Pátek Karla Křivana: I v krizi rozhoduje vítěz. Budeme se mu zase dívat na záda?

„Ostudu jsme neudělali,“ řekl fotbalový reprezentant po remíze s průměrným evropským týmem v bezvýznamném přátelském utkání. V té větě je mnoho o nás, našem přístupu k životu, světu, vlastní práci i ambicích.

Nejmenuji ho záměrně, protože on sám pro dobré jméno značky Česká republika udělal víc než většina žijících spolučešek a spolučechů. Jen zřejmě podlehl na reprezentačním srazu filozofii, v naší kotlince tak oblíbené, že se stačí situací tak nějak prokličkovat, není nutné vyhrát, ale zahrát to hlavně tak, aby to nebyl velký průšvih.

Když remízujete, tak jste neprohráli. A to nám stačí.

Myslím, že ve svém zahraničním klubu by mluvil jen o vítězství, které se nestalo, takže by musel mluvit o neúspěchu. Ale u nás doma jsme věčně spokojeni s remízami. Neumíme vyhrávat. Ne proto, že bychom to nedokázali, ale proto, že si nedáváme vítězství jako cíl. Bojíme se toho, neboť to vyžaduje námahu, zodpovědnost a může přinést porážku. Když remízujete, tak jste neprohráli. A to nám stačí. Pak se divíme, že mnohdy musíme skákat, jak jiní pískají. Rozhodují totiž vítězové. My si ale nebereme za příklad vítěze, raději poukazujeme na to, jak hůř než my dopadli ti, kteří o vítězství usilovali, leč marně.

Jen jeden vítěz

Ve filmu Troja říká mladík Achillovi, že by nechtěl s jeho soupeřem zápasit, protože je to obávaný bojovník. „Proto nikdy nebudeš slavný,“ odpoví hrdina. Ten příběh mě napadl proto, že bez touhy po vítězství zůstaneme druhořadou zemí. Být nejlepší, být první. Vše ostatní je neúspěch. Od koho jsme to u nás naposledy slyšeli?

Mimochodem, ve starověkých řeckých olympiádách se neudělovaly žádné ceny za druhé nebo třetí místo. Vítěz byl v každé disciplíně vždy jen jeden. Ostatní byli poražení. Většinou to tak chodí i v životě. Pro ulehčení pocitu porážky si udělujeme různé vedlejší ceny, ředíme to druhými a třetími místy a vymýšlíme si, že na vítězství vlastně nezáleží, že jde i o jiné hodnoty, že my ani vyhrát nechceme, že o něco takového usilovat je příliš agresivní nebo komerční nebo zbytečné, a vůbec nejlepší je přece nesoutěžit, protože soutěž není spravedlivá, poražených je víc, jsou pak smutní a traumatizovaní.

Machři na přizpůsobivost

A tak se nějak plácáme v průměru a jsme spokojeni, protože tam je klid a dá se dobře kritizovat chybná rozhodnutí těch úspěšnějších, neboť když jste jedničky, tak musíte rozhodovat, je na vás vidět a logicky děláte i chyby. Celá ta česká spokojenost s remízami vede třeba v průmyslu k tomu, že jsme země subdodavatelů, tedy podřízených těm, kteří vymýšlí, tvoří a dávají na své výrobky a služby svoje značky. A svoje ceny.

Do každého zápasu, nejen toho sportovního, bychom měli jít s tím, že vše kromě vítězství je neúspěch. To neznamená, že vždy musíme vyhrát. Ale je třeba vědět, že nevýhra není nic, s čím bychom se měli chlubit. Dá se s ní přežít. Ale jen do doby, než se vítěz rozhodne, že jste mu jako podřízení k ničemu, a vymění vás za jiné subdodavatele. To platí v ekonomice, politice i životě. Mluvíme-li nyní hodně o současné krizi jako o čemsi neznámém, pak si jedním můžeme být jistí: I ona bude mít své vítěze a ti budou určovat, kudy půjde svět dál. Ostatní se budou muset přizpůsobit. Na což jsme machři, jak už věděl Cimrman.