„Kdybych se narodil se stříbrnou lžičkou v ústech, myslel bych si, že život je pohádka – prošel jsem si ale mnoha pády a poznal jsem, co znamená neúspěch a trápení,“ říká Petr Casanova, autor bestsellerů 250 zákonů lásky a Dvanáct srdcí, které ukazují nejen to, jak se postavit ke krajním životním situacím a pocitům bezradnosti, jak dál se sebou samým nebo se svými vztahy. Nedávno vydal novou knihu 100 nejkratších cest k Tobě, o které říká, že jde o první knihu, která se nečte očima – protože naděje, odvaha a láska nejsou viditelné, přesto jsou pro naše životní štěstí nejdůležitější.

Získal jste si důvěru tisíců čtenářů, kteří ve vašich knihách hledají cesty ze svých problémů nebo způsoby, jak přemýšlet o svém životě a jak ho změnit k lepšímu. Čím jste získal svůj nadhled a zkušenosti, ze kterých čerpáte myšlenky pro svoje knihy?

Zásadní pro mě bylo několik životních pádů, kterými jsem si prošel. Prvním z nich byla facka, kterou mi život uštědřil v mých jednadvaceti letech. Byl jsem tehdy velmi úspěšný a přeplácený novinář, viděl jsem jen kariéru a peníze, které vyřeší všechno. Jenže pak mi zavolali z JIPky na Vinohradech, kde jsem našel svoji mámu v bezvědomí na přístrojích v kritickém stavu. Jako mladý hloupý Janek jsem se zeptal primáře, kolik peněz mu mám dát, aby byla zase v pořádku. Poprávu se mi vysmál – mámě už nemohl nikdo nijak pomoci a mně tehdy došlo, že peníze opravdu nejsou v životě všechno.

casanova 3

Petr Casanova si získal sympatie tisíců čtenářů. Jeho knihy jsou většinou vyprodané ještě dříve, než se stihnou ohřát v knihkupectvích.

Taková životní zkušenost je skutečně těžká, ale člověk si z ní může leccos odnést. Co je tedy podle vás v životě nejdůležitější? Je to zdraví?

Možná vás překvapím, ale v mém žebříčku priorit na vrcholu nestojí ani to zdraví. Když máma umřela, hrozně mě bolelo, že už nemám ani sekundu, kterou bych mohl strávit s ní. Peněz jsem měl nadmíru, ale mámin životní čas už jsem navždy ztratil. Tak se mi změnil hodnotový žebříček, na jehož špičce stojí čas, a hlavně to, jak smysluplně s ním naložíme. Od té doby se především snažím nemarnit čas. Utvářelo mě ale mnoho životních situací, některé už i v dětství. Když se naši rozváděli, byl jsem přímo u toho, když táta prohodil mámu skleněnou výplní dveří. Odstěhoval se do dětského pokoje a ptal se mě, jestli mám radši tatínka nebo maminku – což se pozná podle toho, ke komu z nich půjdu spát – a ponesu si z toho následky. Tehdy jsem poznal, jak snadno se dá s lidmi manipulovat a vydírat je.

Vaše životní dráha se ale nestáčela směrem k psychologii nebo koučovství…

To opravdu ne. Měl jsem odjakživa sen pracovat v televizi. Po mámině smrti jsem na sobě začal makat a za dva roky už jsem v té televizi byl. A poznal jsem zásadní věc: obchod s lidským neštěstím, cíleně šířenou negaci ve večerních zprávách, zažil jsem porady o tom, jak šokovat diváka, aby zůstal u obrazovky jako opařený i přes reklamní blok a nepřepínal. To si málokdo dokáže představit. Cítil jsem, že je zapotřebí vytvořit nějaké pozitivní místo ve světě plném strašení, negace a umělých dramat, a tak jsem se začal zajímat o pozitivní myšlení a boj proti frustraci, problémům a trápením, která nám zahlcují mysl.

Žijeme v blahobytu, máme volný čas na svá hobby, čím dál víc lidí se snaží pečovat o svou duševní harmonii. Jak to, že se nám přesto do života vkrádá frustrace a neumíme s tím nic dělat?

Všichni máme své chyby, problémy a trápení. Musíme se ale snažit chyby odstranit, problémy vyřešit a s trápením se vyrovnat, jinak se nepohneme dál. Frustrace přichází ve chvíli, kdy se více soustředíme na to, co nemáme, než na to, čeho jsme už dosáhli. Rád uvádím metaforu plavce, který se zoufale dívá na protější břeh, jenž se zdá být stále daleko a zdánlivě se nepřibližuje. Když se ale ohlédne za sebe, uvidí tu vzdálenost, kterou už uplaval. Dokonalý není nikdo z nás, každému se děje něco negativního, důležité ale je umět se na svou situaci podívat i z jiné, pozitivnější strany.

casanova 4

Petr si s manželkou Janou nastavili několik pravidel, která nikdy neporušují. Všechna jsou sepsaná v knize 250 zákonů lásky.

Skutečně si myslíte, že úspěšní lidé nemusejí být nutně ti nejbohatší?

Jistěže ne. Úspěšný je člověk, který se naučil vyrovnávat se svými problémy a budovat dlouhodobé vztahy. Všechny nás dělají šťastnými zdánlivě snadno dosažitelné věci, i když jsme každý jiný a máme jinou životní cestu. Chceme být přece milovaní, platní, mít své místo v životě. K tomu se musíme snažit vyrovnat se se svými problémy a umět čelit různým překážkám a zklamáním, jinudy cesta nevede. Bez pozitivního myšlení se nám to ovšem nemůže povést, právě ono nám umožňuje vnímat, že život má spoustu barev a každý rub má i svůj líc. Nemůžeme sice ovlivnit všechno, co se nám v životě děje, ale zcela jistě dokážeme ovlivnit, jak se ke každé situaci postavíme.

Zmínil jste, že ke štěstí se dostaneme i díky dlouhodobým vztahům. Nemám pocit, že dnešní doba je jim zrovna nakloněná, téměř každé druhé manželství se rozpadá.

Bohužel, co se týče vztahů, vidím kolem sebe spoustu paradoxů. Máme spoustu nástrojů, jak mít k sobě blíž – internet, sociální sítě, skype… Přesto spolu lidé ve vztazích nekomunikují, což je chyba. Říkám, že žijeme v době ledové – stejně jako motoristům v zimě zamrzne komunikace, komunikace zamrzá i ve vztazích. Naslouchání jeden druhému, kompromisy, důvěra v druhého, to je klíč k úspěchu. Ke vztahům se dnes lidé staví stejně jako k věcem, které se rozbijí – nic se neopravuje, ale rovnou se vyhazuje. Hodnota dlouhodobého vztahu ale spočívá právě v tom, že se oba partneři snaží najít si k sobě cestu, překonávat vzájemné rozdíly.

Myslíte si, že generace našich rodičů a prarodičů byla ve svých celoživotních vztazích spokojenější než současní lidé, kteří žijí sami, ale zároveň cítí spokojenost a svůj klid?

Takoví lidé jsou sice možná spokojení, ale rozhodně ne dlouhodobě. Je to stejné jako loď ukotvená v přístavu, je sice v klidu, ale neplní své poslání, to, k čemu byla určená. Mít partnera znamená spolu žít, společně něco budovat, mít k sobě blízko, a tím nemyslím fyzickou vzdálenost – dva lidé žijící na opačné straně světa k sobě mohou mít blíž než takzvaní manželé, kteří sice žijí vedle sebe, ale rozhodně ne spolu. Když je vám psychicky špatně, někdo vás srazí na dno, je to právě partner, kdo vám pomůže se zase sebrat. Už jen proto, že se na situaci dívá z jiného úhlu a připomene vám, že ta mince má dvě strany. Díky němu víte, že nakonec není tak zle, jak to vnímáte vy. Ačkoli naši prarodiče slova jako seberozvoj neznali, naplňovali jeho obsah beze zbytku každý den. Bez společného úsilí by jim vztah vydržet nemohl.

casanova 5

„Své manželky si nesmírně vážím,“ říká Petr Casanova.

Vy sám jste ženatý. Dokážete se svými radami opravdu řídit i ve svém vlastním manželství? Není to nakonec nereálné?

Své manželky si nesmírně vážím, vzájemně jsme se potkali po předchozích velmi špatných zkušenostech a víme, že nechceme ztrácet čas něčím, co nemá smysl. Ze svých minulých vztahů jsme byli tak posekaní, že jsme se rozhodli stanovit si svá pravidla, která neporušujeme. Máme dohodu, že jakmile někdo z nás některé věci poruší, je okamžitý konec. Všechna naše pravidla, týkající se i detailních stránek komunikace, jsem sepsal do knihy 250 zákonů lásky, kterou jako jedinou moji knihu četla i má žena. Při cestě na dovolenou na Seychely si ji otevřela a řekla, že podtrhne všechny pasáže, které jsem podle ní zkreslil a které neodráží skutečnost, jakou běžně žijeme. Víte, co podtrhla a chtěla změnit? Ani jedno slovo.

Máte za sebou několik úspěšných bestsellerů, kterými pomáháte čtenářům objevit cesty ze složitých až krajních situací způsoby, jak se stavět sám k sobě a pečovat o svůj vnitřní život. O čem je vaše nová kniha 100 nejkratších cest k Tobě?

O tom, jak rychleji a pokojněji najít 100 nejkratších cest ke spřízněné duši, ale i ke své vlastní. O tom, že si někdy musíme přiznat, že vztah s naším protějškem nejde uskutečnit tak, aby dával smysl. Pojednává ale i o obecnějších, základních věcech – o zákonitostech života, přírody, vesmíru. Že všechno na světě, co nás potkává, má svůj hlubší, dobrý smysl, ačkoli je ho zpočátku těžké najít a přijmout.

Jak vlastně vaše knihy vznikají? Nejste vystudovaný psycholog, odkud tedy čerpáte své myšlenky a inspiraci, o čem právě psát?

Inspiraci čerpám z lidí, z jejich problémů, které se mnou chtějí řešit. Většinou se jedná o vztahy, nevěru, zradu… Denně mi píší stovky lidí a já nemůžu každému z nich zvlášť poradit s tou konkrétní otázkou, se kterou se na mě obracejí. Když vidím, že se sešlo mnoho dotazů na podobné téma a stačí jim krátká odpověď, napíšu článek na internet. Pokud jde o komplikovanější záležitost, věnuji tématu celé číslo časopisu. A pokud cítím, že je potřeba se do problému ponořit co nejvíc, napíšu knihu. Ta zatím poslední se vyprodala ještě dřív, než se objevila v knihkupectvích, a museli jsme zařizovat dotisk. Z úspěchu svých knih vidím, že v nich lidé nalézají odpovědi na své otázky a nepřipadám si díky tomu na světě zbytečný.

Dovolte mi ještě zvědavou otázku na závěr – jak jste přišel ke svému příjmení Casanova? Je to pseudonym?

Abych si zvolil takový pseudonym, musel bych mít nějaké zvláštní schopnosti okouzlovat dámy, což ale není pravda. Každý máme nějaké příjmení, já toto a věřte, že se mě na něj ptá skoro každý. Přitom s oním slavným spisovatelem nemám společné geny. Mám ho ale velmi rád. Stala se mi dokonce zajímavá věc při mé první návštěvě Benátek. Bloudil jsem místními uličkami a zčistajasna jsem stál před jeho rodným domem. Kdyby to byl můj příbuzný, moc rád bych mu vysvětlil, že nemá smysl být takový proutník a že se má radši ze všech sil snažit o trvalý vztah s Henriettou, svou soulmate. Když umíral jako zchudlý šlechtic na zámku Duchcov, vyčítal si právě svou promarněnou lásku k ní.