Komunikační peklo. Jste připraveni na odmítnutí? Nebo radši našlapujete kolem?

Vaše kolegyně sehnala nový byt a už měsíc všem v kanceláři vypráví, jak se těší, až se nastěhuje. V pátek odpoledne vás najednou u kávovaru zaskočí prosbou o laskavost: „Pomůžeš mi o víkendu se stěhováním?“ Moment, co? Vaše reakce na tuto situaci závisí výhradně na tom, zda jste asker, tedy tazatel, nebo guesser – hádající.

Tyto pojmy nepochází z učebnice psychologie, ale z komentáře uživatelky Andrey Donderiové na diskusním fóru. Přesto koncept v průběhu let získal na popularitě a nyní se už k němu hlásí i někteří psychologové, kteří věří, že pochopení rozdílů mezi oběma tábory může pomoci s mezilidskou komunikací doma i v práci. O kultuře tazatelů i hádajících píše ve ve svém článku pro Well+Good autorka Lindsay Championová.

„V některých rodinách vyrůstáte s tím, že je v pořádku požádat o cokoliv. Nicméně musíte si uvědomit, že můžete dostat odpověď ‚ne‘. To je kultura tazatelů,“ napsala Donderiová ve svém příspěvku. Na druhou stranu někdo, kdo vyrostl v tom, co označuje za kulturu hádajících, se podle Donderiové bude „vyhýbat tomu, aby vyřkl žádost, pokud si není zcela jistý, že odpověď bude ‚ano‘“. Donderiová se domnívá, že tyto dva velmi odlišné způsoby žádání o laskavost mohou ve vztazích doma i na pracovišti způsobit spoustu nedorozumění.

Nápovědu, do kterého tábora patříte, můžete najít i v odpovědi na otázku, jak byste se cítili v situaci u kávovaru. Chtěli byste utéct a schovat se na záchodě? Pak jste pravděpodobně hádající. Pokud ve vás nečekaná žádost o pomoc při stěhování od kolegyně nebudí nepříjemné pocity, pravděpodobně jste tazatel.

Vymámit si souhlas

Odborníci obecně tvrdí, že tazatelé a hádající komunikují velmi odlišně. Tazatelé bývají podle pedagogické psycholožky a behaviorální analytičky Reen y B. Patel ové přímočařejší. Pokud se podíváme na výše uvedený příklad – kolega, který neváhá požádat o pomoc při stěhování, patří pravděpodobně do této skupiny. „Tazatel si potřebuje něco odškrtnout ze seznamu, a tak požádá o pomoc, aby tohoto cíle efektivně dosáhl,“ vysvětluje pro Well+Good Patelová. Tyto lidi mnohem méně zajímá reakce člověka, kterého o laskavost žádají. Důležitější je pro ně splnění daného úkolu. Pokud dostanou zápornou odpověď, nic se neděje. Prostě se půjdou zeptat jinam.

Tazatelé by měli věnovat více pozornosti neverbálním signálům, jako je výraz v obličeji, řeč těla, tón hlasu nebo váhavost.

Hádající se proti tomu při žádání o pomoc zaměřují více na vnější aspekty. „Tito lidé se často obávají, že se budou ostatním vnucovat. A mají strach z odpovědi, kterou dostanou,“ podotýká Patelová. Takový člověk proto málokdy požádá o laskavost, pokud vyloženě nemusí. Pravděpodobně by nikdy nepožádal o pomoc při stěhování náhodného známého a raději by si najal stěhovací firmu nebo by to v případě potřeby udělal sám. „Raději se nezeptají, pokud si tedy nejsou jisti, že s tím dotázaný nebude mít problém,“ dodává Patelová.

Stejně jako mnoho jiných věcí si i tazatel i hádající mohli tyto komunikační styly osvojit v dětství. Tázající se dost možná musel naučit chodit po špičkách, aby neznepokojoval rodiče v násilnické nebo nestabilní domácnosti. Licencovaná klinická psycholožka Donna Marino vá ale upozorňuje, že tyto návyky se mohou vyvinout nejen kvůli odlišným zkušenostem, ale i kvůli jedinečnému způsobu vnímání. „Tazatel měl možná trochu neomalené rodiče, kteří vždy přesně řekli, co chtějí. A zdá se, že to vždy dostali. To ho ovlivnilo a teď dělá totéž. Hádající může pozorovat stejnou situaci, ale možná si více všímá, že rodiče tazatele ostatní vnímají negativně – sice dostane, co chce, ale není oblíbený nebo nemá dobré vztahy,“ vysvětluje Marinová.

Problém na obou frontách

Odlišné styly komunikace tazatele a hádajícího mohou vést ke konfliktu. „Tazatele frustruje, že hádající prostě neřekne, co chce nebo co potřebuje. Může mít pocit, že mu musí číst myšlenky,“ vysvětluje Marinová. „Hádajícímu může vadit, že jeho potřeby nejsou uspokojovány, a zároveň se může cítit upozaděný,“ dodává psycholožka. V milostném vztahu může mít takový člověk pocit, že jeho partner postupuje příliš rychle, ale zároveň je mu nepříjemné žádat o zpomalení. Tazatel zase může ve vztahu postupovat rychleji, aniž by bral ohled na pocity hádajícího. Dva hádající zase třeba stráví dlouhé měsíce na mrtvém bodě, protože se oba příliš bojí pohnout kupředu kvůli strachu z odmítnutí. Dva tazatelé mohou mít opačný problém, což pak vede k vichřici, která vztah smete dříve, než vůbec začne.

Tazatele frustruje, že hádající prostě neřekne, co chce nebo co potřebuje. Může mít pocit, že mu musí číst myšlenky. Hádajícímu zase může vadit, že jeho potřeby nejsou uspokojovány, a zároveň se může cítit upozaděný.

Jak efektivně komunikovat?

Tazatel:

Často se příliš soustředí na to, aby z druhé strany získal souhlas. Může se tak zapomínat ujistit, že člověka, s kterým mluví, neuráží nebo mu komunikace není nepříjemná. V očích tazatele totiž „může tato osoba přece vždy říci ‚ne‘, tak o co jde?“ Pro hádajícího ale může být stanovení hranice velmi obtížné, zejména pokud ho otázka zaskočí.

„Tazatelé by měli věnovat více pozornosti neverbálním signálům, jako je výraz v obličeji, řeč těla, tón hlasu nebo váhavost,“ radí Marinová. Před vyřčením žádosti je také dobré zamyslet se nad několika věcmi: Je to něco, co může druhého bavit nebo ho nějakým způsobem obohatit? Je jediný, kdo mi s tím může pomoci? Je situace naléhavá? Pokud ano, klidně požádejte o pomoc kolegyni z práce. Pokud ne, možná byste o pomoc se stěhováním měli požádat bližšího přítele nebo si najmout stěhovací firmu.

Pro tazatele by podle Marinové také mohlo být užitečné vést si přehled o tom, jak často žádá druhé o pomoc. Pokud jste za týden požádali už třikrát spolubydlícího o salátovou zálivku, možná je na čase koupit si vlastní.

Hádající:

Pro hádajícího bývá velmi obtížné říct „ne“. Psycholožka Aura De Los Santosová proto doporučuje to co nejvíce trénovat. Začít můžete v situacích, kdy je v sázce málo – například když vás chce zubař objednat na odpoledne, ačkoliv vy chcete ranní termín. Marinová radí napsat si několik scénářů, aby vás stanovování hranic příliš nerozrušovalo. „S důsledným tréninkem se bude hádajícím dařit stále lépe. A možná zjistí, že jsou schopni říkat věci ještě přímočařeji, například: ‚Ne, děkuji, raději bych dnes zůstal doma‘ nebo ‚Vlastně mě to nebaví‘,“ vysvětluje.

Hádající také často ustoupí, aby se jejich přítel nebo člen rodiny necítil špatně, a tak kývnou na něco, co nechtějí, nebo na co nemají čas. Když si ale takový člověk začne nastavovat hranice, může se cítit nepříjemně i on – alespoň zpočátku. Marinová proto doporučuje vysvětlit blízkému členu rodiny nebo příteli, co se děje – že pracujete na tom, abyste dokázali říkat „ne“, a že byste rádi začali trénovat s nimi. „Přiznání, že se cítíte nepříjemně, může tyto nepříjemné pocity zmírnit,“ vysvětluje.