fbpx

Pátek Karla Křivana: Tajemství prázdného karavanu 1 fotografie
Ryana Gosslinga jsme před kamerou nakonec objevili. Tento záběr z natáčení ovšem pochází z amerického Austinu (zdroj: Profimedia)

Na pátek nepříliš optimistická esej o tom, proč přihlížíme natáčení života, který režíruje někdo jiný, a nakonec si nezahrajeme ani ve vedlejší roli

Zveřejněno: 16. 7. 2021

V Praze se opět točí. Nejen pivo, ale i filmy. Protože centrum připomínalo v posledních měsících opravdu spíše prázdné filmové kulisy, nastěhovaly se tam filmové produkce. To vítám. Filmový průmysl k nám nějak patří. Už svojí iluzí, klamem a tím, že nic není to, za co se na plátně vydává. Třeba Praha tam není Praha, což nepoznal ani Jason Bourne například. I nám jde spíš šalba, podléháme planým nadějím a falešným představám, věříme, že z problémů se dostaneme triky a ne tvrdou prací.

Ještě před revolucí natočila Věra Chytilová působivý film Praha - neklidné srdce Evropy. V něm často opakované „vědomí souvislostí“ mi od té doby zůstalo v hlavě. Je velmi důležité, když jeden slyší nebo čte nějaký údajně zaručený fakt, umět si ho zasadit do příběhu, jak se dnes v marketingu nadužívá, nebo do kontextu, souvislosti.

Proč se to zašmodrchá

Tím filmem, kromě obdivu k magické síle Prahy, prochází jedna základní a nepříliš povzbudivá myšlenka: Proč se u nás vždy něco dobře začne a pak nějak zašmodrchá a nedopadne dobře. Řečeno slovníkem trenérů a koučů, proč neumíme věci dotahovat do konce.

A pak zase naděje. A my nyní opět zíráme, kam to vlastně jdeme a jak nám utíká svět.

Založili jsme v roce 1918 na tehdejší poměry (to jsou ty souvislosti) slušný, vyspělý, demokratický a svobodný stát, aby nám vydržel 20 let. Že to neměl jednoduché, silný a větší soused se dal na cestu šílenství a z východních dálek foukal mrazivý vítr už tehdy? Že byla obrovská hospodářská krize a nedostatek, že hlad a beznaděj jsou vždy úrodnou půdou pro krysaře a malé muže silných slov? Ale šikovný stát má mít takové vedení, které si s poměry poradí. Až pak má šanci opravdu uspět. V době pohody to dokáže každý moula.

Stavění kulis

Přežili jsme likvidací hrozící válku, aby naši politici podcenili onen mrazivý vítr z východu, aby si naběhli na iluzi o mostu mezi Východem a Západem a uvěřili věčnému vábení intelektuálů, kterak naše dobré úmysly sami o sobě zlo překonají. Nestalo se samozřejmě a my dobrovolně zkusili šílenost komunistickou. Generace šedesátých let se nadechla k nebývalému kulturnímu výkonu, aby vedení země opět v kritické situaci nesplnilo to, proč mělo svoje auta, kanceláře a moc. Zradili zájmy své země a dalších dvacet let jsme stáli na vedlejší koleji v zatuchlém vagóně se zavřenými dveřmi. A pak zase naděje. A my nyní opět zíráme, kam to vlastně jdeme a jak nám utíká svět.

Má to možná hodně společného s tím filmováním. Jako bychom neuměli žít ve skutečném světě a poprat se s jeho reálnými problémy. Svět není milé místo, určené pro zábavu a dovolenou. Uspějí v něm jen ti, kteří pochopí, jak funguje a kterak se v něm dá přežít. My spíš umíme stavět kulisy a hrát si na město, které není, ale mohlo by být.

Přihlížet snům

Včera jsem byl na tom točeném pivu a vedle natáčeli film. Tramvaje nejezdily a lidé postávali kolem filmařů v naději, že zahlédnou Ryana Gosslinga, který v tom prý hraje. Vedle naší zahrádky stál zaparkovaný karavan. Přijela k němu limuzína i řekl jsem si ha, uvidím světovou celebritu. Z auta nikdo nevystoupil, naopak, do karavanu vlezl obtloustlý mužík a začal v něm uklízet. Celý večer jsem živil iluzi, že nakonec se někde hvězda objeví a já ji přes průhledné záclonky zahlédnu v soukromí. S vypitými pivy fantazie pracovala na plno. Nikdo nepřijel, jel jsem domů tramvají, město usínalo a filmaři měli další natáčecí den za sebou. Neměl jsem štěstí, řekl jsem si.

Máme rádi filmy a rádi věříme snům, že se něco stane, aniž se o to sami přičiníme. Nestane. Můžu si koupit lístky a vidět film, který natočil někdo jiný o světě, který neexistuje. A vyprávět, že jsem byl u toho, i když je to vlastně úplně jedno a na výsledek spektáklu to nemělo žádný vliv.

Související…

Pátek Karla Křivana: O bolestech volebních kampaní na vlastní bolavou kůži
Karel Křivan

foto: Shutterstock

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...