Pátek Karla Křivana: Skořicový šnek z Myslíkovy a snídaně za pět set

„Tam je výčepní, teda ten to pivo úplně hejčká,“ chválí komisař Ledvina ve filmu Adéla ještě nevečeřela kvality moku i obsluhy známé pražské hospody. Ale to bylo za zpuchřelého mocnářství, jak říkal jiný český klasik. Dnes hospodští nemůžou hejčkat ani pivo, ani hosty, i kdyby chtěli a uměli.

Hospoda nebo kavárna jsou instituce. Prostředí, kde se lidé setkávali, pracovali, klábosili, mnoho vymysleli, spoustu toho domluvili. Většinou, zvlášť u hospod, ty nápady i hádky zmizely zametené po vyhození posledních hostů, ale to nevadí. Přišli jsme znova, protože nám tam bylo dobře.

Hněv hospodských

Nostalgie hospodám nepomůže. Potřebují peníze. Při podzimním zavření restaurací si sice odnášejí lidé od okének více obědů než na jaře, ale jednak je to stále hluboko pod padesáti procenty normálních obědových tržeb a pak výpadky za pití a naše večerní a noční návštěvy jsou pro podniky smrtící.

Stalo se přesně to, proč do kaváren a hospod chodíme. Bylo mi lépe na duši.

Hněv hospodských pocítil britský poslanec, kterému třicet pubů v jeho volebním obvodě dalo doživotní stopku, protože hlasoval pro zákaz vycházení po 22. hodině. Jako politický názor dobrý, lajků a retweetů to má hodně, ale nájem to nezaplatí.

Snažím se jako každý nějakou tu korunu v zamčených pohostinstvích nechat. Je mi líto těch osamocených servírek a číšníků za okénky, a když si kupuju kafe s sebou, mám takový ten posmutnělý pocit, jaký jsem míval v poloprázdném Edenu, když jsem stával na zablácených, trochou trávy porostlých tribunách, kde od jednoho diváka k druhému bylo stejně daleko jako k titulu.

Lépe na duši

Šel jsem nedávno Myslíkovou ulicí a kavárna měla vyvalené všechny možné dobroty před okénko. Můj oblíbený skořicový šnek vypadal skvěle. Měl jsem špatnou náladu, protože mi klient posunul schůzku o hodinu a já nevěděl, kam jít. Normálně by mi to udělalo radost, zalezl bych do nějaké kavárny a dopsal texty, které dlužím, nebo vyřídil mailové resty.

Takhle jsem se potloukal studenými prázdnými podzimními ulicemi a přemýšlel, zda pojedu jen tak někam tramvají, kde je teplo a můžu si tam číst, nebo se budu poflakovat v nedalekém nákupním centru. Nervózně jsem nahlédl do okénka kavárny, i když jsem neměl důvod spěchat. Objevila se milá paní, šneka mi dala do sáčku, popřála hezký den a chovala se tak, jako by vůbec nebyl tenhle zlomyslný čas.

Jako by chuť pěny právě natočeného piva nebo první ranní kávy mohla nahradit nějaká aplikace.

Stalo se přesně to, proč do kaváren a hospod chodíme. Bylo mi lépe na duši. Prošel jsem se až na Žofín a hledal, jestli je tam ještě strom, u kterého jsem končil svůj maturitní večírek. Nebyl, protože jsme tehdy vlastně nezavírali na Žofíně, ale kousek dál na Slovanském ostrově. Ale to nevadí, čas uplynul příjemně a ani zima mi nebyla.

Média jsou plná chytrých rad, jak se změní pohostinství a jak využít technologie v této době. Jako by chuť pěny právě natočeného piva nebo první ranní kávy mohla nahradit nějaká aplikace. Nebo třeba Facebook, na kterém mi jedna známá vyhlášená pražská trendy restaurace nabízí slanou snídani za pět set. Inu, bláznivá doba plodí hlouposti. Vzpomněl jsem si na milou servírku z Myslíkovy ulice. Tam se vrátím. Doufám, že vydrží. A ke šneku si tam dám i kafe, až bude po všem. Snídani za pět set si nedám. Tu nepotřebuju. Ani tu "známou trendy restauraci".