Jak se vlna odporu proti sexuálnímu obtěžování šíří z Ameriky do Evropy

Přečteno 57124x

Sexuální obtěžování je jedinečný americký feministický vynález – a vlastně velmi úspěšný vynález. Jako jeden z mála feministkami prosazovaných pojmů se stal právní kategorií. A jako právní kategorie se rozšířil skoro do celého světa.

Za jeho fenomenální kariérou stojí americká radikální feministka Catharine McKinnonová. Ta ve své knize Sexuální obtěžování pracujících žen: případ sexuální diskriminace z roku 1979 poukázala na to, že zákony neposkytují ochranu před problémem, kterému běžně čelí ženy v práci, totiž nechtěnému obtěžování ze strany mužských kolegů a nadřízených se sexuálním obsahem. Například muset neustále poslouchat sexistické poznámky ohledně vlastního vzhledu a čelit více či méně agresivním snahám dostat je do postele.

Živou představu o tom, na jaký problém MacKinnonová poukazovala, mají všichni, kdo sledovali úžasný americký seriál Šílenci z Manhattanu (Mad Men). Odehrává se v prostředí reklamní agentury na Manhattanu v 60. letech a kromě zrodu reklamního průmyslu se zabývá i sexismem. Tvůrci Šílenců dokázali mistrně vykreslit sexuálně nabitou atmosféru na pracovišti a ukázat, jak se v ní ženy pohybují – jaké možnosti se jim nabízí a jak samy chápou své pracovní i životní role.

90 procent případů sexuálního obtěžování je soudy zamítnuto.

Jde o mnohem větší procento než v případě žalob usilujících

o náhradu za škodu způsobenou lékařem nebo podvodem.

MacKinnonová to vyjádřila o něco radikálněji: sexuálně nabitá atmosféra a predátorské chování mužů podle ní nejsou „přirozeným“ chováním, ale osvojeným projevem mužské dominance a zároveň mechanismem, jak si ji udržet. Obtěžování je institucionalizovaná praxe, která ženy udržuje v ekonomicky znevýhodněné pozici. Nejde o konkrétní případy a individuální morální újmu, jde o systematickou skupinovou nerovnost a diskriminaci.

Něco za něco

MacKinnonová rozlišila dva základní typy sexuálního obtěžování: obtěžování „něco za něco“ (quid pro quo), které spočívá v explicitním vyžadování sexuálních služeb výměnou za pracovní výhody jako povýšení nebo přiznání benefitů, a sexuální obtěžování vytvářející „nepřátelské prostředí“ (hostile environment) na pracovišti skrz narážky, konverzace a verbální nebo fyzické útoky.

Oba typy obtěžování se velmi rychle staly součástí amerického práva. Americký nejvyšší soud uznal v roce 1986 při rozhodování v případu Meritor Bank vs. Vinson, že sexuální obtěžování je formou skupinové diskriminace. Ta je v Americe nelegální od dob boje Afroameričanů za občanská práva a přijetí zákona o občanských právech v roce 1964. Jeho slavná sekce VII zakazuje zaměstnavatelům diskriminovat zaměstnance na základě rasy, náboženství, pohlaví či národního původu.

Nová právní regulace umožnila obětem podat stížnost u Komise pro rovné podmínky zaměstnání (EEOC) a usilovat o kompenzaci u soudu. Uložila jim ale také důkazní břemeno – dokázat, že obtěžování bylo vážné, opakované, nevyžádané a že se jednalo o diskriminaci na základě pohlaví.

Jak obtížné bude napasovat tyto požadavky na skutečné případy a jak neefektivní zákon o sexuálním obtěžování pravděpodobně bude, se ukázalo velmi brzy na případu Afroameričanky Anity Hillové. Hillová pracovala pro kandidáta na soudce Nejvyššího soudu USA Clarence Thomase. Poté, co její výpověď pro FBI pronikla v roce 1991 na veřejnost, byla Hillová povolána k veřejnému slyšení v americkém Senátu. Měla tu potvrdit, že ji Thomas sexuálně obtěžoval, když spolu pracovali, shodou okolností právě pro zmiňovanou EEOC. Hillová popsala, jak ji Thomas neustále nutil k soukromým schůzkám a jak ji poté, co je odmítala, obtěžoval konverzacemi na téma sex a násilí. Thomas pochopitelně paušálně její výpověď odmítl a jeho zastánci se snažili Hillovou zdiskreditovat. Na základě stereotypů o černoších a o svobodných ženách ji vykreslili jako amorální, manipulativní, nekompetentní, pomstychtivou osobu, která s Thomasem flirtovala. Přestože její výpověď byla podpořena svědky a Hillová podstoupila test na detektoru lži, který sám Thomas odmítl, její verze v důsledku masivní kampaně proti její věrohodnosti prohrála.

Dráždivý projev

Americká společnost zažila v 90. letech zlatou éru diskuse o sexuálním obtěžování a pokusů ho regulovat. Veřejné agentury, korporace a další zaměstnavatelé hromadně přijímali pravidla zakazující sexuální obtěžování. Soudy čelily rostoucímu počtu žalob. V jedné z nich, konkrétně v případu zvaném Jenson versus Eveleth Taconite, šlo o odškodnění Lois Jensonové a jejích kolegyň za nepředstavitelně hrubé zacházení, šikanu a fyzické i verbální sexuální obtěžování, které musely snášet od svých mužských kolegů v minnesotském dole na železnou rudu. Případ se táhl dlouhých čtrnáct let, jeho protagonistky stál zdraví, vztahy a reputaci, ale na jeho konci bylo odškodnění – a také kniha a úžasný film North Country s Charlize Theronovou v hlavní roli.

Explodovala diskuse mezi akademiky, intelektuály a feministkami na téma, v čem spočívá újma sexuálního zneužívání a násilí, jak nejlépe nastolit rovné šance, jak a proč jsou ženy stále znevýhodněné a co to má společného se svobodou slova a projevu. Liberálně naladění intelektuálové odmítali zákony zakazující sexuální obtěžování jako neústavní zásah do soukromí a svobody projevu. Liberální feministky je kritizovaly, že posilují tradiční stereotyp o ženách jako pasivních obětech a objektech mužského libida.

Judith Butlerová, jedna z nejslavnějších amerických feministických intelektuálek vůbec, odmítla ve své knize Dráždivý projev (Excitable Speech) právní regulaci sexuálních vztahů jako způsob utužení konvenčních sexuálních modelů a vyzvala oběti sexuálního obtěžování, aby aktivně a kreativně zinscenovaly vlastní protiútoky.

Čtěte také:

Kampaň #MeToo jako součást revoluce: Mají muži na kahánku? #MeToo: Sociální média dokázala to, na co zákon dosud nestačil Kampaň #metoo v Česku: Jak ji berou média, veřejnost a politici?

Mnohé feministky ovšem navázaly na tradici MacKinnonové a její názor, že sexuální obtěžování na pracovišti odráží nerovnost mezi pohlavími a slouží k jejímu utužení, třeba tím, že ukazovaly, jak se tato genderová nerovnost protíná a kombinuje s rasovými a ekonomickými nerovnostmi. Nikdo vlastně vážně nezpochybnil přístup, který chápe sexuální obtěžování na pracovišti jako diskriminaci na základě pohlaví. Když byly na konci 90. let americké soudy konfrontovány s novým typem obtěžování, totiž s urážlivým a agresivním chováním mužů vůči mužům a gayům, kteří nesplňují konvenční a kulturně zažité představy o mužnosti, klasifikovaly ho také jako diskriminaci na základě pohlaví.

USA vs. Evropa

Trvání na diskriminačním rámci má několik důvodů. V první řadě jde o historickou zkušenost Američanů s rasovou diskriminací a snahou ji napravit. To je důvod, proč se regulace sexuálního obtěžování vylíhla ze zákona zakazujícího rasovou diskriminaci. Jsou tu ale i další důvody. Americký pracovní trh je podstatně liberálnější a zaměstnanci mohou být často propuštěni bez udání důvodu. Američané si této svobody cení, zároveň ale chtějí chránit zaměstnance před jejím zneužíváním – třeba aby ředitel nevyhodil svoji sekretářku, protože už s ním nechce spát, přesně jak to bylo ve zmiňovaném případu Meritor Bank vs. Vinson.

Evropané nikdy zcela nepřijali americký přístup k sexuálnímu obtěžování a to je bezpochyby jeden z důvodů, proč se na něj koukají s takovou nedůvěrou. I když do většiny evropských právních řádů se sexuální obtěžování dostalo (mimochodem se značným zpožděním až v minulém desetiletí) jako diskriminace na základě pohlaví, žádná země ho jako diskriminaci nepřevedla do soudní praxe. V Německu, Švédsku nebo Francii se ujal přístup zaměřený na obecnější problém šikany a psychoteroru na pracovišti a na újmu, kterou šikana způsobuje konkrétní individuální osobě a její lidské důstojnosti.

Ať už se sexuální obtěžování chápe jako diskriminace nebo újma na lidské důstojnosti, hnutí #MeToo svědčí o tom, že problém sexuálního obtěžování se nijak neumenšil, alespoň ne v Americe. Podle internetového média Vox je v Americe každý čtvrtý zaměstnanec postižen sexuálním obtěžováním. Nejvíce rozšířené není v šoubyznysu, ale ve službách, kde tradičně dominují Afroameričanky a jiná „nebílá“ etnika, v tradičně mužských průmyslových odvětvích a v oborech s nekvalifikovanými pracovníky, kteří nedisponují žádnými zdroji na to, aby se bránili.

Data také potvrzují, že 75 procent incidentů sexuálního obtěžování zůstává neohlášeno. Proč? Oběti nedělají nic ze zcela opodstatněného strachu, že budou zdiskreditovány nebo že budou muset dokonce čelit nějaké formě odvety. Jde o jednoduchý rozbor typu náklady versus užitek. To se týká nejen zaměstnanců, kteří si prostě nemohou dovolit ztratit práci, ale také vysoce postavených zaměstnanců v politice a šoubyznysu, kteří nechtějí ohrozit těžce vydobytou kariéru a ještě ztratit morální kredit v dehonestující kampani. To je důvod, proč všechny ty prominentní hollywoodské a televizní případy sexuálního obtěžování vyplavaly na povrch až teď.

Tyto případy zároveň názorně ukazují, proč si zaměstnanci na obtěžovače hned nestěžují podle protokolů, které jim firmy zaručují. Firmy nevynucují dodržování svých vlastních pravidel, protože viníci jsou většinou jejich hvězdní zaměstnanci, nebo dokonce šéfové, právě jako producent Harvey Weinstein, ředitel televize Fox News Roger Ailes, nebo slavní moderátoři Matt Lauer či Bill O’Reilly, za kterého stanice Fox News dokonce zaplatila část několikamilionového mimosoudního vyrovnání s ženami, které obtěžoval.

Jít k soudu je pro oběti pak nejméně schůdná cesta, nejen z finančních důvodů. Jak ukazují data, 90 procent případů sexuálního obtěžování je soudy zamítnuto – mnohem větší procento než například v případě žalob usilujících o náhradu za škodu způsobenou lékařem nebo podvodem. Je to proto, že americké soudy nastavily značně restriktivní podmínky určování závažnosti, četnosti a hlavně nevítanosti obtěžování. Mizivé procento obětí se proto domůže nápravy či spravedlnosti.

Odbývat kampaň #MeToo jako hysterický hon na čarodějnice není nutné. Naopak – je potřeba ocenit, že posunula ženy zase o něco blíž k rovnoprávnosti. Přesně jako to nedávno napsala v New York Times Catharine MacKinnonová, která přivítala, že #MeToo a sociální média dokázaly, na co zákony doposud nestačily. Dát obětem hlas a důvěryhodnost a také vydobýt si alespoň částečný respekt k újmě, kterou jim obtěžování způsobilo. A dohnat viníky k odpovědnosti. V míře, kterou si minulé oběti nikdy nedokázaly představit.

foto: Pexels.com

Petra Gümplová

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.