fbpx
Markéta Lukášková: Proč je české vydání Vogue jen póza bez obsahu 2 fotografie
Převzato z Facebooku českého Vogue. Autor fotografie: Michal Pudelka

Za srpnovou obálku schytalo české Vogue na sociálních sítích ostrou kritiku. Podle publicistky Markéty Lukáškové to už ale byla pouze poslední kapka schizofrenního aktivismu

Zveřejněno: 8. 9. 2020

Když před dvěma lety konečně vyšlo první číslo české mutace Vogue, běžela jsem okamžitě do trafiky. Je to přece symbol, milník, bible a zajímá to i nás, kteří nejsme ověšeni nejtrendovější módou 24 hodin denně. Vogue je totiž pojem, vychází přes 120 let, momentálně v 25 zemích světa. Uznávaná módní kritička Caroline Weberová ho v roce 2006 označila za nejvlivnější módní časopis světa a jeho titul znají i lidé, kteří se o módu nijak nezajímají.

Vogue má v mých představách mít přesah, sdělovat to, co s módou souvisí, a zároveň nakouknout za kulisu pozlátka, trochu drze a stylově si hrát s produkty multimilionového módního byznysu, kritizovat ho, donutit ho, aby mu zobal z ruky, aby věděl, že „musí být ve Vogue“, jinak není nic, přinášet neotřelý pohled na to, jak se oblékáme, jak spotřebováváme, zajímavé názory, trochu nám podsouvat, co si máme myslet... Prostě mít vlastní osobnost.

První „hezky česky“

A jaké bylo moje zklamání, když jsem si po důkladném pročtení prvního čísla uvědomila, že na mě z každé strany místo osobnosti a osobitosti křičí slovo póza. Pozérská titulka prvního čísla těžící z obliby a nedotknutelnosti Olgy Havlové, ženy, jejíž styl a intelekt byly všechno, jen ne póza a pozlátko. Ženy, jež by nad podobnou stylizací mávla rukou a vysmála se jí. Slova Havel, svoboda, demokracie a další vzletné pojmy se od prvního editorialu staly takovým univerzálním zaklínadlem šéfredaktorky Andrey Běhounkové, jako by snad právě ona dodala prázdným frázím nějakou hloubku.

vogue obalka cut

Běhounková se svým týmem věrných nohsledů, vznášejícím se v nějakém podivném sebeklamu vlastní neomylnosti a výjimečnosti, stvořila pro Vogue obsah, za který by se styděly i rádoby intelektuální studentky prváku na fildě. Graficky a fotograficky skvěle dotvořený, nutno dodat. Ale pokud vynecháme fotostory a krásně (graficky) vyvedené nadpisy článků, tak nám hned v prvním čísle časopisu místo slibované originality redakce naservírovala mravokárné a snobsky povýšené komentáře od lidí typu Emma Smetana, kteří se pohoršují nad tím, že plebs nechápe, co vlastně ta všemi omílaná svoboda je.

A ačkoliv jsou dotyční přesvědčeni o tom, jak jsou se svými komentáři světoví, neboť ve světě byli a tam to „funguje jinak“, ze všeho nejvíc z nich je cítit nechuť vykouknout z bubliny a vzdělat ty chudáky, kteří neměli šanci si vytvořit „komplexní světonázor na francouzském lyceu“. 

Šest aktivistek v oblečení Chanel

Po pročtení druhého čísla českého Vogue jsem to definitivně vzdala s tím, že nebudu měsíčně investovat přes sto korun do plané naděje, že se něco změní. Pozornost u mě vzbudilo až poslední, srpnové číslo z letošního roku. Na obálce je parafráze dnes již notoricky známé věty nigerijské autorky Chimamandy Ngozi Adichieové „We should all be feminists“ (kterou si mimochodem jako rukojmí vzalo za poslední roky do repertoáru několik módních značek, celebrit a všech, co chtějí vypadat cool) ve znění „We should all be activists“. Výborně!

„Je koronakrize, musíme toho hodně prodat a co si budem povídat, nehezké oplácané ženy různých ras na obálce v Česku nezabodují.“

Vogue se asi letos v srpnu snaží celosvětově ve všech mutacích poukázat na problém neudržitelnosti našeho životního stylu, na to, jak zabíjíme životní prostředí. Bravo. Jenže fotografie na obálce českého Vogue k tomuto vzletnému prohlášení vypadá jako parodie: Šest bílých modelek stojí na silnici u lesa a mají na sobě oblečení Chanel. V době celosvětových nepokojů ohledně rasové a gender nerovnosti, v době, kdy se pomalu, ale jistě kácí nedotknutelný obraz ideálu krásy jakožto dívky s 45 kilogramy váhy, vyznívá taková fotografie a v pozadí výzva k aktivismu jako nepovedený žert.

Pomineme ironii toho, že autorkou oné původní a na obálce parafrázované věty je černoška, pomineme, že Chanel se nijak nepodílí na osvětě v oblasti udržitelnosti nebo slow fashion… Prostě se stala chyba a ta se stát může, vyznělo to jinak, než autoři chtěli, vždyť to se děje často. Dech mi ale vyrazilo následné vyjádření šéfredaktorky Běhounkové, která v něm neopomněla dvakrát zmínit Václava Havla, a vlastně v textu spíš nařkla své kritiky z toho, že nerozumí svobodě projevu. Stokrát sympatičtější by mi bylo, kdyby řekla: „Hele, děláme to líbivý a vezeme se na vlně trendů, životní prostředí nás tak moc nezajímá, splnili jsme zadání, co nám přišlo z centrály. Je koronakrize, musíme toho hodně prodat a co si budem povídat, nehezké oplácané ženy různých ras na obálce v Česku nezabodují. My v redakci taky chceme mít na novej Chanel.“ Když nic jiného, alespoň by to bylo upřímné, a tudíž celkem osvěžující.

Související…

Odbornice na udržitelnost: Pomalá móda nemusí být drahá. Záleží na výrobciProč je v čase sociálních sítí důležité vnímat ošklivostHidžáb modelka mění svět modelingu. I pohled na muslimské ženy

foto: Repro Vogue CS, zdroj: Vogue CS

Tipy redakce

Mohli by chameleoni změnit Einsteinovu teorii relativity? Zatím se žádný nechytil

Mohli by chameleoni změnit Einsteinovu teorii relativity? Zatím se žádný nechytil

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Teorie spiknutí vítězí: Třetina mileniálů v USA pochybuje, zda je Země kulatá

Tajná spiknutí okolo celebrit nejsou až tak nová. To první se objevilo na sklonku...