadňovali práci. Důležité je vybírat vhodné produkty dle věku, dítě s nimi seznámit, případně poradit, jak je používat. Pak se hračky stanou dobrým pomocníkem.

Na krásu nedbejte

Při výběru hraček bychom měli důsledně myslet právě na děti. Ne si jejich prostřednictvím plnit své sny. Známe situace, kdy si podle trendu dnešní doby pořídíme vkusnou dřevěnou hračku, která vypadá hezky v našem interiéru. Přitom pro děti do určitého věku nemusí být vhodná. „Kojencům pro zdravý vývoj zraku například velmi pomáhají kontrastní barvy. Moc se mi líbí koncept některých současných prodejen, které ve svém sortimentu nabízejí pouze „smysluplné hračky“. To nám může celkově usnadnit jejich výběr a získáme tak třeba skvělý tip pro babičky a dědečky, kde nakupovat dárky pro vnoučata,“ radí.

Všeho s mírou

Možná o Vánocích pravidelně zažíváte, že místo velké radosti se po chvíli dostaví zmatek a nuda. Pokud děti zahrneme množstvím hraček, brzy je omrzí a po chvíli je odloží. Nevědí, s kterou si hrát dřív, protože ta další je přeci taky lákavá.

„Pokud rodiče nakoupí svým dětem nepřeberné množství moderních hraček, ale nevěnují jim přitom dostatek zájmu a pozornosti, bude to spíš na škodu. Přehnané množství hraček děti zahlcuje a přetěžuje. Nenápadně tím dětem také předáváme nezdravý vzorec chování, který se v dospělosti může projevit v mnoha oblastech života. Pokud kolem sebe máme příliš podnětů, naše pozornost je roztěkaná a zvláště děti nedokážou rozlišit, čemu svou pozornost věnovat a čemu ne, vzniká doma chaos, nic nemá své místo, což může vést mimo jiné i k tomu, že se v dospělosti nebudou schopné loučit s nepotřebnými věcmi a budou se obklopovat velkým množstvím nevyužívaných předmětů,“ varuje Tereza Pojmanová Pandadis.

Vlastně se domnívám, že je úplně jedno, zda si dítě hraje venku s klackem, nebo paří nejmodernější hru na počítači. Nudit se, rozvíjet se a zažívat plnohodnotný vztah s rodičem mohou v obou případech. Záleží spíš na nás jako rodičích, jak jim v tom pomůžeme.

Pokud právě řešíte, jestli svému potomkovi koupit drahou hračku, ale nejste si jisti, jestli si s ní bude chtít hrát, možná uvítáte moderní službu, která si získává na oblibě. A tou jsou půjčovny hraček. Za drobný poplatek si vypůjčíte věc a po čase zase vrátíte zpět. Vyplatí se i v případě, že nechcete zahlcovat dítě záplavou hraček. „To mi připadá jako rozumné řešení,“ dodává terapeutka.

Hračky, pá pá

Samostatnou kapitolou je pak loučení. Nastane čas, kdy dítě z hračky tzv. vyroste, případně je potřeba jejich množství redukovat. A kolikrát pak nastává problém. Hysterický pláč a nechuť se od oblíbené hračky oprostit. Jak z toho ven? Terapeutka doporučuje jemnou regulaci tím, že část hraček na nějakou dobu schováme a průběžně je obměňujeme, případně vymyslíme příběh, kde hračky mohou sloužit dále. „Můžeme dětem před spaním vyprávět pohádky o tom, jak hračky putují a dělají radost těm, kteří to potřebují. Můžeme si s dětmi povídat a ptát se, komu by svou hračku chtěly dát a komu ne. Zda se s některými hračkami rozloučí rády a zda je nějaká, která by jim moc chyběla (v takovém případě děti určitě nenutíme, aby se jich za každou cenu vzdaly).“

Není od věci udělat domácí rituál, hračku pohladit, rozloučit se s ní a společně ji vyprovodit třeba do charity. Tereza Pojmanová však důrazně varuje, abychom respektovali, pokud dítě není připravené konkrétní věc odložit, a v žádném případě se nezbavovat hraček ve chvíli, kdy u toho dítě není.