Neviditelní spolubydlící. Neberte dětem jejich imaginární přátele, jsou pro ně citovou oporou

Lindě byly čtyři roky a zrovna začala chodit do školky, když o Bibi vyprávěla poprvé. Tajemné dívce, se kterou se vždycky nasměje, která přistoupí na všechny její výmysly a, co bylo nejlepší, která jí vždy zůstane nablízku. Lindini rodiče to vnímali jako roztomilou hru malé dcerky, na Bibi se často vyptávali a z imaginární kamarádky vytvořili dobrosrdečný rodinný žert. Navíc si povšimli, že za přítomnosti Bibi dokáže dívenka zvládat náročné situace. Najednou neměla problém usínat ve vlastní posteli nebo vydržet ve školce až do oběda. Vymyšlená společnice se pro ni stala, stejně jako pro mnoho dalších dětí, potřebnou emocionální oporou. A to není jediným přínosem dětských fantazií.

Je to normální

Ať už si dítě povídá s vymyšleným člověkem, zvířetem, nadpozemskou bytostí nebo třeba předmětem se zvláštními schopnostmi, není důvod se o duševní zdraví takového dítěte obávat. Imaginární přátelé mají pro děti v podstatě stejnou funkci jako plyšové hračky. S těmi děti vedou hovory zcela běžně a nikoho to neznepokojuje.

Možná vás překvapí, že imaginárního přítele si vytváří až 37 % všech dětí. Nejčastěji se objevují ve věku od 3 do 5 let, ale nejsou výjimkou ani u jedenáctiletých dětí. Tito společníci, ať neviditelní nebo v podobě hraček, zosobňují dětskou představu o ideálu přítele a hlavně pomáhají naplňovat psychologické a sociální potřeby. Výhodou vymyšlených kamarádů je, že se můžou libovolně objevovat, ztrácet a měnit podle aktuálních potřeb dítěte. To si tak v jejich společnosti vytváří soukromý bezpečný prostor, do kterého se může kdykoliv uchýlit.

Dítě by se svého imaginárního přítele v žádném případě nemělo bát, ani by na něj nemělo opakovaně svádět své problémové chování. Dalším varovným signálem může být, pokud vymyšlený společník nezmizí po dvanáctém roce.

Jen další z her

Pro děti je navíc zábavné si přátele ve své fantazii vytvářet. Výzkumy týkající se dětské imaginace dokonce zjistily, že mnohým dětem se při experimentu představa neviditelného kamaráda tak zalíbila, že si ho vymyslely přímo v průběhu zkoumání. Ostatně, kdo by nechtěl mít společníka, který se chová i vypadá naprosto podle našich představ? Už dávno tedy neplatí, že s nereálnými bytostmi rádi tráví čas výhradně osamělé děti s traumatickými zážitky. Ve skutečnosti je to spíš přesně naopak – studie ukázaly, že imaginární kamarádi jsou častější u extrovertnějších, sociálně pokročilejších a kreativnějších dětí.

Není divu. Vymyslet celou novou osobnost a všechny interakce s ní vyžaduje velkou dávku fantazie a abstraktního myšlení. Ty se v průběhu celé komunikace aktivně rozvíjejí. Mnoho spisovatelů například potvrdilo, že v dětství nějakého imaginárního kamaráda mělo.

Umění péče a komunikace

To, že má dítě kamaráda, který patří výhradně jemu, s sebou ale nese i zodpovědnost. Dítě totiž vycítí své právo o někom rozhodovat. Nikdo jiný za imaginárního přítele nic nevyřeší, nikdo mu nic nezařídí, a proto musí být dítě ve své nové roli jako opatrovník bráno vážně. To mu samozřejmě lichotí a samo ve svých očích stoupá. Najednou má někoho na starost a je důležité. Například jsou případy, kdy se děti odmítají najíst, dokud u stolu nebude prázdné místo pro kamaráda s vlastní připravenou porcí.

Komunikací s fiktivním přítelem dítě získá kromě již zmíněné emocionální jistoty, abstraktního myšlení, sebevědomí nebo nových rolí i lepší vyjadřovací schopnosti. Mluvením s ideálním přítelem si trénuje formulování svých pocitů. To podporuje vnímání vlastních emocí a pro dítě je tak snadnější své prožívání uchopit a následně s ním pracovat. Navíc se procvičuje i samotná mluva, slovní zásoba, složitější větné konstrukce, potenciální konverzace a sociální interakce.

Vymyšlení kamarádi potom, co už je děti nechtějí nebo nepotřebují, sami zmizí. Není tedy nutné snažit se dítěti tyto společníky vymlouvat ani je vnucovat.

Stejnou zkušenost mohou mít i dospělí. Mnohým z nich budou jistě známé tipy na zbavení se trémy, které často doporučují zkusit svůj projev prezentovat třeba plyšovému medvídkovi nebo fotografii. Při rozhovorech a výměnách názorů s vymyšleným kamarádem se dítě také může naučit přijímat rozdílná stanoviska a chápat, že si všichni nemusí myslet to stejné.

Zrcadlo emocí

Také se může stát, že se imaginární přítel promění z pouhého posluchače dětských starostí na bytost, která pocity dítěte vyloženě přebírá.

Šestiletý Martin měl kamaráda – mimozemšťana Pima. Když chlapec s rodinou cestoval autem, pravidelně se ze zadní sedačky ozývalo Martinovo volání: „Musíme zastavit. Pim už zase potřebuje na záchod.“ Jindy Martin nestíhal do školy, protože si mimozemšťan moc dlouho čistil zuby, a jednou na něj chlapec dokonce svedl rozbitý ovladač na televizi. Chlapec se skrze Pima učil rodičům říkat věci, ohledně kterých se necítil dobře. Zkrátka na něj převedl svoji zodpovědnost ve chvílích, kdy nebyl dostatečně odvážný nebo sebevědomý. Rodiče to obrátili ve svůj prospěch. Když třeba Martinovi zemřel křeček, zeptali se ho, jak to snáší kamarád: „Pim říkal, že je teď smutný a trochu se bojí, co se s křečkem stalo po smrti,“ zněla odpověď, ze které pomocí mimozemšťana lépe porozuměli synovým pocitům.

Kdy zpozornět?

Jsou tedy mezi všemi pozitivními efekty, které imaginární přátelé mají na dětskou psychiku, i nějaká negativa? Určitě je třeba zpozornět, pokud se vztah s fiktivním kamarádem vyvíjí jakkoliv nezdravě. Dítě by se ho v žádném případě nemělo bát ani by na něj nemělo opakovaně svádět své problémové chování. Dalším varovným signálem může být, pokud vymyšlený společník nezmizí po dvanáctém roce. Toto chování potenciálně naznačuje závažnější psychické onemocnění.

Alarmující může být i skutečnost, kdy s imaginárním přítelem tráví přemíru času úzkostlivé dítě se strachem např. z vrstevníků, nebo když dítě tomuto kamarádovi opakovaně vypráví o traumatických zážitcích. Takové příznaky zase mohou svědčit o izolaci, nedůvěře nebo osamělosti dítěte.

Ačkoli jsou imaginární přátelé zvláštním fenoménem, z drtivé většiny neznačí ani genialitu dítěte, ani žádnou vadu. Jde v podstatě o hru, kterou se děti baví, a když je omrzí, přestanou o ni jevit zájem. Vymyšlení kamarádi potom, co už je děti nechtějí nebo nepotřebují, sami zmizí. Není tedy nutné snažit se dítěti tyto společníky vymlouvat ani je vnucovat. Ideálním postupem je pouze na hru přistoupit a přání dítěte ohledně kamaráda respektovat.