Na můj poslední „pátek“ o nedorozumění mezi generacemi jsem dostal dost ohlasů. Jako vždy byly dvojího druhu. Jedna skupina čtenářů mě sepsula, že jsem „placenej pirátama“, což nejsem. Vlastně je to obecně až zajímavě častá reakce, se kterou se setkávám i v profesním životě. Když si přečteme opačný názor, než je ten náš, musí být autor placený druhou zlovolnou stranou. Nemohl dojít ke svému postoji sám. Nemůže se tedy pouze mýlit či mít dokonce pravdu, protože nad problémem přemýšlel, až došel ke svému vlastnímu postoji. Odlišný názor je cosi natolik cizorodého, že za ním musí být něco víc než jiný pohled na věc, nejspíše peníze, za něž jsme schopni udělat cokoli, třeba i napsat to, co si myslíme. No a ti druzí mě chválili, jak jsem to natřel své generaci. Inu, neznají mě, tak jsem jim neodporoval, protože lajky jednoho potěší, i když jsou nezasloužené.
Leč téma generačního soužití je věčné a u nás, zdá se, opět aktuální, tak v něm pokračujme. Přečtěte si Čapkova Loupežníka. Už ten název je tak trochu podobný tomu pirátskému a autor ho ani tehdy nemyslel negativně. Ale pokud se mládí zobrazuje a projevuje jen v příbězích vztahů, lásky a dobrodružství, tak nám to nevadí. Problém nastává, když se stejnou dravostí chce přeorganizovat svět, který jsme si jakžtakž uspořádali, který není a ani nemůže být ideální, ale my se v něm vyznáme a hlavně už nemáme chuť ho stavět znova, třebaže tušíme, že by to pár oprav chtělo. Přitom je dost příkladů, kdy energie a vůle ke změně či odvážným rozhodnutím nebyla nutně spojená s mládím. Z minulého století třeba Masaryk nebo Jan XXIII.
Stojící courák
Osobně mi vůbec nejde o piráty a jejich politiku, ve které nacházím dost mezer. Ten problém je hlubší. Vidím zemi, které ujíždí vlak a která místo aby přidala, si řekla: Zastavíme, ti druzí jedou po špatné koleji. I to je možné. Problém pro nás je, že oni už se za námi nevrátí. I když vykolejí, nějak posbírají své síly a pojedou dál. Schouleni ve své kotlince si myslíme, že to, co se dějem kolem, se nás netýká.
Je mi jedno, jestli to tady vyvětrají staří nebo mladí. Jasné je, že potřebujeme otevřít okna.
Nemáme chuť a odvahu pustit se do hádek a konfliktů o budoucnost světa, necháváme to na jiných, nechceme svět ovlivňovat, protože on přece jednou uzná, že pravdu máme my. Ale co vlastně bráníme, co chceme zachránit? Jsou-li naše hodnoty a myšlenky tak dobré a silné, pojďme s nimi ven na světový trh nápadů a uvidíme, jak uspějeme. Jsou mezi námi tací, kteří to dělají, a daří se jim. A jsou věku, vzdělání i profesí rozličných.
Je potřeba vyvětrat
Paradoxem naší uzavřenosti je, že jsme si největším Čechem zvolili Karla IV., Evropana par excellence. Jeho myšlení a ambice směřovaly přes hranice zemí Koruny české a většinou i výš, než je jen rozměr lidského života a času vyměřeného nám zde na zemi. Ve svém životopise Karel popisuje, v jak nevábném stavu našel Čechy, když do nich přijel. Podobný pocit možná mají dnes mnozí, kteří získali zkušenosti v jiných zemích. A my se cítíme dotčeni, protože jejich kritika je krutá a neomalená.
Bereme to osobně, přece jsme toho tolik vykonali a tak se snažili. Nejde o to, že ve světě je všechno lepší než u nás. Není. Problém je v tom, že my nemáme ambice být v tom světě nejlepší. Nemáme představivost Karlovu, on chtěl katedrálu a univerzitu a nové město a císařskou korunu a myslel přitom na nebeský Jeruzalém. Tehdejší bystřejší tuzemci to včas pochopili, a tak to tu vše máme, tedy kromě toho nebeského Jeruzaléma, i když některá místa v Praze... ale to nechme na jindy.
Je mi jedno, jestli to tady vyvětrají staří nebo mladí. Jasné je, že potřebujeme otevřít okna. Že přitom dovnitř nafouká, možná i naprší, to se může stát. Ale hlavně mi neříkejte, že nejlepší je, když všechno zůstane tak, jak je. A že to máme dokonce bránit.
Reklama
foto: Shutterstock
