Peklo v hlavě: Paranoidní poruchu osobnosti provází celoživotní nedůvěřivost

Paranoidní porucha osobnosti se řadí mezi specifické poruchy osobnosti, které jsou do jisté míry ovlivněny genetikou a výchovou. Podle MUDr. Zdeňka Faldyny z Psychiatrické kliniky FN Olomouc bývá během raného vývoje vážně narušen pocit, že dítě může nějak ovlivnit své okolí. Prostředí bývá kritizující, nevypočitatelné, rozmarné a věčně nespokojené. Dítě proto potřebuje být neustále ve střehu, aby zachytilo i nejmenší náznak toho, jak se situace bude dále vyvíjet.

K paranoidní struktuře patří nezvladatelná úzkost a vina, často přenášená z mateřského vzoru. Podíl zde má i sociální učení, často je v rodině svět prezentován jako ohrožující a zneužívající, případně cizí a nehodný důvěry. Základním rysem paranoidní osobnosti je pocit vlastní zranitelnosti a všemocného světa. Lidé trpící paranoidní poruchou osobnosti zažívají pocity osobní nepohody a jejich stav mívá velice často vliv na jejich osobní a pracovní život. Postižený člověk je velmi nedůvěřivý, žárlivý, obzvláště urážlivý a vztahovačný. Zároveň je velmi citlivý na překračování jistých hranic (např. vniknutí do soukromí). Má zdůrazněnou potřebu samostatnosti a často bývá hodně hašteřivý.

Ján Praško, autor knihy Poruchy osobnosti, říká, že hlavním rysem paranoidní poruchy osobnosti je celoživotní nedůvěřivost vůči jiným lidem. Jde podle něj o hypersenzitivní, podezíravé jedince, kteří často podléhají žárlivosti a závisti. Jsou extrémně citliví na kritiku, nezájem, nezdary, domnělé odmítnutí nebo urážky a mají tendence k tvrdošíjnému boji za svá domnělá práva. Často ze svých neúspěchů obviňují druhé, vyzdvihují vlastní významnost a kladné vlastnosti.

Ještě v porodnici utrousil něco v tom smyslu, že je opravdu zajímavé, že máme černovlasé děti, když jsme oba blonďáci. V tu chvíli jsem se tomu zasmála a brala to jako chabý pokus o vtip.

Podle MUDr. Přemysla Suchomela je léčba poruch osobnosti velmi svízelná a dlouhodobá, zaměřená spíše na přijetí a způsoby, jak na konfliktní situace reagovat. Na místě je také dlouhodobá psychoterapie. Je důležité, aby pacient nahlédl na své rigidní vzorce myšlení, chování i emočního prožívání a objevil alternativy.

Manželství s paranoikem

O životě s paranoikem se rozvyprávěla i 38letá Kateřina. „S Honzou jsme se poznali už na střední škole. Tehdy byl hodně uzavřený a úzkostlivý, protože neměl příliš šťastné dětství. Po střední škole se naše cesty rozešly. Znovu jsme se potkali až na školním srazu po desíti letech,“ vzpomíná Kateřina. „Byl úplně jiný. Upřímný, vnímavý a pozorný. Ještě ten večer jsme odešli domů spolu a do roka jsme se vzali.“

Kateřina hned na úvod sděluje, že jejich manželství nebylo nikdy úplně idylické. „Často jsme se hádali. Honza byl hodně žárlivý a podezřívavý, pořád za vším hledal nějaký problém.“ I přesto Kateřina brzy otěhotněla a po osmi měsících Honzovi porodila dvojčata. „Obě holčičky měly modré oči a nádherné černé vlásky,“ rozplývá se Kateřina při vzpomínce, kdy své vytoužené děti poprvé spatřila. Honza už dcerami tak nadšený nebyl. „Ještě v porodnici utrousil něco v tom smyslu, že je opravdu zajímavé, že máme černovlasé děti, když jsme oba blonďáci. V tu chvíli jsem se tomu zasmála a brala to jako chabý pokus o vtip.“

Z návštěvy jsem měla úžasný pocit až do doby, kdy se za strýcem zabouchly dveře, a manžel na mě začal křičet, že ví, že Dan je jejich otec, jelikož má úplně stejnou barvu vlasů jako ony.

Postupem času se to ale začalo zhoršovat. Honza si k dětem nikdy neutvořil příliš blízky vztah a obě holčičky v jeho přítomnosti často plakaly. To Honzu jen utvrzovalo v tom, že nejsou jeho. „Když měly dcery asi rok, přišel k nám na návštěvu můj strýc Dan. Bydlel daleko, proto jezdil jen zřídka a holčičky ještě neviděl. I přesto si obě se strejdou hrály, mazlily se s ním, a když večer odjížděl domů, ani ho nechtěly pustit. Z návštěvy jsem měla úžasný pocit až do doby, kdy se za strýcem zabouchly dveře, a manžel na mě začal křičet, že všechno ví. Nechápala jsem, o čem mluví, a po dlouhé diskuzi a zjišťování, o co se jedná, to z něj konečně vypadlo. Údajně ví, že Dan je jejich otec, jelikož má úplně stejnou barvu vlasů jako ony. Vyhrkl na mě, že ho podvádím a za Danem jezdím, když je v práci, aby se viděl se svými dcerami. Proto se k němu holčičky chovaly tak vřele. Chtěla jsem vyprsknout smíchy, ale došlo mi, že to myslí smrtelně vážně. Od té doby šlo všechno z kopce. Téměř denně jsem měla na talíři, že jsem ho podvedla, a k tomu se začaly přidávat problémy v práci.“

Honzu z práce brzy vyhodili. „Nikdy jsem se nedozvěděla pravý důvod, ale Honza trval na tom, že to bylo spiknutí. Jeho kolegové mu údajně mazali směny, aby to vypadlo, že do práce nechodil. Když jsem se ho ptala, jak na to přišel, jen odpověděl, že to prostě ví. Najít si novou práci pro Honzu taky nebylo vůbec lehké. Každý týden měl alespoň jeden pohovor a já naději, že se všechno zlepší. Ale scénář byl pokaždé úplně stejný. Honza se vracel frustrovaný, že ho nepřijali, a vymýšlel si naprosto nesmyslné důvody proč. A všechno se pojilo pouze s jedním slovem – spiknutí.“

V průběhu soudních stání trval na svém a přidával další a další obvinění, až mu soud doporučil navštívit psychoterapeuta. Najednou to začalo vše dávat smysl.

Honza žil v domnění, že se proti němu všichni spolčili, aby mu ublížili. Já, jeho bývalí kolegové i potenciální zaměstnavatelé. Neměl přátele, protože i oni se podle něj na nějakém spiknutí proti němu podíleli. Občas si postěžoval, že už nemá žádného spojence. Ne přítele – spojence. Bylo to ubíjející. Už jsem to nezvládala a podala jsem žádost o rozvod,“ popisuje Kateřina konec jejich společného příběhu.

„První stání rozvodového řízení bylo naprosto šílené. Honza na mě házel špínu, jaká by mě ani ve snu nenapadla. Kromě domnělé nevěry mě vylíčil jako manipulativní osobu, která ho celý život jen využívala. Přesto s rozvodem nesouhlasil. V průběhu veškerých dalších soudních stání trval na svém a přidával další a další obvinění, až mu soud doporučil navštívit psychoterapeuta. Najednou to začalo vše dávat smysl,“ popisuje Kateřina své prozření, když byla Honzovi diagnostikována paranoidní porucha osobnosti. „Pořád ho mám ráda a je mi ho strašně líto. Vůbec si nedovedu představit, jaké musí být s takovými obavami a neustálým podezíráním žít.“

Zamyšlení na závěr

V minulosti si nejspíš každý z nás někdy vyslechl, že je paranoidní. Většinou se jedná o pouhé konstatování v reakci na nějakou skutečnost a s poruchou osobnosti to nemá nic společného. Ale může mít. Lidé trpící paranoidní poruchou nejsou zavřeni v ústavech. Mohou to být vaši přátelé, kteří na každé setkání přicházejí s neuvěřitelnými historkami, kolegové, kteří mají pocit, že jim v práci podkopáváte nohy, nebo ten otravný soused odvedle, který je přesvědčený, že mu kradete noviny, a bystře sleduje každý váš pohyb, nenápadně schovaný za záclonou. Buďte proto všímaví a zajímejte se o své blízké.