Léčivé divadlo Gabriely Filippi je cesta malých kroků na dlouhé cestě k nalezení sebe sama. Pro tento výlet za zdravým, šťastnějším prožíváním každého okamžiku nabízí ve svých hrách poselství odvěkých a stále přežívajících moudrých sdělení, poznání a témata k zamyšlení. Novou příležitostí, jak probudit své vnitřní vibrace a započít objevnou cestu do svého nitra, mysli, je nové transformační  představení Léčivého divadla „Spirituální déšť“ v premiéře 23. 10. na pražské Lávce. Protože jako déšť svými kapkami nese život všemu živému, tak elixír hudby, meditace, slova a tance probudí naše smysly a zharmonizuje je do souladu s nevnímatelným. 

Hlavní síla projektu spočívá v propojení „řeči tónů“ v podání jednotlivých hudebních umělců a slova. Bohužel se v naší společnosti čím dále častěji vytrácí hodnota obsahu i libozvučnost mluveného projevu a ze slov se stává proud plytkých sdělení. Připomeňme slova R. Steinera: „Mluva je umělec, který uvádí duši do mnohotvárných vibrací.“ Hudba v souznění s básnickou řečí umožňuje, aby do fyzického organismu probleskovaly dojmy z neviditelného světa. Gabriela Filippi zde proto v řízené meditaci vyjadřuje do objetí živé hudby slovy to, co žije v našem nitru, a probouzí tak i nitra svých diváků.  Tanec Sofie K. Filippi  (dcera Gabriely) jakoby podával zároveň i svědectví o tom, jak důležitá je tato cesta duchovního poznání pro mladou generaci.

Představení tvoří čtyři celky – stvoření, mládí, zralost a poselství. Jejich obsah vychází i z postojů a myšlenek manželů Míly a Eduarda Tomášových  a fotografa a mystika Františka Drtikola, jehož dotekům pojetí lidského života pojďme věnovat několik následujících řádků.

František Drtikol 

František Drtikol se narodil 3. března 1883 v Příbrami a zemřel 13. ledna 1961 v Praze. Byl český fotograf tvořící v letech 1901 až 1935, s jedinečným nadáním pro práci se světlem ve fotografii. Později přešel k malířství. Příležitostně se věnoval i grafice a překladatelství. Proslavil se zejména svými portréty a akty ve stylu pozdní secese, později ovlivněné kubisticko-futuristickými prvky. Je řazen k nejúspěšnějším českým klasikům fotografie aktu všech dob. Je znám také svou duchovní praxí východních učení, především buddhismu, a je označován za patriarchu českého buddhismu. Prováděl  jógu, meditační praxi a studoval staré texty, jež později také přeložil do češtiny.

Přestože před jeho objektivem stanuly tak významné osobnosti jako například spisovatel Jirásek, skladatel Janáček, Suk, zpěvačka Destinová, malíři Mucha, Čapek, Zrzavý, houslisté, básníci a zachovaly se i fotografie Masaryka, Beneše a dalších, pojďme nahlédnout na Drtikolovu duši mystika a duchovního učitele.

Nirvána z Václavského náměstí

František  Drtikol  prý dosáhl nirvány. V jednom dopise o tom píše takto: „A byl jsem vše a vše jsem žil, právě (proto), že jsem byl absolutní Nic.“ Jeho žák František Hein se ho na to po mnoha letech zeptal: „Kdy jsi Toho dosáhl plynule?“ A Drtikol mu odpověděl: „Myslím, že to bylo v devětadvacátém a stalo se mně to na Václavském náměstí. A už To neodešlo...“

V každém případě v roce 1935 odešel z výsluní světové slávy významného fotografa a  ze svého rozhodnutí se stal poustevníkem. Jeho přirozenost, srozumitelnost projevu a nadčasovost myšlenek je přirovnávána k Františkovi z Assisi či tibetskému světci Milarepovi. Ať již pro cestu východní či křesťanské esoteriky, zanechala nám rozhodně mimořádná osobnost Františka Drtikola jednoduché, hluboké a pro každou dobu použitelné rady a návody duchovního vyzrávání. Zůstalo zde živé učení k odhalení hloubky smyslu prožívání přítomného okamžiku. Výpověď o síle odosobnění. Připomínka, že hodnotu dění a jevů kolem nás zaměřuje optika našeho vnímání. Lidé i skutečnosti nám dokážou ublížit pouze velikostí síly, kterou jim sami přiřadíme. Hříchy jsou tzv. učební metodou k dosažení osvíceného stavu mysli a karmu nám osvětluje Drtikol známým – jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá…

foto roman dvorak

Tak jako déšť svými kapkami nese život všemu živému, tak elixír hudby, meditace, slova a tance probudí naše smysly a zharmonizuje je do souladu s nevnímatelným.

Pravda je jen jedna

Mezi  omezený okruh návštěvníků jeho ateliéru ve Vodičkově ulici či vily na Spořilově patřili např. Zbyněk Fišer alias Egon Bondy, manželé Tomášovi, Bedřich Hejhal, Pavel Kohout, Jára Kočí, Květoslav Minařík, ve čtyřicátých letech pak František Hein, Evžen Štekl, Anna Soukupová, Miroslav Mečír a Rostislav Obšnajdr. Ti všichni se o něm vyjadřovali jako o patriarchovi českého buddhismu. A zároveň souhlasně stavěli Drtikola jako člověka výše než Drtikola umělce. Protože on sám nikdy žádný spis nenapsal, jsou velmi považované zápisky, deníkové záznamy a dopisy jeho žáků i přátel, z kterých se dnes stal zdroj poznání duchovní velikosti tohoto výjimečného člověka. Drtikolova převážně ústně používaná terminologie nasvědčuje naplnění jeho duchovního cíle, kterým stírá rozdíly ve východních filosofiích, křesťanství a ostatních duchovních cestách. Drtikolova citace: „Pravda je jen jedna a je vždy mladá a svěží... Proto taková ohromující shoda všech pravých mystiků, zasvěcenců, arahatů a buddhů, takže člověk má dojem, jako by všechna ta učení o pravdě byla napsána jediným člověkem v jediném okamžiku. To je tím, že vycházeli z Pravdy – z pravé Skutečnosti – z Nirvány – z Prázdnoty, která je nad časem a prostorem.“

Umění jako most mezi břehy reality a vnitřní harmonie

„Já jsem úlomek zrcadla, jehož tvar a celé provedení neznám. Nicméně s tím, co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa tohoto světa, na tmavá místa v lidských srdcích a něco v některých lidech změnit… To je můj smysl života.“ Slova amerického spisovatele a pastora Roberta Fulghuma mají příbuznost s postojem Drtikola. Další důkaz zvyšující se potřeby „ekologie duše“ v době třetího tisíciletí. Jedním z léků na současný stav zhoršující se psychiky moderní civilizace je odpoutat se od koncentrace na rozpolcenost, destrukci a naopak využívat znovu prostředků, které vedou k postupnému nastolení harmonie a  řádu, které jsou základem kosmu a tím i nás samotných.

Jednou z cest bylo od nepaměti umění. Umění soustředěné na krásu, hloubku, individualitu, umění s obsahem čehosi nadčasového, umění, které rodí touhu hledat v sobě sama prapůvodní principy šťastného prožitku a doteku vědomí. Nejlépe pak s přidanou hodnotou uvědomění si zdravé pokory. Současný styl života v zajetí stresu platí daně oddělováním celistvosti smyslů. Avšak pouze jejich syntézou je možno vkročit do světa vyváženosti a trvalé schopnosti zpracovávání vjemů. I toto je výzvou pro umělecké záměry, jakým je Spirituální déšť Léčivého divadla. 

Snad i v případě Drtikola byl jeho umělecký talent pouze předzvěstí k talentu odhalení podstaty lidského štěstí a samotné existence. Neboť není pouze vyvolených pro štěstí a osvícení! Je to jen naše rozhodnutí, překážka našich myšlenek a neklidu, co nám brání spočinout ve svrchovaném stavu. 

Nauč se mlčet

Drtikol a jeho žák Evžen Štekl často vyzdvihují poučku: „Nauč se mlčet.“ Souvisí s potřebou vlastní zkušenosti uvnitř sebe sama, bez diváků.  I k tomu lze kráčet přes most umění a jím vzniklých vibrací a jejich rezonancí s naší vnitřní podstatou. Vždyť samo slovo mystika vychází z řeckého myen – zavřít ústa a opět nás orientuje na potřebu hledání v tichu a hloubce vlastního nitra.

Přijměte pozvání na most, v tomto případě na Lávku, po které přejdete do blaženého stavu tichosti vnitřního já. A na cestu na tuto „lávku“ Vám nabízíme citát Fráni Drtikola: „A najednou pozorujete, že vše pracuje pro vás, všichni lidi, okolnosti, počasí atd. Jen být oddaný a tichý a žít v Jeho přítomnosti.“ Těšíme se. Vaše Léčivé divadlo Gabriely Filippi

Text: Lenka Horylová

 

foto: archiv, zdroj: Léčivé divadlo Gabriely Filippi

Flowee eshop protože vím co chci

Adventní Tyrolsko s Milošem Matulou

klimatické lázně Mösern u Seefeldu, Tyrolsko, Rakousko
8 550 Kč